Hudební Rozhledy

Jenůfa na houpačce osudu

Helena Havlíková | 04/17 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Operní soubor Divadla F. X. Šaldy po dvou letech dramaturgicky uceleně se stejným inscenačním týmem navázal prosincovou premiérou Janáčkovy Její pastorkyně na uvedení Evy Josefa Bohuslava Foerstera, který ve stejné době jako Janáček přistoupil k jinému dramatu Gabriely Presissové – Gazdině robě – z odlišných, pozdně romantických kompozičních východisek.

Základem libereckého hudebního nastudování je tzv. brněnská verze 1908, která se v redakci Sira Charlese Mackerrase a Johna Tyrella stala v posledních letech podkladem pro většinu inscenací. Třebaže je stále plně opodstatněné volit Kovařovicovu verzi a nepodléhat jejímu dnes trochu módnímu zatracování, liberecký výsledek ukazuje, že hluboké odhodlání Martina Doubravského uvést znění 1908 vedlo k přesvědčivému výsledku a je základem úspěchu liberecké inscenace. Podle Doubravského opakování taktů nebo některé instrumentační retuše nemají na celkové vyznění díla takový dopad jako návrat k původním Janáčkovým tempovým označením. Prezentoval intenzitu Janáčkova hudebního dramatu až na dřeň. Pracoval s dynamikou, tempy, frázemi, kontrasty různých vrstev partitury a především napětím tak, že Její pastorkyňa byla smrští vyhrocených emocí, ze kterých mrazilo, ale které se stejně tak silně dotýkaly srdce. Ne že by v orchestru bylo vše intonačně zcela v pořádku a zejména smyčcová sekce občas postrádala stmelenost a zněla matně, ale celkové vyznění tyto handicapy do značné míry překrylo.
Režisérka Linda Keprtová a její ustálený tým výtvarnice scény a kostýmů Marie Blažkové a pohybové spolupracovnice Ladislavy Košíkové neexperimentovaly s časovými aktualizacemi a ponechaly děj podle Janáčka a Preissové „někde na moravské vesnici kolem roku 1900“, čemuž odpovídaly i kostýmy. Keprtová se soustředila na hutné vyjádření charakterů a jejich vztahů. Přesto ale neodolala touze po „vlastním podpisu“, kterým je v jejích režiích výběr několika rekvizit, se kterými pracuje jako se symbolem v průběhu celé inscenace. V Její pastorkyni to jsou tentokrát houpačky a květina zabalená v papíru, kterou Laca žmoulá a opakovaně se snaží předat ji Jenůfě, což se mu povede až v závěru. Houpačky nejsou právě typickým vesnickým symbolem kolem roku 1900 a jejich různorodé použití sice formálně stmeluje režii, ale v řadě situací působí násilně a nevěrohodně – Jenůfa se rozmarně houpe, když škádlí Lacu, opilý Števa z ní spadne, její úzké prkénko slouží dokonce jako postýlka pro novorozeně, desítka houpaček zaplní celé jeviště a Jenůfa se jimi prodírá ve chvíli, kdy marně hledá své dítě, houpačky obsazené dětmi tvoří dekoraci pro svatební přípravy. Ve finále se houpačky, obložené kytičkami, objeví ve výšce a Jenůfa s Lacou k nim vztahují ruku, každý sám, bez fyzického kontaktu. Otevírá se tak celá škála výkladů – houpačku lze chápat jako kymácení a zvraty osudu, ale i jako znak volnosti, která Jenůfě i Lacovi uniká, případně jako vyjádření bezstarostného dětství, ze kterého Jenůfa vyrůstá.
Další rekvizitou, která stojí v popředí scény po celou inscenaci, je umyvadlo s lavorem plným vody. Nejprve slouží jako další příležitost pro milostná škádlení nebo pro pokropení oné Lacovy zmuchlané květiny. Do významu situací nejvýrazněji zasahuje ve třetím dějství, kdy si v něm Kostelnička po zavraždění dítěte neustále úporně myje ruce, což vyvolávalo přímé asociace s Lady Macbeth a posouvalo ne zcela vhodně Její pastorkyni jinam.

Jenůfu vytvořila sopranistka Lívia Obručník-Vénosová. Je to její dosud nejlepší role v libereckém divadle – po Violettû, Rusalce, Evû, Thaïs, Fidelii (Edgar) nebo Lise (Náměsíčná) zejména díky výrazně lepší srozumitelnosti textu a zaoblení výšek posunula svůj pěvecký projev zase o něco výš. Její Jenůfa od sebevědomé dívky, kterou štve, že s ní Kostelnička, ale i Rychtářka zachází stále jako s malou holkou, dozraje do milující matky, která se rozumem přinutí akceptovat Lacu, i když její srdce stále patří Števovi. A její rychlé odpuštění Kostelničce vychází spíš z celkové otupělosti po ztrátě lásky, dítěte i zhroucení důvěry v pěstounku než z vnitřního prozření/rozhodnutí.
I když na začátku Jenůfa docela zvesela zamává Kostelničce, procházející po horizontu, v podání Magdy Málkové vyznívá postava Jenůfčiny pěstounky, před kterou mají lidé z vesnice respekt, zpočátku ne zcela výrazně a pak až zbytečně vyostřeně, a to i pěvecky. Vstupem na scénu při očekávání návratu rekrutů Kostelnička Magdy Málkové nebudí úctu a vážnost. Způsob, jakým chytí Jenůfu za bradu, aby získala její pozornost, a vytrhne ruku, kterou jí chce Laca políbit, svědčí spíše o zakomplexované stárnoucí ženě v brýlích. V druhém, klíčovém jednání pro Málkovou, která zpívala Kostelničku v inscenacích s Kovařovicovým zněním, se stalo při vyjádření jejích nekonečných výčitek Jenůfě a přemlouvání Števy určitým handicapem to, že se zatím úplně nesžila s verzí 1908 a při premiéře se neobešla bez setrvalého pohledu na dirigenta. Po vraždě dítěte a ujištění, že se Laca s Jenůfou vezmou, dojde při kletbě Števy k prudkému zvratu – Kostelnička se psychicky zhroutí, což režisérka prvoplánově ilustruje tím, že Jenůfa honem přiveze dopředu svoji postel na kolečkách a Laco do ní Kostelničku v náručí přenese. Tahle manipulace s nábytkem však gradaci závěru druhého dějství rozbila. A aby divák neměl žádné pochybnosti o tom, že se Kostelnička zbláznila, drží ruce, které si neustále zuřivě myje, v křeči, jako by v nich stále držela dítě. Ve chvíli, kdy vyjde najevo, že bylo Jenůfčino dítě zavražděno, a k činu se přizná, se mlha Kostelniččiny mysli rychle rozplyne a jedná už opět plně racionálně.
Objevem inscenace byl u nás neznámý slovenský sólista Titusz Tóbisz, ideální pro Lacu svou hromotluckou postavou a pevným tenorem. Josef Moravec byl jako jeho nevlastní bratr Števa spíše uhlazený hezounek než divoký frajer, jakkoli se po Jenůfě chtivě sápal. Zajímavé bylo pojetí Jana jako klackovitého puberťáka, když Jenůfu obdivuje nejen jako učitelku, která ho učí číst, ale tajně už i jako ženu. A velmi dobře se uvedla Jolana Slavíková jako rtuťovitá Karolka.
Celkově mají v Liberci inscenaci Její pastorkyně s až pucciniovsky silným emocionálním nábojem, který by měl získat přízeň i publika vůči Janáčkovi zatím spíše rezervovaného.

Liberec, Divadlo F. X. Šaldy – Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Dirigent Martin Doubravský, režie Linda Keprtová, scéna a kostýmy Marie Blažková, pohybová spolupráce Ladislava Košíková, sbormistr Tvrtko Karlovič. Premiéra pátek 16. 12. 2016.

Nahoru | Obsah