Hudební Rozhledy

Tosca Pražanům

Anna Šerých | 10/17 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Tak velké projevy nevole a bučení v pražském Národním divadle nepamatuji. Bylo adresováno Francouzi Arnaudu Bernardovi za to, jak nám převyprávěl Tosku Giacoma Pucciniho: „Diváci v Praze, prosím vás, abyste se zamysleli a zavzpomínali na své minulé bezesné noci… Abyste nezapomněli na svou minulost…“
Vzal si barona Scarpiu za šifru děje, chápe jej jako zrůdného stalinského šéfa NKVD Beriju, přidává poznatky o východoněmecké Stasi podle filmu Životy těch druhých a takto vykřesanou empatii vůči obyvatelům totalitního státu halí pod plachtu policejního špehování, zatýkání, šikany.

Hemžení na policejní stanici (scénografka Camille Dugas) rozehrává děj dlouho před začátkem opery, ovšem když obdobný němý úvod otvírá i druhé dějství, obtěžuje a nudí. Režijní móda svévolných výkladů bývá imunní vůči synchronu toho, o čem se zpívá a co předvádí scéna, zde však těch rozptylů místa, času a děje je víc: Tosca je sice Římanka a slavná zpěvačka, Cavaradossi je malíř, který dokončuje portrét svaté Maří Magdaleny, ovšem jsme v Římě 1923 – stenograf rozesílá zprávu o útěku nebezpečného vězně; kostelník je asi udavač, plete se na policii dřív, než dirigent zvedne taktovku. Uniformovaný štáb přiveze na scénu makety římských budov a kaple Attavantiů, do ní se uprchlý Angelotti ukryje. Chrámová scéna závěru 1. dějství velkolepě definuje Scarpiovo padoušství: zosnoval Tosčinu žárlivost a jeho chlípné „Va, Tosca! Nel tuo cuor / Jdi Tosco, v tvém srdci se uhnízdí Scarpia!“ harmonizují zvony a sbor s aktuálním díkůvzdáním za porážku Napoleona Adjutorum nostrum in nomine Domini. Režisér míní jinak: policejní šéf Scarpia chvátá po schodech do kanceláře a brutálně tam s doznáním – Tosco, pro tebe jsem zapomněl na Boha – muchlá jakousi blondýnu, a policajti, snad abychom viděli vklíněnou kriminalistickou antropometrii, bertillonáž, šacují dav, který pěje mohutně gradované Te Deum… Aktualizace? Směšné.
Režijní práce byla znát na secvičené policajtské hře, koncepčně nedomyšlené, když Tosca po činu odchází hlavním vchodem policejního ústředí, v 2. dějství hrála zajímavě Barbara Haveman Tosku jako strachem rozhozenou ženu, detailní práce je i ve Scarpiově odporném, zmodernizovaném násilnictví.

Režijní inovace 3. dějství totálně naruší dřeň děje. Puccini zkomponoval s velkolepou jednoduchostí Cavaradossiho loučení se životem – sugestivní hudba líčí příchod dne, stav duše, svítání, éterem zní zvony Říma a pasáčkova píseň… Ale scénu naplno zaměstnala konfiskace obrazů, jakýsi kurátor prohlíží stohy pláten, které mu v bednách i na vozících předkládají zřízenci, je vmontován i pastýř z podhradí – neposlušné klouče si z krabice ukradlo dřevěného koníka, od posluhovačky dostane pořádných pár facek, a tak si cosi čmárá s písničkou na rtech: „Io d’e sospiri / Já vzdechů ti posílám tolik (výborní zpěváčci z Kühnova dětského sboru). Přimašírují poskoci, vztyčí ohromný pohled na Andělský hrad, Vatikán a Tiberu, který Cavaradossi domalovává. Setkání s Toskou, její ospravedlnění vraždy „Il tuo sangue o il mio amore“ / Chtěl tvou krev nebo mou lásku, vize zítřků, důvěrně něžný nácvik fingované popravy, to hudebně jímavé napětí pak podléhá četě, která tu ohromnou vedutu odklízí. Puccini suverénně šetří slova, bičuje akci, ze své vize a spádu rázovitého finále byl zrazován, naštěstí neustoupil. Tentokrát? Tosca zbytečně učila, jak má miláček věrohodně padnout, katani Cavaradossiho přivážou k popravčí židli, střílí z pistolí a pro jistotu dva z nich s pistolí v ruce zkontrolují totálně zkrvavenému tělu tep. Její šepot a volání – „Mário, Mário! Presto! Andiam!“/ Mario rychle, teď vstaň! – je tak inscenováno jen o trochu méně parodicky, než její hrdinná smrt „O Scarpia avanti a Dio!“ – z hůry, kam nevidíme, žuchne figurína rovnou do osvětlené díry propadla. Pucciniho detailní verismus, pro který svět miluje Tosku už víc než sto let, mínila trumfnout režie umanutá smyšlenkou, ale hra na totalitu naplácaná na Tosku, nefunguje. Nemůže, pobíhající fízlové posluchače pouze obtěžují. Tosca je drama lásky, které oživuje dramatické schéma prověřené nesčíslněkrát v celých dějinách opery už před Puccinim, on je posunul na ostří dokonalosti.
Režijní koncepce poznamenala i to, jak posluchači vnímali pěvce, nedostali potlesk, jaký by si zasloužili, kvalitní Jiří Sulženko (Scarpia) byl neprávem vybučen, Tosce Barbory Haveman patří dík za adaptabilitu vstoupit do projektu. Chvála patří rozhodně Petru Bergerovi, debut v roli Cavaradossiho se mu vydařil, hezky prezentoval pevný sonorní hlas bez problému výšek a rušivého napětí. Druhou premiéru zcela opanovala vynikající Anda-Louise Bogza. Tosca je její životní role, otestovaná na nejprestižnějších scénách i ve veronské Areně. Její suverénní, krásný zpěv a dramaticky zvýrazněná parlanda nezdecimoval ani režijní záměr, ani málo vhodné kostýmy, oblékla se slušivě po svém. Hostující Valter Borin (Cavaradossi) a Francesco Landolfi (Scarpia) málo přesvědčují, proč byli ze svých dálav do Národního divadla přivolaní. Dirigent Andreas Sebastian Weiser dbá na Pucciniho zpěvnost dechových nástrojů, neforsíruje ani zvuk ani tempo, pěvcům nechává prostor, nikde je nepřekrývá, a dává tak vyniknout i menším rolím. Byly působivé, Spoletta Václava Sibery, Kostelník Jevhena Šokala i Olega Korotkova, Angelottiho zpíval s evidentním nasazením jak František Zahradníček, tak Roman Vocel, krátký přesvědčivý výstup má Nikola Tašev (Žalářník).

Praha, Národní divadlo – Giacomo Puccini: Tosca. Dirigent Andreas Sebastian Weiser, režie, kostýmy a světla Arnaud Bernard, scéna Camille Dugas, Orchestr a sbor Státní opery, sbormistr Adolf Melichar, Kühnův dětský sbor, sbormistr Jiří Chvála. Psáno z obou premiér 28. a 29. 1. 2017.

Nahoru | Obsah