Hudební Rozhledy

Gratulační koncert k životnímu jubileu první dámy cembala Zuzany Růžičkové

Julius Hůlek | 07/17 |Festivaly, koncerty

Zuzana Růžičková

Důstojnou připomínkou a oslavou i jedinečnou událostí svého druhu odpovídající významu interpretky a osobnosti světového významu, profesorky Zuzany Růžičkové (1927), se stal koncert ve zcela zaplněném sálu B. Martinů Lichtenštejnského paláce (14. 1.), sídle pražské Hudební a taneční fakulty AMU, kde jubilantka prakticky po celou dobu své profesní kariéry působila.

Samotnou hudební oslavu uvedli povolaní řečníci – za pražskou HAMU, jubilantčinu alma mater, to byli její děkan prof. Vlastimil Mareš a bývalý děkan prof. Jiří Hlaváč a za Český spolek pro komorní hudbu jeho dramaturg Ludvík Kašpárek. K nim se „v tichosti“ přidal Aleš Březina, prezident Nadace Bohuslava Martinů, medailonem v tištěném programovém letáku. Zazněla slova připomínající jubilantčinu soustavnou dlouholetou práci ve zmíněných institucích, také v Kruzích přátel hudby, i její celoživotní bezbřehou interpretační a nahrávací aktivitu korunovanou celosvětově jedinečnou soubornou nahrávkou Bachova tvůrčího odkazu klávesovým nástrojům. Zazněly profesně kvalifikované, ale i ryze osobní, půvabné a příkladné vzpomínky. To vše, i to, co následovalo, zdobil a vlastně trefně shrnoval nápis na rubu odkryté svrchní desky kopie historického cembala na pódiu – Musica magnorum solamen dulce laborum.
Stylově překvapivým, milým vstupem do hudebního dění večera bylo podání čtyřvěté Sonáty B dur obecněji poněkud nezaslouženě opomíjeného českého klasicisty Jana Antonína Štěpána Giedré Lukšaité Mrázkovou. Interpretka předvedla přímo kabinetní ukázku příkladného přístupu k oživení klasicistního hudebního artefaktu ve smyslu stylové autenticity. Mám na mysli především agogiku v utváření frází a všudypřítomnou ornamentiku. Jaksi „pod povrchem“ doutnal uměřený dramatismus, který pak zejména ve finále nabyl rozměru probleskující monumentality. Brilantní technika nebránila, nýbrž naopak dala průchod tvořivému výrazu, obdařenému dokonce humornými glosami. Nepostradatelný Johann Sebastian Bach – toho večera přítomný celkem čtyřikrát – vstoupil na scénu Chromatickou fantazií a fugou, BWV 903. Borbála Dobozy dokázala propojit vstupní smršť i průběžné napětí s dílčími celky meditativního klidu v evidentně hlubokém ponoru, jenž významně spoluutvářel i fugu. V té jsme ocenili též dramatismus a dynamické efekty, místy asociující představu varhan. Zde je namístě nejen připomenout, ale i vysoce ocenit bezprecedentní virtuozitu všech šesti zúčastněných interpretů, kteří přišli složit jubilantce svůj osobní hold. Tento jaksi bezděčný předpoklad byl „jen“ vstupní branou k výsledné a nanejvýš osobité kreaci každého z nich. V míře vpravdě vrchovaté to platí o Jaroslavu Tůmovi, jenž takto uchopil a ad hoc doslova ztvárnil Ciacconu G dur Georga Friedricha Händela. Bylo poutavé sledovat, jak vynalézavou zdobností dovede provázet, nechat volně a se vší zřetelností plynout a ke všemu ještě umocnit hlavní plán včetně melodického akcentu. Rovněž vysoce koncentrovaná, kumulovaná virtuozita tak ideálně dokázala „podepřít“ narativní linii díla včetně témbru a dynamiky. Zvýšenou měrou bylo pamatováno na agogicky tempová ozvláštnění, ale i na lyrické, výrazově přímo zasněné odlehčení a taktéž – a to by mělo být obzvlášť vytknuto „před závorku“ – na průběžně humorný přístup podílející se dokonce na závěrečné gradaci a vyvrcholení.

Ve druhé polovině večera se jubilantce poklonili generačně mladší interpreti. Václav Luks Toccatu sopra Cassedio di Philippsburgo Antonia Pogliettiho otevřel dramatickým vstupem a volil rozvážné odvíjení příběhu díla. Celek pozorně členil a oživoval jemnou agogikou, výrazově dokázal vnést mírný neklid. Ve Fantazii a fuze a moll, BWV 904 J. S. Bacha nenápadně dokázal vzbudit ještě pozornější sledování svého projevu a dá se říci, že publikum jím bylo očividně zaujato v rozjímavých, kontemplativních úsecích. Ocenili jsme technickou i výrazovou čistotu jeho projevu. Vojtěch Spurný nejprve Fantazií a moll, F 23 nejstaršího syna velkého Johanna Sebastiana, Wilhelma Friedemanna Bacha, dal nahlédnout do poněkud jiného světa. Opět jsme se zadostiučiněním mohli konstatovat, jak si virtuozita podává ruku s průběžně a s vervou podaným výrazem (mimochodem jako by v pozadí prokmitával lapidární popěvek). Obdobně jako v případě V. Lukse, ale zde ještě patrněji byly znát interpretovy zkušenosti z dirigentské profese, včetně koncepčně uváženého a účinného ozvláštnění jednotlivých úseků Toccaty e moll, BWV 914 J. S. Bacha, vedle zdatně zvládnuté techniky provázené oživujícími nuancemi v dynamice a tempech. Završení hudebního programu bylo svěřeno Monice Knoblochové s Ciacconou už ve své době uznávaného Johanna Josepha Fuxe. S polyfonním předivem si brilantně poradila a navíc dala vyniknout melodickým liniím, s nadhledem se vypořádala s přemírou akordiky, figurací a ozdob a důmyslně co do žádoucího odlišení pojala specifikum jednotlivých polyfonních pásem a formových úseků.
Co dodat na závěr… Snad jen, že velkolepé gratulační defilé žáků a přátel názorně a důstojně připomenulo bezprecedentní příklad a soustavně budovaný pedagogický vklad profesorky Růžičkové daleko přesahující celé půlstoletí. Je až neuvěřitelné, co tato milá a skromná žena dokázala...

Nahoru | Obsah