Hudební Rozhledy

Turbo tenor Yusif Eyvazov

Helena Havlíková | 10/17 |Rozhovory

Yusif Eyvazov  (Zdroj: Národní divadlo)

Pro Yusifa Eyvazova (1977), ázerbájdžánského tenoristu s italským školením ještě u oborově podobného Franka Corelliho, bulharské dramatické sopranistky Gheny Dimitrovy, ale i Luciana Pavarottiho a Plácida Dominga, byl klíčový rok 2015 – umělecky i osobně. Od tohoto roku po počátečním působení v italských divadlech nastartoval světovou kariéru v Los Angeles, MET, Vídeňské státní opeře, Paříži, na Salcburském festivalu nebo v Rusku v Mariinském i Velkém divadle.




A zároveň, když v Římě rok předtím v Pucciniho Manon Lescaut zpíval po boku sopranistky Anny Netrebko rytíře Des Grieux, uzavřel s touto ikonickou divou manželství.
Mediální pozornost ho katapultovala do poměřování jeho výkonu s tenorovými „superstars“ i do sféry dohadů, nakolik je jeho raketově strmý pěvecký start založen na jeho umění nebo na svazku právě s celebritou nejen operního světa Netrebko, žádanou v těch nejvýznamnějších divadlech.
Doménou tohoto čtyřicetiletého tenoristy jsou spinto a dramatické role v operách Verdiho a italského verismu (Manrico, Radames, Otello, Don Carlo, Rodolfo, Cavaradossi, Kalaf, Canio, Turiddu), jeho dosavadní repertoár obsahuje také Heřmana v Pikové dámě a Dona Josého v Carmen. Má pro tyto role základní pěvecké předpoklady – robustní, mužně statný, kovově hutný hlas technicky zvládnutý do vyrovnaných rejstříků, suverénních plných výšek, na které nadšeně poukazuje Plácido Domingo, širokodechých frází, výborné italské deklamace. Jeho hlas má spíše italskou pavarottiovskou průbojnost než domingovsky měkčí kulatost.
Yusifa Eyvazova získalo Národní divadlo jako hosta pro titulní roli v opeře Umberta Giordana Andrea Chénier na tři představení (30. ledna, 6. a 8. února). Během svého pražského pobytu, kdy ho při jeho debutu v této roli přijela podpořit i jeho slavná manželka Anna Netrebko, ochotně a se spontánním temperamentem poskytl rozhovor.

  • Narodil jste se v Alžírsku, ale mládí jste prožil v Baku v Ázerbájdžánu. Jak jste se z Alžírska ocitl v Baku?
    Místo mého narození bylo vlastně náhodné, protože tam můj otec tři roky pracoval. A do Baku jsme se vrátili, když mi byly dva roky, takže si z Alžírska té doby nepamatuji vůbec nic.
  • A jak jste se z Baku dostal do Itálie, což bylo pro vás určitě mnohem důležitější?
    Bylo to pro mě v roce 1998 obtížné rozhodnutí, ale když jsem chtěl studovat italské bel canto, nebyla jiná volba. Můj učitel zpěvu ještě v Baku na hudební akademii mi řekl jasně, že se to mohu naučit jedině tak, že budu v Itálii přímo žít a nejen vstřebávat italskou kulturu, ale třeba také jíst pastu. Po sedmnácti letech života v Itálii se opravdu cítím jako Ital, ostatně díky svým černým vlasům tak i vypadám. Itálie je moje „seconda patria“, miluji tento jazyk a myslím, že ho velmi dobře ovládám, je mi blízká italská mentalita. Ázerbájdžán vlastně není Itálii tak vzdálený, když se na to podíváme z hlediska zeměpisné šířky – Baku má podobné souřadnice jako Neapol.
  • Žijete s manželkou ve Vídni a zároveň musíte hodně cestovat. Kde se cítíte doma?
    To je těžké říct. Operní sólisté neustále mění místa svého působení po celém světě. Jsem šťastný v Itálii, ve Vídni, v New Yorku, stejně jako nyní v Praze. Mým domovem jsou místa, kde zrovna vystupuji, třebas na jeden měsíc. Musím se tak cítit kdekoli, protože potřebuji klid a soustředění na svou práci operního sólisty.
  • Vystupujete často společně se svou manželkou – jaký to je pocit?
    Není snadné být na scéně vedle Anny, to potvrdí každý. Má charisma, ohromné vyzařování. Zpočátku to bylo opravdu hodně těžké. Když si mě Riccardo Muti vybral bez alternace jako rytíře Des Grieux pro Manon Lescaut v Římě s Annou v titulní roli – to byl pořádný stres. Ale postupně to jde stále lépe. Daniel Barenboim, se kterým jsme s Annou dělali Trubadúra, mě ujistil, že to je pro mě nekonvenční typ konkurence, soutěže, která mě posiluje. S Annou se shodneme, že nechceme zahltit náš soukromý život hudbou a zpěvem, ale vytváříme si prostor jeden pro druhého. Naše práce je extrémně náročná a moje tím spíš, že se světovou kariérou začínám a musím teprve prokazovat své umění po boku slavné manželky.
  • Pocházíte z hudební rodiny? Kdo ve vás objevil hudební talent?
    Naprosto ne, jsem z inženýrské a doktorské rodiny bez uměleckých zájmů. Na svůj talent jsem přišel sám vlastně z legrace. Pokračoval jsem ve stopách svého otce na technické univerzitě, do té doby jsem ani nehrál na žádný hudební nástroj. Začal jsem ve škole spolupracovat s popovou skupinou, chytlo mě vystupování na jevišti, prezentace před lidmi. Bylo mi osmnáct, neměl jsem ani ponětí, že by to mohla být opravdová práce. V Ázerbájdžánu sice divadla jsou, ale příležitostí pro takové uplatnění je ve srovnání s Evropou velice málo. Třeba rodiče si vůbec nedokázali představit, že bych si vystupováním v divadle, dokonce v opeře, mohl vydělávat. Ve studiu zpěvu mi ale nijak nebránili. Popadl jsem svých „pět švestek“ a odjel do Itálie. Před dvaceti lety, kdy ještě žili někteří z těch velkých vyhlášených učitelů, bylo mnohem snadnější najít dobrého kantora zejména pro můj obor spinto. Dnes mnoho zpěváků věří učitelům, kteří vůbec nejsou v tomto oboru profesionálové a hlasy spíše ničí. Hlavním úkolem dobrého pedagoga není vnucovat sólistovi za každou cenu svoji představu, ale pomoci zpěvákovi, aby našel sám sebe.
  • Co bylo tím rozhodujícím momentem, že jste se rozhodl pro pěveckou kariéru?
    Byl jsem mladý, bylo mi kolem dvaceti, neměl jsem reálnou představu, co profese operního sólisty obnáší. Věděl jsem však, že může přijít den, kdy mohu ztratit hlas, zničit si ho, ale něco uvnitř mi říkalo, ať do toho jdu. I když mi spousta lidí nevěřila – kromě mého otce; dokonce mě utvrzovali v tom, že mám malý hlas tak moc, až mi to „naprogramovali“ do hlavy. Získat důvěru v sebe samého bylo těžké, ale bez toho to nejde.
  • Vaše strmá pěvecká kariéra je lemována řadou úspěchů a vystupování na prestižních scénách. Dokonce jste dostal přízvisko „turbo tenor“. Kterého dosavadního úspěchu si ceníte nejvíc?
    Za největší úspěch považuji to, že jsem zvítězil nad sebou. Ono je jednoduché dostat se na záskok do Metropolitní opery, do Vídeňské státní opery, naskočit do role na poslední chvíli. Ale obtížné a podstatné je vracet se. A když se mi podařilo rozjet takovou kariéru, musím pracovat dvojnásobně, abych přesvědčil o své úrovni. Jistě, nejsme roboti, občas musíme odříct představení, něco se nepovede, ale když jdu na scénu, musím být absolutně připravený a vydat ze sebe maximum. Vždyť to všechno dělám proto, abych nadchl diváky.
  • Máte na repertoáru italské spinto tenorové role. Co je pro tento styl nejdůležitější?
    Hlas a pauzy. Zpívám samé velké role v „krvavých“ operách a bez hlasových předpokladů bych si po několika letech hlas mohl zničit, ostatně krátkost kariéry řady tenoristů tohoto oboru je výmluvná. Je také třeba si velmi obezřetně rozvrhnout síly. Když plánuji svůj kalendář, dávám si dva až tři týdny přestávku každé dva nebo tři měsíce. Nedá se zároveň zpívat Chénier, do toho zkoušet Radama, jinde Cavaradossiho, vystupovat na koncertech. Také si musím vyhradit čas na studium nových rolí. Stejně tak je důležité zůstat sám sebou. Nikdy bych nemohl být Nemorino nebo Tamino.
  • Jaký je na úspěchu podíl talentu, píle, štěstí, náhody, ale i marketingu, PR?
    Všechny tyto aspekty jsou důležité. Dnes v opeře působí řada zpěváků, kteří nejsou hlasově až tak talentovaní, ale díky tvrdé práci vedené správným způsobem se dopracují k úspěchu. A naopak je spousta příkladů, kdy se velké hlasy kvůli špatnému zacházení zničí. Pro vystupování je naprosto klíčová disciplinovanost – dostatek spánku, zdravé jídlo, před vystoupením mnoho nemluvit. Velkou roli hraje také dobrá agentura – já mám štěstí, že v mém oboru není zas až tak velká konkurence, a přitom tyto opery hrají prakticky všechna divadla po světě. Každý potřebuje Manrika, Radama, Rodolfa, Cavaradossiho... Marketing je dnes také hodně významný – bohužel. Nestačí, že sólista zpívá představení, dělá koncerty, ale musí vystupovat v televizi v různých talk show, dávat interview. Dnes to tvoří velkou část práce, kterou je třeba podstoupit, ale vyčerpává. Třeba trávím tři hodiny přípravou na fotografování, aby ze mě udělali „krasavce“... Někdy si říkám, že tuhle profesi dnes mohou dělat jen „šílenci“. Třeba do pražské inscenace Chéniera jsem vstoupil po jediné orchestrální zkoušce, bez zkoušky na jevišti. Je to adrenalin, ale já to miluji.
  • Jaký je rozdíl mezi vaším Kalafem v Metropolitní opeře a stejnou rolí, kterou jste následně zpíval ve Vídeňské státní opeře?
    V MET jsem neměl zkoušku, ve Vídni ano. A během té šestiměsíční doby jsem na roli mohl dále pracovat. Je důležité zlepšovat výšky, ale stejně tak se musí dbát o střední polohu, aby zněla měkce, bez tlaku. Myslím si, že vídeňský Kalaf byl lepší. Každé představení mi pomáhá. Proto bylo pro mě tak důležité, že jsem mohl Chéniera zpívat už v Praze, před zahajovacím představením ve Scale. Není pro mě snadné transformovat se do slavných operních hrdinů, moje osobnost stále prosvítá. Musím se učit, jak ji skrýt a přeměnit se do postavy, kterou chce režisér.
  • Jaký máte vztah k postavě Andrey Chéniera? Jak tuto postavu interpretujete?
    Mám-li být upřímný, v tuto chvíli nedokážu odpovědět na sto procent. Je to pro mě nová role. Miluji ji, protože v ní je vášeň. Je tak trochu jako já. Ten básník je trochu potrhlý, miluje ženu pouze na základě dopisů, jedná instinktivně, ale zároveň čestně. V árii Sì fui soldato ve třetím obraze neobhajuje sebe – i když ho chtějí zabít, pro něj je důležité, aby vyjádřil svůj názor. To je úžasné. Dá se říci, že se v roli Chéniera dostávám až do jakéhosi transu. Kdybych mohl změnit konec této opery, hned bych z ní udělal happy end, protože si to Chénier, ale i Maddalena zaslouží. Chénier je ušlechtilý, vznešený tenorový hrdina – zejména třeba v porovnání s hloupým Alfrédem z Traviaty, nebo dokonce s Vévodou v Rigolettovi.
  • Plánujete další spolupráci s Národním divadlem?
    Ano, Maškarní ples, Turandot a Aidu.
  • Uvažoval jste o nastudování nějaké české opery?
    To by bylo pro mě asi hodně těžké, potřeboval bych tak deset let, než bych se naučil text. Podobně to je s německými operami – mnoho lidí se mě ptá, proč nezpívám Wagnera, ale já neumím německy.
  • Co byste poradil mladým lidem, kteří mají před operou strach?
    Nemyslím si, že by všichni mladí neměli rádi operu. Vídávám v hledišti v posledních letech docela dost mladých diváků. Samozřejmě to záleží hlavně na rodičích, nemá smysl brát jedenáctileté dítě na Salome, Macbetha. To by po ně mohlo být naprosto traumatizující. Přiměřené jsou třeba Nápoj lásky, Don Pasquale, Lazebník sevillský, tedy začít od snadných, srozumitelných, jiskrných oper. A když jsou takové opery dobře udělané, je v nich humor, mají až filmový charakter režie, jako je třeba Lazebník v Pařížské národní opeře v režii Damiana Michieletta, jsem přesvědčený, že je děti budou milovat.

    Nahoru | Obsah