Hudební Rozhledy

Dokázal Yusif Eyvazov zachránit Chéniera v Národním?

Helena Havlíková | 07/17 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Do inscenace opery Umberta Giordana Andrea Chénier získalo Národní divadlo pro titulní roli na tři představení 30. 1., 6. a 8. 2. Yusifa Eyvazova (1977). Stručný medailon tohoto ázerbájdžánského tenoristy s italským školením a manžela operní divy Anny Netrebko s rozhovorem, který během svého pobytu v Praze poskytl Hudebním rozhledům, přinášíme na straně 8 a 9.

Eyvazov sice závěrečný duet z Chéniera (Vicino a te) zpívá s Annou Netrebko s úspěchem na koncertech, do Prahy však přijel „trénovat“ celou roli tohoto básníka pro La Scalu, kde ji má v příští sezoně 2017/18 zpívat po boku své manželky Anny Netrebko v hudebním nastudování Riccarda Chaillyho při nejsledovanější události italské kultury – zahajovacím představení milánské opery na tradiční den sv. Ambrože 7. prosince. Jak sám říká, tuto svou novou skvostnou tenorovou roli – vášnivou, barevnou, lyrickou i dramatickou – miluje. A čím víc na ní pracuje, tím více odstínů objevuje. Ty posuny byly zřejmé i z jeho prvního a třetího pražského vystoupení v inscenaci, do které pouze se dvěma zkouškami vstoupil.
Chénier má v každém ze čtyř obrazů této opery velkou árii: V té první (Un dì, all’ azzurro spazio), kdy ho při zámecké slavnosti k přednesu básně s posměchem vůči jeho múze vyprovokuje aristokratka Maddalena, vzletně opětuje přírodu a vlast a k rozhořčení společnosti poukazuje na bídu a utrpení chudých. Ve druhém obrazu (Credi al destino?), když čeká na neznámou ženu, od které dostává dopisy, se vyznává z lásky jako svého osudu a touží po tom, aby tajemnou ženu poznal. Obraz končí velkým milostným duetem s Maddalenou, ve které nachází onu osudovou lásku. Ve třetím obrazu před Revolučním tribunálem (Sì fui soldato) Chénier hrdě čelí odsouzení na smrt, popírá, že by byl zrádce a apeluje na svoji čest. V posledním obrazu píše ve věznici před popravou svou poslední báseň (Come un bel dì di maggio) a v hodině smrti vzývá poezii. Následuje další velký milostný duet, ve kterém s Maddalenou, rozhodnutou místo jiné ženy sdílet s Chénierem společný osud pod gilotinou, vzývají smrt jako triumf jejich nekonečné lásky a cestu do věčnosti.
Eyvazov pěvecky přesvědčil především silou dramatických vrcholů, při kterých jeho hlas burácel, ovšem naprosto kultivovaně, zatímco intenzitu výrazu v lyričtějších a ztišenějších místech v akustických poměrech Národního divadla nacházel přesvědčivěji při představení 8. února. A velmi pravděpodobně i kvůli minimu zkoušek v inscenaci, která nebyla po herecké stránce ani při premiéře detailněji propracovaná, bylo zřejmé, že Eyvazovovou prioritou v této roli je zatím její pěvecká stránka. Hereckou složku omezoval na základní aranžmá a milostné city k Maddaleně si v objetích nechával až poté, co dozpíval směrem k publiku svůj part. A s jeho mimikou nebo gesty nehnula ani tak vyhrocená situace, když se Chénier dozví, že Maddalena chce kvůli jejich lásce obětovat i svůj život. Pokud bychom akceptovali Eyvazovovu příslušnost do té nejvyšší kategorie současných světových tenoristů, ke které on sám navádí, ve srovnání např. s Jonasem Kaufmannem má před sebou ještě velký kus práce v prohloubení pěveckého, ale zejména hereckého vyjádření emocí.

Třebaže výkon Yusifa Eyvazova poutal pozornost, rozhodně nečněl osamoceně vedle českého obsazení. Především Petra Alvarez Šimková od premiéry dále propracovala svou Maddalenu k mnohotvárnějšímu výrazu v rámci lyričtějšího uchopení role, takže dramatické vrcholy při líčení tragických konců její rodiny (La mamma morta) a především závěrečný duet měly emocionální sílu. A Svatopluk Sem dal opět roli Gérarda, zakomplexovaného sluhy, kterého revoluce vynesla do pozice mocných, zápal nenávisti vůči svým pánům, přesvědčivost propagátora nových pořádků i kontrast deziluze, a dokonce snahy pomoci Maddaleně a Chénierovi.
Nicméně ani Eyvazov, ani výkony ostatních nedokázaly překlenout odměřené, v dynamice orchestru ovšem předimenzované hudební vedení Petra Kofroně a povrchní režii Michala Dočekala, které vyvolávají pochybnosti nad smyslem nasazení této Giordanovy opery do repertoáru Národního divadla.
Na Eyvazovovu premiéru v roli Chéniera se do pražského Národního divadla, které ovšem ani přes relativně masívní mediální kampaň, jak ji naše první scéna tomuto hostovi věnovala, nebylo plné, přijela podívat Eyvazovova manželka, Anna Netrebko, a výkonný a umělecký ředitel La Scaly Alexander Pereira. Tento zkušený a úspěšný operní manažer mj. s dvacetiletou zkušeností z vedení opery v Curychu, pochází z diplomatické rodiny a na otázku o míře diplomacie a „tvrdé ruky“ při řízení pro Hudební rozhledy uvedl, že je třeba vyvážená kombinace obojího. Ve svém přístupu zdůrazňuje roli ředitele jako stavitele mostů – nejen mezi umělci, mezi divadlem a diváky, ale i směrem k těm, kteří na operu dávají peníze. Obezřetně se starat o veřejné peníze považuje Pereira vedle vytváření zajímavých uměleckých projektů a vyhledávání a získávání kvalitních umělců za jeden ze svých hlavních úkolů. Svou výhodu „Neitala“ na vrcholovém postu věhlasné milánské opery vidí hlavně v tom, že má větší nadhled a i ve vypjatých situacích si zachovává „chladnou“ hlavu. Připouští, že vyjednávání se silnými odbory La Scaly jsou tvrdá, ale nakonec i u nich vítězí láska k hudbě, která všechny spojí. Kéž by se tyto Pereirovy osvědčené principy, jeho koncept soustředění na italské operní dědictví, ale hlavně výsledky podařilo nastolit i v Národním divadle, které se v poslední době zmítá mezi většími a menšími neúspěchy.

Praha, Národní divadlo – Umberto Giordano: Andrea Chénier. Hudební nastudování Petr Kofroň, dirigent Jan Chalupecký, režie Michal Dočekal, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Kateřina Štefková, sbormistr Martin Buchta, dramaturgie Ondřej Hučín. Premiéry v Národním divadle 5. a 6. 5. 2016. Psáno z repríz 30. 1. a 8. 2. 2017.

Nahoru | Obsah