Hudební Rozhledy

Novodobá premiéra Koželuhovy Korunovační kantáty

Julius Hůlek | 03/17 |Události

Nejen jako koncertní, ale i z hlediska hudebně-historického závažnou událostí se stalo provedení Kantáty ke korunovaci Leopolda II. „Heil dem Monarchen – Sláva panovníkovi“ (Poštolka XIX:6) Leopolda Koželuha (31. 1.) v kostele sv. Šimona a Judy. Oslavné dílo jsme tak po 226 letech opět mohli slyšet v Praze, kde poprvé zaznělo. Česká politická a kulturní reprezentace vkládala do císaře velké naděje a kantáta jak textem, tak jeho zhudebněním může být toho důkazem.



Pražská korunovace Leopolda II. českým králem se uskutečnila 6. září 1791 a téhož dne večer byl proveden Mozartův Titus ve Stavovském divadle, kde u příležitosti korunovace císařské manželky 12. září zazněla Koželuhova kantáta. Zatímco Mozart z toho nijak zvlášť neprofitoval a zakrátko zemřel, Koželuh posílil svou pozici u dvora jmenováním komorním kapelníkem a dvorním skladatelem. I dnes můžeme odpovědně konstatovat, že umělecká hodnota Koželuhovy Korunovační kantáty je v pozitivním smyslu přímo úměrná poslání, jakého se jí v dobovém společensko-politickém kontextu dostalo.
Novodobá premiéra zazněla v akusticky srovnatelném, ne-li kvalitnějším prostředí, tentokrát chrámovém prostoru v provedení Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK s dirigentem Markem Štilcem, vokálního souboru Martinů Voices připraveného Lukášem Vasilkem a sólistů, jimiž jsou Kristýna Vylíčilová (soprán), Tomáš Kořínek (tenor) a Josef Moravec (tenor).
Celek sestává z předehry a následných sedmnácti částí na německý text z pera Augusta Gottlieba Meissnera, toho času profesora estetiky a literatury na pražské univerzitě (kromě jiného se stal zakladatelem žánru německé detektivky). Provedení má trvat zhruba 70 minut a budiž řečeno, že po celou tu dobu byla kantáta sledována pozorným a vnímavým publikem. Po hudební stránce je totiž velice poutavá, uměřeně proměnlivá a posluchačsky skutečně přitažlivá. Samozřejmě, že o takový dojem se nedílně zasloužila interpretace. Také bych rád upozornil, že na interpretech bylo znát zaujetí i nadšení, s jakým k provedení přistupovali. Dirigent už prvními takty prozradil temperament a vervu, jakou na svěřený orchestr a sbor dokáže přenést. Disponuje bohatou paletou energicky stimulujících gest, která jsou rozmáchlá i vláčná, ale vždy určitá, jednoznačná. Chrámová loď dobře rezonovala vyvážený zvuk orchestru i sboru. Uvážený a vhodný byl výběr sólistů. Jejich hlasy disponují spíše lyrickým odstínem nanejvýše vhodným pro úhrnný ráz kantáty, která si nikterak nelibuje v expresivní přepjatosti. Sopranistka K. Vylíčilová jednotlivé árie obdařila vřelým tónem a dramatičtější polohu pečlivě situovala opravdu jen tam, kde bylo třeba, půvabné v jejím podání byly lehce vzrušené recitativy. (Na tomto místě poznamenejme, že zajímavé bylo sledovat orchestrální pojetí recitativů po stránce kompoziční i v interpretaci.) Podíl K. Vylíčilové a tenoristy T. Kořínka byl relativně frekventovanější a intenzivnější zhruba do X. části kantáty. Kořínkův tenor je odhodlanější, průbojnější a hlavně ve vyšší poloze barevně jasnější a určitější než tenor J. Moravce, který nastoupil až v XI. části. Moravcův hlas je méně osobní, témbrově zastřenější a dynamicky upozaděnější. Řekl bych, že tato dualita ad hoc dokonce vyhovovala povaze díla. Vítané zpestření dosavadního průběhu znamenal tercet v XVI. části. Provedení, tak jak bylo publikem zaujatě sledováno, se dočkalo adekvátního, nadšeného ohlasu. Význam záslužného provedení Koželuhovy Korunovační kantáty umocňuje fakt, že zároveň bylo nahráno pro firmu Naxos a stalo se součástí rozsáhlého projektu Czech Masters in Vienna – Češi ve Vídni.

Nahoru | Obsah