Hudební Rozhledy

Zadáno pro Národní divadlo - V. Kašlík: Krakatit a J. Kadeřábek: Žádný člověk

Ondřej Hučín | 03/17 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

20. & 21. dubna 2017 v Národním divadle
VÁCLAV KAŠLÍK: KRAKATIT


Český repertoár Národního divadla v právě probíhající sezoně rozšíří pozoruhodné experimentální dílo Václava Kašlíka (1917–1989), jednoho z největších a nejuniverzálnějších českých operních tvůrců. Václav Kašlík, dirigent a operní režisér, který zasvětil svou práci především Národnímu divadlu, ale zároveň proslul i ve světě, byl také hudebním skladatelem a autorem několika oper a baletů (Zbojníkova balada, Krakatit, Silnice, Don Juan, Jánošík, Pražský karneval). Za předlohu své druhé opery zvolil stejnojmenný román Karla Čapka Krakatit, filozofické sci-fi z roku 1922, které formou podobenství předpovědělo nejen vývoj moderní vědy, ale také a především cestu lidské civilizace až na samý práh sebezničení. V době novodobé polarizace světa a nových, neutuchajících projevů bezbřehé mezilidské brutality a fanatismu nabývá Čapkův román v Kašlíkově operním zpracování netušených souvislostí.

Krakatit pojal Václav Kašlík jako multimediální operu inspirovanou estetikou moderního filmu. Na stavbě syžetu, technických nárocích na provedení, ale i na výrazové vrstevnatosti jeho hudby je to velmi patrné. Děj, pojatý jako horečnatá reminiscence v hlavě o život bojujícího vynálezce extrémně nebezpečné výbušniny, běží v krátkých epizodách a prudkých střizích, v intimních scénách i velkých, výpravných dramatických obrazech a prolíná se v něm několik časových a prostorových rovin. Hru živého orchestru a zpěv živých postav na jevišti kombinuje skladatel se složitě vystavěnými a prolínajícími se playbacky v přesně předepsaném sound designu. Podobně komplikovaná je i autorova představa vizuální podoby opery. Kašlíkův hudební jazyk sahá od expresivní „janáčkovské“ deklamace, umocňující emotivitu řeči postav, přes názvuky prosté, až lidové melodiky, kabaretní song, jazzové atmosféry s nepřeslechnutelnými temnými blues až k prostředkům elektronické a industriální hudby, k jejím syrovým i uměle zkresleným kakofoniím, sugestivně podtrhujícím ústřední téma opery o (ne)zodpovědnosti člověka za stále ustupující hranice tzv. vědecko-technického pokroku.
Libreto Kašlíkovy opery vzniklo podle scénáře filmového režiséra Otakara Vávry, který Čapkův román dříve sám zfilmoval s Karlem Högerem v hlavní roli Ing. Prokopa. Operní verze Krakatitu, napsaná v roce 1960, byla o rok později natočena pro televizi, a to jejím samotným autorem, tentokrát v hlavní roli s Benem Blachutem. V tutéž dobu byla opera také poprvé uvedena na divadelním jevišti v Ostravě. V pražském Národním divadle měla premiéru v roce 1966.
K novému nastudování Kašlíkova Krakatitu byla přizvána filmová režisérka Alice Nellis, která svůj cit pro hudební divadlo prokázala v Národním divadle již v roce 2011 oceňovanou inscenací Glassovy opery Les enfants terribles. V Krakatitu tentokrát spolu s dirigentem Petrem Kofroněm rozehraje v plné šíři Kašlíkem předepsaný a nabízený multimediální arzenál, a to včetně řady vlastních filmových dotáček, určených speciálně pro inscenaci v Národním divadle. Alice Nellis však ve svém pojetí této opery zdůrazňuje také autobiografičnost její románové předlohy. Ta je totiž jakýmsi vyústěním Čapkovy tvůrčí, osobní a citové krize, která se v mnoha rysech slavného románu zrcadlí. Samotné opeře proto bude v Národním divadle předcházet činoherní prolog, v němž formou historizující fikce ožije vedle postavy Karla Čapka i doba a okolnosti, za nichž a z nichž Krakatit vznikl.
Nová inscenace Národního divadla chce být zároveň holdem skladateli, dirigentovi a režisérovi Václavu Kašlíkovi u příležitosti 100. výročí jeho narození.

31. března 2017 na Nové scéně
JIŘÍ KADEŘÁBEK: ŽÁDNÝ ČLOVĚK


Smrt je řešení všech problémů. Žádný člověk – žádný problém.
Stalin

Původní hudebně-divadelní dílo ve třech dějstvích, pojednávající o tragickém osudu sochaře Otakara Švece a osudu jeho posledního díla – Stalinova pomníku na Letné. Inscenace mezi operou a instalací jako scénický gesamtkunstwerk mezi utopií a dystopií. Hudební tkáň, vytvořená skladatelem Jiřím Kadeřábkem, nabídne kombinaci sólistů a komorního souboru s reprodukovaným dětským sborem, smíšeným sborem a orchestrem. Hudební koncept se opírá o kombinaci nepřítomných interpretů, ale i živé scénické akce a tímto kontrastem vytváří analogii k nepřítomné přítomnosti Stalinovy sochy ze současné perspektivy.
Drama částečně vychází z historických a archivních materiálů, které se prolínají s epickou reflexí lidské touhy po díle, které člověka přesáhne. Dále se pracuje s obrazem likvidace Stalinova pomníku v roce 1962 jako reakcí na politické změny v Sovětském svazu a na kritiku kultu osobnosti. Inženýr, kterému byla svěřena demolice, dostal za úkol vymyslet tichý výbuch: socha měla zmizet, aniž by si výbuchu kdokoliv všiml. Tichý výbuch je dramaturgickým vrcholem druhé části. Zároveň s explozí Stalinovy sochy vybuchne i klasická struktura opery Žádný člověk: dostáváme se od klasické formy k otevřené struktuře. Po tichém výbuchu slyšíme v druhé části jen ruchy samotného divadelního prostoru, kulis, techniky, diváků a ticho. Po tiché explozi se objeví přízraky, které zůstaly po výbuchu Stalinovy sochy v kolektivním vědomí Pražanů.

Nahoru | Obsah