Hudební Rozhledy

Hudebně vynikající Siegfried

Pavel Horník | 06/17 |Zahraničí

Po únorové Valkýře a říjnovém Rýnském zlatu se na jevišti Semperovy opery objevil Siegfried, druhý díl Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův. Abych se přiznal, tento díl mám méně rád než ostatní, a tím pádem jsem jej zhlédl jen asi pětkrát. Naposledy přede dvěma lety v Linci a před rovnými deseti roky v Bayreuthu, mimochodem až na Brünnhildu se stejným obsazením včetně dirigenta, jako mělo to nynější představení v Drážďanech.

Jeho premiéra v režii Willyho Deckera byla uvedena v roce 2003 – inscenace se tedy hraje již plných čtrnáct let. A teď zpět do Drážďanské opery na šestnáctou reprízu představení Siegfrieda, který byl uveden na zdejším jevišti v roce 2003 a hraje se tedy čtrnáct let. Tenkrát zpíval Siegfrieda výtečný Alfons Eberz a Brünnhildu slavná Deborah Polaski. Od té doby se samozřejmě obsazení včetně dirigentů několikrát změnilo, což ale vždy činilo další představení velice zajímavými a jinými. Divák si pak připadá, že vidí úplně jiné představení a má hlavně srovnání kvality hudebních výkonů. Na rozdíl od Rýnského zlata a Valkýry, uvedených v minulém roce, kdy scéna Wolfganga Gussmanna (navrhl spolu s Frauke Schernau též kostýmy) byla tvořena divadelními řadami sedadel a na nich postaveným menším jevištěm, je teď – při šestnácté repríze – vše úplně jinak. Snad třeba proto, že se zpočátku odehrává děj v divoké přírodě. Na šikmé podlaze scény vidíme na levé straně rozházené obyčejné, zeleně nalakované židle. Uprostřed se pak nachází jakýsi kovářský pracovní ponk. Ano, je to obydlí skřeta Mimeho, který zde vychovává mladého Siegfrieda a kterému též vypráví o jeho matce, krásné Sieglindě, pomocí loutek a kreslení na školních tabulích. Mime se také marně snaží ukout meč. V této roli hlasově exceloval vynikající Gerhard Siegel, předvádějící skřeta v Bayreuthu, Vídni i v Metropolitní opeře. Rozjásaně přichází z lesa s živým svázaným uloveným medvědem. Omlouvám se, nemluvil jsem pravdu. Tak to chtěl ve své předloze skladatel. Ve skutečnosti si ale Siegfried přináší roztomilého plyšového medvídka, jakého dobře známe z hračkářství. Snad je to evokace na jeho prožitá dětská léta za dohledu jeho opatrovníka Mimeho. Hlavní hrdina je ztvárněn jedním z nejlepších současných wagnerovských tenorů, pětapadesátiletým Američanem Stephenem Gouldem. Jeho zpěv při kování meče „Nothung! Nothung! Neidliches Schwert!“ se kovově nesl celým sálem. Napravo je pak školní tabule, na kterou mimo jiné Mime kreslí křídou draka (to snad již avizuje boj s opravdovým drakem – Fafnerem v dalším dějství). Objevuje se též Poutník (výborně zpívající Markus Marquardt, Wotan z předešlé Valkýry), hledající Siegfrieda. Může to být jen odvážlivec, který nezná strachu. Za kovářským ponkem pak Siegfried zhotoví z kousků meče Nothung, rozbitého v předešlém díle – Valkýře – Wotanovým kopím, meč nový, aby vyrazil zabít obávaného draka, ukrývajícího poklady, po kterých řada aktérů opery touží. Před skončením pauzy zvonění svolává diváky do sálu k poslechu druhého dějství. Jako vždy prvotřídní Staatskapelle dolaďuje nástroje, světla zhasnou a za bouřlivých ovací přichází dirigent Christian Thielemann. Orchestr je připraven, ale dirigent se náhle obrací směrem nahoru doleva do sálu a cosi pronáší. V první řadě totiž někdo ruší hovorem. Po výmluvném a varovném kratičkém Thielemanově extempore nastává absolutní klid a může se začít. Ocitáme se ve scénickém prostoru, v jehož zadnější části je postaveno jakési menší jeviště s portálem, oponou a roztomilou dekorací lesa, trochu jako ve starém loutkovém divadle. Alberich (Albert Dohmen) čeká, až se někdo objeví a skolí draka – Fafnera, hlídajícího v jeskyni zlato, přilbu a prsten. Zatím se ale setkává jen s Poutníkem (Wotanem), který také touží po pokladech ukrytých Fafnerem. Konečně také dorazí Siegfried. Je doprovázen mladičkým chlapcem, jemu navlas podobným. A ve stejném světlém oblečku. Ano, je to maličký Siegfried (Emilian Antoci) alias lesní ptáček – Waldvogel, který mu pomáhá ve svízelných situacích. Výborně za scénou zpívá tuto roztomilou roličku mladá Finka Tuuli Takala. Zajímavě je ztvárněn Siegfriedův boj s drakem, který je hrán několika mimy a jehož části Siegfried postupně odsekává. Nakonec originálního obra Fafnera (Georg Zeppenfeld) na onom malém divadelním jevišti probodne. Díky pozření kapek dračí krve počne rozumět řeči zvířat a v důsledku toho se vyvíjejí jeho další činy. Kupříkladu probodne proradného Mimeho a vydá se se svým malým dvojníkem jako průvodcem k hoře obklopené plameny za krásnou vyvolenou ženou Brünnhildou. Potlesk, poměrně dlouhá přestávka, a opět spěchejme po občerstvení na poslední dějství příběhu.
V prostoru se opět jako v předešlých představeních nacházejí řady typických divadelních sedadel, ovšem tentokrát vzadu a červené barvy. Před nimi se ve středu nachází velká světlá koule, znázorňující snad zeměkouli. Před ní se schází Wotan s bohyní Erdou (Christa Mayer), která se postupně vysoukává z několik metrů dlouhého pláště. Chce, aby mu jako dříve prorokovala budoucnost, ale ta odmítá. Wotan již netouží po moci a je rozhodnut předat své žezlo potomkovi rodu Wälsungů, Siegfriedovi. Setkává se s ním, ale ten pouhým dotekem meče Nothung rozbíjí jeho kopí a tím vlastně definitivně Wotanova moc končí. V popředí vidí překvapený Siegfried za doprovodu svého malého chlapeckého průvodce ležící postavu přikrytou pláštěm. Snímá jej a probouzí polibkem svoji vyvolenou, Brünnhildu. Konečně tedy vidíme a hlavně slyšíme její skvostnou švédskou představitelku Ninu Stemme, která již tuto roli zpívala v únorovém uvedení Valkýry. V pozadí se za poloprůhledným tylem objevuje sestava Valkýr s kopími. Následuje legendární dvojzpěv, kde každý z protagonistů jakoby v pěveckém umění chtěl předstihnout toho druhého. Ale vlastně ne. Je to souzvuk dvou fenomenálních umělců, kteří zde vytvořili nezapomenutelnou hudební kreaci. To samé lze ovšem říci i o některých dalších a obzvláště o nevšedně hrajícím orchestru.
Samozřejmé obrovské ovace publika, které do posledního místečka zaplnilo tento večer veliké hlediště Semperovy opery, ani netřeba popisovat. Celá pětihodinovka uběhla kupodivu rychle. Bylo totiž každým momentem nutné něco nového vstřebávat. Teď se jen těšme na uvedení závěrečného dílu Soumraku bohů a vlastně celého Ringu v lednu a únoru příštího roku. Ještě bych uvedl jednu zajímavou informaci. Na Velikonočních hrách v Salcburku uvede Christian Thielemann v doprovodu drážďanské Staatskapelle Valkýru, ovšem ne tu inscenaci ze Semperovy opery. Budou to dvě představení na počest uvedení tohoto díla Herbertem von Karajanem v režii Very Nemirovy před padesáti lety. Obsazení sólisté budou až na malé výjimky jiní než nyní v Drážďanech.

Dresden, Sächsische Staatsoper – Richard Wagner: Siegfried. Hudební nastudování Christian Thielemann, režie Willy Decker, scéna Wolfgang Gussmann, kostýmy Wolfgang Gussmann, Frauke Schernau. Premiéra 23. 3. 2003, psáno z představení 22. 1. 2017.

Nahoru | Obsah