Hudební Rozhledy

Wanted Dagmar Pecková alias Mackie Messer

Vlasta Reittererová | 08/17 |Rozhovory

Dagmar Pecková alias Mackie Messer

V dubnu 2017 představí mezzosopranistka Dagmar Pecková svůj nový komponovaný program, kabaretní revui věnovanou tvorbě
Kurta Weilla. Premiéra se uskuteční 12. 4. ve velkém sále Lucerny v Praze a do konce dubna bude Lucerna patřit Weillovým songům. Spoluúčinkují Jiří Hájek, Jan Kučera, Epoque Quartet & Orchestra, Miroslav Hloucal Jazz Band, Marta Trpišovská, Michal Vodenka a další. Režie, výprava a choreografie je v rukou Šimona a Michala Cabanových.




  • Co vás přivedlo k formě kabaretu, a právě ke Kurtu Weillovi?
    Téměř na den před 25 lety jsem měla premiéru ve Státní opeře Stuttgart, Weillovu a Brechtovu operu Vzestup a pád města Mahagonny. Do sopránové role Jenny mě tenkrát obsadila známá a kontroverzní německá režisérka Ruth Berghausová. Během osmi týdnů docela tvrdých zkoušek, jak hudebních, tak i režijních, kdy neustále probíhaly diskuse o tom, jak Weilla pojmout a zpívat, jsem začala chápat, že by tato hudba, která svým způsobem připomíná návykovou drogu, stála za bližší poznání. Přísahala jsem si tehdy, že se k ní vrátím. Ale jak se to v životě i v kariéře stává, člověk míní a Pánbůh mění.
  • Operní zpěvák si asi může jen málokdy vybírat, role dostává přidělené, a Weill není právě záležitostí operních divadel.
    Právě. Moje divadelní pouť potom vedla dál od Mozarta ke Straussovi, Janáčkovi nebo Wagnerovi. A jak víme, divadelní život je sice krásný, úžasných rolí mnoho, ale stejně mě to od afektu a bombastičnosti operních árií svedlo k písni. K jednoduchosti sdělení, kde se o to víc pracuje se slovem v kontextu tónů a harmonie. Díky perfektně zvládnuté němčině jsem speciálně u autorů, jako byl Mahler nebo právě už jmenovaný Strauss a Wagner, dokázala stylově přesně vystihnout emocionální vjem.
  • Kdy přišel ten „zážehový moment“? Kdy jste si uvědomila, že by Weillovy písně mohly být repertoár pro vás?
    Asi přede dvěma lety jsem při jízdě autem poslouchala německou stanici SWR2, něco jako je naše Vltava. Právě vysílali asi hodinové pásmo o Kurtu Weillovi a Bertoltu Brechtovi. Ten pořad mě tak fascinoval, že jsem okamžitě sedla k počítači, objednala všechny dostupné klavírní výtahy (stálo to asi 500 eur) a vrhla se do studia těch jeho úchvatných songů. A poslouchala jsem k tomu Lotte Lenyu, manželku Kurta Weilla, vlastně jedinou autentickou interpretku jeho písní.
  • Weilla zpívalo a zpívá hodně interpretů z různých žánrů. Jaký názor máte na jejich jistě dost odlišná pojetí?
    Kurt Weill se v současnosti interpretuje na celém světě, a tak jsou náhledy na interpretaci jeho děl opravdu různorodé. Mně ale nejvíc učaroval přednes Teresy Stratas, kdysi slavné představitelky Violetty v Zeffirelliho zfilmované La traviatě. Weilla zpívá s velkým emocionálním nábojem a technicky perfektně vedeným hlasem. Tzv. sprechgesang používá jako výrazový prostředek, a ne jako berličku tam, kde mnohým jiným interpretům selže hlas. Zajímavé na paní Stratas je ještě to, že během své špičkové kariéry prošla něčím podobným jako já. Vyhořením. Odjela na pár let do Indie, kde pomáhala Matce Tereze. A po návratu do „našeho světa“ nazpívala právě jako první album The Unknow Kurt Weill. Také Brigitte Fassbaender interpretuje Weilla stylem „klasického“ zpěvu, nebo Anne Sofie von Otter. Je to ovšem zpěv písňového charakteru. A tím se liší od zbytku interpretek, které si Weilla pletou spíše s Wagnerem. Weill je však také velké téma ve světě šansonu a pop-music.
    Samozřejmě songů, vlastně šansonů, napsal tento autor stovky. V tom je neodolatelná a nenapodobitelná naše Hana Hegerová. Viděla jsem ji na YouTube v představení Kurt Weill Revue z Theater des Westens z Berlína v roce 1989. Byla úžasná. Naprosto skvěle vedený hlas, bezchybná němčina a o emocionálním náboji se snad zmiňovat ani nemusím. A za její nahrávky Barbarasong a Surabaya Johnny s přebásněnými texty Pavla Kopty bych si před ní klekla! Ale abych nejmenovala jen ženský prvek interpretace... Weillovou hudbou se nadchli i Louis Armstrong, Frank Sinatra, Sting, Robbie Williams, náš Miloš Kopecký i Jiří Suchý. Kurt Weill je všude, jen nevíme, že je to Kurt Weill.
  • Vaše nadšení vedlo k tomu, že jste se o něm chtěla dozvědět co nejvíc. Kdo tedy byl Kurt Weill?
    Jeho cesta začala raketovým startem v Německu začátkem dvacátých let minulého století. Jeho operní prvotina Protagonista měla premiéru rovnou ve Státní opeře v Drážďanech. Spolupráce s Bertoltem Brechtem ho katapultovala rázem do první ligy nejen doma v Německu, ale na celém světě. To mu bylo 27 let. Neustále hledal cestu, jak posunout zbytnělý žánr opery. Témata nehledal ve vznešenosti, ale v reálném světě, mezi bordely s pasáky a prostitutkami a zločineckou galerkou. Fascinoval ho tzv. „Musiktheater“. S trochou nadsázky můžeme říct, že Kurt Weill tak dlouho reformoval operu, až skončil u činohry.
  • Weillovy největší úspěchy patří do období mezi dvěma světovými válkami. To byla pro kulturu převratná doba, nastupovala avantgarda odvážných, která bourala tradice, do tzv. vážné hudby vstoupil jazz, i „serió¬zní“ divadlo využívalo prvky kabaretu, revue, přišel film, gramofon...
    Mě ta doba fascinuje. Pražská kultura, která spojovala Němce, Židy a Čechy. Berlín. Vídeň. Paříž. Žilo se dnes, tady a teď. Škoda, že tu dobu a kulturu přerušila hrůza druhé světové války a další následná doba šíleného komunismu. Trochu jsme se u nás tím pádem kulturně odklonili a nevím, jestli ještě někdy pochopíme, že patříme do Evropy. A ti největší křiklouni, kteří volají po obraně „naší“ kultury před cizím vlivem třeba islámu, vůbec kolikrát nevědí, co vlastně chtějí bránit!
  • A proto je také potřeba hrát a zpívat Brechta a Weilla...
    Proto. V jejich díle najdeme často paralely dnešní doby. Mahagonny je město, kde se smí všechno... Jediné absolutní tabu je nemít peníze. Za to čeká hlavního hrdinu poprava... Všechno je špatné a nikde není klid, ani shoda. Co nám to připomíná?
  • Brecht byl ale také komunista, a dost radikální...
    A také na to po válce jako umělec doplatil. Všude ho vyhnali, v Německé demokratické republice ho drželi pod krkem a nemohl nic... Jenže levicové smýšlení mezi válkami bylo něco jiného, levicová byla prakticky celá avantgarda. Brecht byl vynikající autor, který tehdy přesně vystihl ducha doby, to, čemu Němci říkají „Zeitgeist“.
    Ale vraťme se na začátek – proč jsem se rozhodla Kurta Weilla posluchačům přiblížit v sedmnácti exluzivních představeních pod názvem „Wanted Dagmar Pecková alias Mackie Messer“. Vrátila jsem se k osvědčené formě kabaretní revue. Je to jevištní forma, která umožňuje seřazení hudebních čísel, která na sebe nenavazují, ale může je spojovat společná myšlenka nebo moderátor.
  • Jak už říká název pořadu, osu bude asi tvořit Třígrošová opera, ze které jste vybrala několik písní. Také si zazpíváte Alabama Song z Mahagonny. Zařadila jste i něco z doby Weillovy emigrace, z toho, co vzniklo v Paříži a ve Spojených státech?
    Ano, v pořadu budou i písně ve francouzštině z jeho období šansonů, z něhož je snad nejkrásnější Youkali, nebo Je ne t’aime pas, a v angličtině pak Buddy on the Nightshift, nebo I’m a Stranger Here Myself... Jádro večera ale skutečně tvoří songy z Třígrošové opery, jinak pořad provází celou Weillovou tvorbou a životem.
  • Myslíte, že se Weillův hudební styl později v Americe nějak proměnil?
    Weill odešel, zaplať Pánbůh, z Německa před Hitlerem včas. Nejprve do Paříže a později do Ameriky. A jak Francouzi, tak i Američané tvrdí, že je to „jejich“ autor. Hudební idiom daného národa uměl dokonale vystihnout. Ale třeba taková Marlene Dietrich mu v Americe jeho písně zpívat odmítla. Pro ni už to nebyl ten „Weill z Evropy“. Ale jinak ho v Americe čekal úspěch nevídaný. Po zhlédnutí Gershwinovy Porgy a Bess se vrhl na pro něj novou hudební formu „musical play“ a za několik let doslova opanoval Broadway. Do konce života věřil, že fašismus jeho dílo v Německu zničil a nic po něm nezbylo. A i když do Evropy po válce několikrát přicestoval, rodnému Německu se vždycky vyhnul. Zažíval v životě vlny velké popularity a uznání, ale také časy, kdy se nehnulo vůbec nic a doba čekání na úspěch byla nekonečná. Smrt přišla náhle a neočekávaně brzo. V padesáti letech. Manželka Lotte Lenya, se kterou se oženil hned dvakrát, ho přežila o celých jedenatřicet let. A to, že je Kurt Weill dnes světově uznávaným a hlavně hraným autorem, je především její zásluha. Pracovala na image svého muže do konce svých pozemských dnů.
  • Sedmnáct představení se uskuteční v pražské Lucerně. Proč Lucerna?
    A kde jinde v Praze? Neexistuje lepší prostor pro tento žánr. A velký sál Lucerny přímo vybízí svou architekturou k zapojení do jevištního obrazu, který včetně režie, choreografie a kostýmů připravuje osvědčená dvojice bratří Cabanů.
  • A kdo se postará o hudební doprovod?
    Největší radost mi udělalo, že mi spolupráci na tomto projektu přislíbil muzikant v tomto oboru nejpovolanější, Jan Kučera. Dirigent, skladatel a aranžér, skvělý pianista a jazzman, v Lucerně dokonce i zpěvák. Soustředil kolem sebe hudebníky jako je Epoque Quartet & Orchestra, Miroslav Hloucal Jazz Band a další a vytvořil skvělý tým. Při té příležitosti vznikla také CD nahrávka, kterou vydá Supraphon. Spolu se mnou se na jevišti objeví i sólista Národního divadla v Praze, barytonista Jiří Hájek. Jiřího jsem vybrala nejen pro jeho bezchybný hlasový projev, ale také proto, že jsem chtěla, aby to byl večer Weilla zpívaného a ne recitovaného. Místo sboru bude zpívat orchestr. Cabani by byli rádi za dvanáct tanečnic.
  • Weillovi dědici dělávají dost velké potíže, nenarazili jste na něco takového?
    No... zažívali jsme v produkci situace někdy neuvěřitelné... Nejenom že notový materiál stojí neskutečné peníze, ale ještě je vám diktováno, co a jak, kolik od čeho, v jakém jazyce, pořadí a podobně. Sebemenší úprava, neřkuli celé aranžmá musí projít schválením. A když jste hotova s dědici, mohou nastat problémy s vydavatelskými právy. Takže oči dokořán a neustále hlídat, aby nepřišla ťafka zákazu a pokuty! A vidíte! Mohli bychom si myslet, že se umělci a producenti uvádění Weilla raději vyhnou..., ale dědicové jsou si jeho jedinečnosti evidentně vědomi.
  • Znamená to, že jste zanevřela do budoucna na operu?
    Jestli jsem definitivně s operou skončila? To zcela jistě ne. Uvidíme, co ještě život přinese a určitě, bude-li příležitost ztvárnit roli třeba Kostelničky nebo Klyteimnestry, ráda se na operní jeviště vrátím. Znovu ovšem zdůrazňuji, že píseň je mému vnímání bližší a Kurta Weilla považuji za důstojného pokračovatele německé písňové tradice. A upřímně řečeno, vidím ve vývoji a názorech Kurta Weilla právě na operu a její provozování určité paralely s mými názory a s mým vývojem. Vždycky jsem považovala zpěv na jevišti jen za jednu ze složek hudebního divadla, přinejmenším stejně důležitou, jako je herectví a pohyb. A hlasový projev, který dává přednost přirozenosti. Čili žádné soutěžení s kolegy na jevišti, kdo víc a déle, a už vůbec ne marná snaha o „přeřvání“ nahlas hrajícího, dirigentem často neukočírovatelného orchestru... Ani absence jevištních osobností, které často zastupuje neosobní režie divadelních neznabohů.
  • Jste autorkou a realizátorkou nápadu, který si vyžádal hodně úsilí, nadšení a vytrvalosti, a to vám nikdy nescházelo. Při vší zodpovědnosti a napjatém očekávání – jak vám při tom je?
    Je úžasné, když se v hlavě zrodí plán a můžete pozorovat, jak se postupně stává skutečností. Samozřejmě leží vám toho na bedrech daleko víc než řadovému sólistovi divadla, ale ta svoboda! To je k nezaplacení.

    Nahoru | Obsah