Hudební Rozhledy

Třikrát s Českou filharmonií

Julius Hůlek | 07/17 |Festivaly, koncerty

Abonentní koncert řady A4 České filharmonie (25., 26. a 27. 1. – recenze sleduje poslední koncert) byl svěřen orchestru České filharmonie v čele s dirigentem Manfredem Honeckem, s Prahou a v Praze dobře obeznámeným. Obvykle obligátní koncertantní dílo první poloviny programu tentokrát reprezentoval Koncert pro klavír a orchestr č. 3 c moll, op. 37 Ludwiga van Beethovena. Sólového partu se ujal švýcarský klavírista Francesco Piemontesi.

Sólový klavír se příkladně pojil s iniciativou dirigenta – oba k sobě byli vzájemně velice pozorní. Tato charakteristika ostatně platila v provedení díla jako celku. Pro první větu ještě připomeneme ostré kontrasty v utváření klavírní melodie a vnitřně doširoka rozpjatou a proměnlivou kódu ve smyslu takřka samostatné fantazie. Ve druhé větě založené na jednolité, jakoby vyprávěné a pozvolna gradované linii, sólista udivil nejedním výrazovým překvapením. Zpočátku rozverná třetí věta se odvíjela v dualismu výrazové noblesy a dramatičnosti, přičemž virtuozita figurovala jako integrující faktor. Orchestrální plénum bylo kompaktní a bylo potěšením sledovat prezentaci jednotlivých nástrojových sekcí. Sólista uvážlivě exceloval v pečlivě odstíněných a vypointovaných fázích vrcholné gradace.
Druhou polovinu večera vyplnilo provedení Eposu o Gilgamešovi, H 351, oratoria pro sóla, smíšený sbor a orchestr Bohuslava Martinů (mělo trvat 50 minut). K jedinečnému uvedení tohoto díla je dobré připomenout, že v závěrečném desetiletí života autora tu a tam „navštěvovaly“ myšlenky posledních věcí člověka, ale v širším kontextu to byly spíše „otázky přátelství, lásky a smrti“, jak se sám vyjádřil. Ovšem ideou velkého vokálně-instrumentálního díla se už zabýval ve čtyřicátých letech, mj. aby jím poděkoval za velkorysou pomoc manželům Sacherovým na počátku války, a volba posléze padla na rozměrný starobabylonský text. Na jeho hudebním ztvárnění pracoval tři měsíce na přelomu let 1954/55 a světová premiéra se konala na počátku 1958 a zanedlouho téhož roku i premiéra československá, necelé dva roky před autorovou smrtí.

Začátek oratoria se nořil z pozadí pavučinového zvuku smyčců, aby brzy nastoupilo impozantní basové sólo Jana Martiníka s Pražským filharmonickým sborem připraveným Lukášem Vasilkem. Bylo jasné, že sólista se dobře orientuje v celkové zvukové proporcionalitě obrazu, dokáže zaujmout nepřepjatou intenzitou hlasu a vzorně srozumitelnou artikulací. Vzápětí se představil vypravěč – britský herec Simon Callow, zabývající se též literaturou a jako ctitel vážné hudby i operní režií. I on už odtud imponoval dikcí se zdravě mentorským výrazem. Do třetice jsme brzy měli poznat i dalšího aktéra – britského tenoristu Andrewa Staplese, pěvce spíše lyrického zabarvení. Přes sólové vstupy jsme ovšem museli být permanentně zaujati nepřetržitě se odvíjejícím dějem orchestrálního pásma, nanejvýš pozorně, včetně sboru pohotově vedeného a tvarovaného dirigentem. Po sborovém úseku následoval vstup britské sopranistky Lucy Crowe. Ta okamžitě zaujala měkkou, pečlivě usměrněnou kantilénou s pozornou dikcí, včetně recitativních momentů, aby posléze dynamicky vypjatým dramatismem na pozadí pléna umocnila vyvrcholení první části (Gilgameš). Na začátku druhé části (Smrt Enkiduova) příkladný výkon orchestru mj. mohl připomenout skvělé instrumentační umění B. Martinů. Bohužel tu došlo k náhlému výpadku, tenorista totiž zřejmě z vnějšího zasažení dýchacích cest musel na okamžik přerušit. V houstnoucím napětí celkového zvukového obrazu se uvedl barytonista australského původu Derek Welson hrdinsky plným a zvučným hlasem, jehož podíl do značné míry poté, co se prosadil v rámci vzrušeného orchestrálního a sborového pléna, ovládl zbývající úsek druhé části, kterou po vypjatém dramatismu dovedl k smířlivému vyznění. Harfy s trubkou a úsečný vstup orchestru předznamenaly vzrušeně tajemnou třetí část (Zaklínání). Postup této nálady umocnil „nářek“ ženského sboru, působivá kantiléna sopránu a rezolutně kovový baryton. S kumulací dramatických „průsečíků“ orchestru, sboru a pěveckých sól v kontrastním střídání jednotlivých úseků se dirigent s přehledem vyrovnával, byť se stále více namáhanou vervou, avšak s jasným nadhledem. Vychutnat jsme si mohli i roli vypravěče, jehož role úměr-ně vzrůstala. Po bouřlivé gradaci následovala proměna a dirigentovi s vypravěčem a skvělým duetem barytonu a basu ještě zbyla potřebná invence pro závěrečnou katarzi... Publikum odměnilo všechny zúčastněné interprety, a to i v případě Beethovenova koncertu, zaslouženým a vřelým aplausem.


VALENTINA NAFORNIŢĂ A JOSEF ŠPAČEK

Vladimír Říha

Netypické operní gala uspořádala agentura Nachtigall Artists ve spolupráci s Českou filharmonií 30. 1. ve Dvořákově síni. Vypadalo to spíše jako opožděný novoroční koncert, jak byl přípitky na uvítanou či o přestávce označen.
Hvězdou večera byla u nás poprvé zpívající moldavská sopranistka Valentina Naforniţă, která v roce 2011 zvítězila na BBC Cardiff Singer of the World a od té doby vystartovala jako sólistka předních operních evropských domů ve Vídni, Berlíně, Paříži a dalších. To vše po studiích v Kišiněvě a rumunské Bukurešti. Spolu s ní byl oznámen jako druhá hvězda večera koncertní mistr doprovázející České filharmonie houslista Josef Špaček. ČF řídil šéfdirigent Jiří Bělohlávek a program večera připomínal i novoroční koncert ČF, kde ale s ní zpívala Marina Rebeka. Myslím některými orchestrálními kousky, jako zahajovacím Fučíkovým populárním Vjezdem gladiátorů či Dvořákovým Karnevalem. Naforniţă upoutala již příchodem k předvedení první árie, Gounodově Markétky z Fausta (Ah!, Je ris de mevoir si belle encemiroir), vysoká Moldavanka si totiž vzala ještě boty s vysokými podpatky, takže opravdu nebyla k přehlédnutí. Hlasově však byla vynikající s čistými výškami, jež její převážně lyrický projev jen násobily. Nezvyklá úprava Ave Maria z Mascagniho Sedláka kavalíra v první části s ní zaujala ještě více. Josef Špaček si zahrál sólově známý Mazurek e moll Antonína Dvořáka, ve druhé části dost nezvykle vybrané dvě věty z Lalovy Španělské symfonie d moll mu však daly mnohem více možností prezentovat krásu svého tónu a skvělou techniku. Jenom neznalé publikum narušilo ráz večera velkým potleskem po první větě (zde vlastně čtvrté). Spolu se zpěvačkou zaujali oba podáním známé písně Morgen Richarda Strausse pro soprán a housle. A určitě vzpomeňme árii o Měsíčku z Rusalky Antonína Dvořáka, kterou Valentina zvládla bez problémů. Když dodáme ještě Pucciniho Bohému (árii Mimi Donde lieta uscì) a přidávanou O mio babbino caro, lze říci, že sopranistka podala dostatečně jasný důkaz o svých schopnostech hlasových i výrazových. Byl to večer, který nezklamal, a do Prahy přivedl další mladou tvář současné opery.


JAKUB HRŮŠA A JEHO POJETÍ KABELÁČE, SCHUBERTA A BERLIOZE

Vladimír Říha

To, že stálý host České filharmonie dirigent Jakub Hrůša je od minulého roku šéfdirigentem Bamberských symfoniků v Bavorsku, je dobře známo. Tím se ale zmenšil počet hostování v pražském Rudolfinu u České filharmonie, takže nebylo divu, že na všechny tři koncerty v únoru (8.–10. 2.) s Českou filharmonií byl Dvořákův sál Rudolfina zcela zaplněn a zájem byl obrovský.
Dirigent navíc zvolil zcela mimořádný program, ve kterém byl sólistickou hvězdou barytonista Adam Plachetka, jehož podání čtyř písní (Gruppe aus dem Tartarus, D 583, Prometheus, D 674, Im Abendrot, D 799, Erlkönig, D 328) Franze Schuberta v orchestraci takových mistrů jako Max Reger a Hector Berlioz (v programové brožuře s texty otištěnými i s českým překladem) bylo i díky u nás nesmírně populárnímu sólistovi publikem dychtivě očekáváno. Jeho citlivé podání takových perel jako Prometheus či závěrečný Král duchů bylo výrazné a textu odpovídající, snad jen zmenšený orchestr i v komorní sestavě někdy přehlušil zpěv, což lze ale pochopit při tak náročném a někde (právě Prometheus) dlouhém originálním textu, pochopitelně zpívaném zpaměti!
Největším pokladem večera však byla dvě symfonická díla. Již úvodní passacaglia Miloslava Kabeláče Mysterium času, op. 31 – dílo psané jako první zúčtování v naší hudbě s hrůzami 50. let (premiéra 1957), proslulé i dnes svou úderností téměř „šostakovičovského“ typu, uvedlo posluchače do hlubokého soustředění. Šostakovič představil svou XIII. symfonii v letech šedesátých, Kabeláč to měl na přelomu 50. a 60. let těžší, proto byla skladba vykládána i díky názvu jako filozofické zamyšlení nad během času (nedávno ji jako balet nastudoval i Pražský komorní balet). Hudebně je jedním gradujícím dynamickým celkem od pianissim až po obrovské forte a Hrůša ji s ČF vystavěl dokonale. Dirigentem do detailů promyšlená koncepce a ve všech skupinách zahraná dokonale přinesla obrovský zážitek. Stejně tomu bylo i u Berliozovy Fantastické symfonie, op. 14, Epizody ze života umělcova, jejíž autobiografický příběh lásky a šílených vidin autora dirigent znásobil i přidáním některých nástrojů v orchestru (bubínky, zvony) a umístěním některých hráčů mimo pódium (hoboj). Sám vystřídal dva způsoby dirigování – pouhými prsty a taktovkou, a tak se mu podařilo z orchestru dostat i nemožné – zaslouženým úspěchem s mnoha ovacemi ve stoje Hrůšův večer (píši o pátku 10. 2.) vyvrcholil. Můžeme si jen přát, aby se Hrůša v Praze objevoval co nejčastěji.

Nahoru | Obsah