Hudební Rozhledy

Portréty velkých klavíristů 20. století VII

III. Viktoria Postnikovová

Miloš Pokora | 03/17 |Studie, komentáře

Osobní vzpomínky
Měl jsem to štěstí slyšet a vidět Viktorii Postnikovovou, když jí bylo teprve 20 let. Psal se rok 1965 a ona tehdy vyhrála Mezinárodní klavírní soutěž Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních. Zvláště sledovat její závěrečný recitál bylo tehdy velkým zážitkem, dosud vzpomínám na to, s jakým obdivem se o této začínající pianistce vyjádřili prof. František Rauch i prof. Valentina Kameníková, a na to, jak velkou budoucnost jí tehdy předpovídali. A nemýlili se. „Narodila se, aby hrála na klavír, má dar vnímat hudební pravdu,“ napsal jeden londýnský kritik brzy po jejím recitálu v londýnské Queen Elizabeth Hall, a to jí bylo teprve čtyřiadvacet! V dalších letech se stala jednou z nejvyhledávanějších světových klavíristek, svými vstoupeními, zejména ve spolupráci s Gennadijem Rožděstvenským, vstoupila do povědomí i u nás a těžko bychom hledali nějaké významné koncertní pódium nebo exkluzivní orchestrální těleso, kde by ji neznali, nebo s nímž by nespolupracovala.

Cesta na výsluní
Viktoria Valentinovna Postnikovová se narodila 12. ledna 1944 v Moskvě. Měla štěstí na hudební rodinné zázemí a na klavír začala hrát od tří let. Jako sedmiletá udivila posluchače, když veřejně předvedla jeden z Mozartových klavírních koncertů. V té době (1950–1962) už navštěvovala moskevskou střední hudební školu, kde byl jejím učitelem klavírní hry prof. E. B. Musaelin. Moskevskou konzervatoř, zakončenou postgraduálním studiem, pak absolvovala u významného ruského klavíristy a zvlášť zasvěceného znalce romantického repertoáru Jakova Fliera v roce 1967. V té době už měla za sebou první úspěch jednoho z nejprestižnějších interpretačních klání v podobě Čestného uznání z varšavské Mezinárodní soutěže Fryderyka Chopina z roku 1965. O rok později získala 2. cenu na Mezinárodní klavírní soutěži v Leedsu, za což jí byla nabídnuta dvě vystoupení v londýnské Royal Albert Hall v rámci festivalu Proms. Na prvním z nich předvedla Chopinův Klavírní koncert e moll a na druhém Čajkovského Klavírní koncert č. 1 b moll, přičemž v dal- ších letech na Proms vystoupila ještě několikrát. V květnu 1968 se pak dokonce pochlubila se svým samostatným recitálem (Beethoven, Schumann, Chopin) v Queen Elizabeth Hall a v témže roce se stala vítězkou Mezinárodní soutěže „Vianna da Motta“ v Lisabonu.

Spivakov a Rožděstvenski
V té době už žila Viktoria Postnikovová několik let v manželském svazku s později slavným ruským houslistou a dirigentem Vladimirem Spivakovem. Tři měsíce před tím, než se jim oběma podařilo v roce 1970 zazářit na Mezinárodní soutěži v Moskvě (Postnikovová tehdy získala 3. cenu a Spivakov 2. cenu za vítězným Gidonem Kremerem), se jim narodil syn Alexander, dnes rovněž slavný houslista. To už však byla Viktoria Postnikovova vdaná za jednoho z nejvýznamnějších ruských dirigentů své doby, Gennadije Rožděstvenského, který Alexandera adoptoval.

Ve víru koncertních vystoupení
Po úspěchu na Čajkovského soutěži se Postnikovová začala pravidelně objevovat jak na recitálech, tak na koncertantních vystoupeních, jejichž svědkem byla všechna významná koncertní pódia. Na Pražském jaru jsme jí spolu s Gennadijem Rožděstvenským poprvé uvítali v roce 1974, poté zde okouzlovala svými výkony zejména v letech 1979, 1982, 1985, kdy předvedla Šnitkeho koncert pro klavír a smyčce, a v roce 2007, kdy pod Rožděstvenského taktovkou provedla se svým synem Alexanderem Dvojkoncert pro housle a orchestr Bohuslava Martinů.
Ale vraťme se do konce 70. let. Díky manželovi, který stanul v roce 1978 v čele londýnského BBC Orchestra, se brzy zabydlela v Anglii, zatímco jinde v Evropě začala spolupracovat s Berlínskou filharmonií, amsterdamským Concertgebouw Orchestra, Českou filharmonií, Londýnskými symfoniky, Vídeň- skou filharmonií, Vídeňskými symfoniky (tam následovala manžela, který tam do roku 1983 působil rovněž jako šéfdirigent) i Orchestre de Paris. V USA se mezitím staly jejími partnery orchestry z Bostonu, Chicaga, Clevelandu i Filadelfie, vystupovala tu na řadě festivalů včetně tanglewoodského a floridského, s ruskými orchestry podnikla turné po Japonsku a s BBC Orchestra zájezd do Jižní Ameriky. K dirigentům, kteří byli nebo jsou jejími stálými partnery, patří mj. John Barbirolli, Adrian Boult, Colin Davis, Kurt Masur, Jurij Těmirkanov, Kyrill Kondrašin a samozřejmě její manžel Gennadij Rožděstvenskij. V komorní sféře se zapsala do povědomí zejména svou spoluprací s Yehudim Menuhinem a se svým bývalým manželem Vladimirem Spivakovem i synem Alexanderem, kromě toho však koncertně i v nahrávacích studiích spolupracovala s dalšími instrumentalisty, např. Shlomem Mintzem nebo, co se týče koncertantních kreací, s chotí Alfreda Šnitkeho, Irinou.

Repertoárové dominanty a klíčové nahrávky
Sólovému a koncertantnímu repertoáru Viktorie Postnikovové, zahrnujícímu slohovou paletu od Domenika Scarlattiho po Alfreda Šnitkeho, dominují romantičtí a postromantičtí autoři, zejména Mendelssohn, Schumann, Brahms, Chopin, Liszt, Musorgskij, Rachmaninov a samozřejmě Čajkovskij. Ostatně o tom, jak k těmto skladatelům pianistka přilnula, svědčí i její nahrávky, realizované zejména pro vydavatelství Melodija, Decca, Erato a Chandos. Najdeme mezi nimi například mladou, velmi oceňovanou nahrávku Schumannových Kreislerian, oba klavírní koncerty Chopinovy i Brahmsovy, kompletní snímek Mendelssohnových Písní beze slov, vysoce oceňovanou nahrávku Musorgského Kartinek, rozšířenou o devět dalších vzácně uváděných autorových děl, a samozřejmě hudbu Čajkovského. Tomu věnovala dokonce kompletní nahrávku celého jeho klavírního odkazu (škoda, že v digitalizovaném vydání na sedmi CD chybí jeho op. 16) včetně všech jeho tří klavírních koncertů. Co jí však dělá jedinečnou, je její bytostný vztah k řadě moderních autorů a tvůrců z přelomu 19. a 20. století, dokumentovaný v oblasti ruské hudby kromě Rachmaninova zejména jejími nahrávkami klavírních Prokofjevových a Skrjabinových skladeb. Zcela mimořádnou pozornost vzbudila také svými nahrávkami v oblasti, kde bychom to nečekali. Pro nás je například zajímavé, že si zamilovala Leoše Janáčka, z něhož nahrála Sonátu 1. X. 1095, cyklus V mlhách i (s Rožděstvěnským) Concertino, a že se zabývá i Bohuslavem Martinů. Překvapivou pozornost věnovala rovněž tvůrci, který jí byl svým naturelem velmi vzdálen – Ferrucciovi Busonimu, z jehož díla nahrála jak velenáročný Klavírní koncert, op. 39, tak sólovou klavírní kompozici Fantasia contrappuntistica.
Z dalších novějších ruských autorů se kromě Šostakoviče a již zmíněného Skrjabina v jejím repertoáru zabydlel například Boris Tiščenko a Alfred Šnitke, který jí a Vladimiru Spivakovovi dokonce věnoval svůj dvojkoncert (Concerto grosso č. 6), který pak oba realizovali pod Rožděstvenského taktovkou ve skvostné nahrávce pro firmu Chandos. Existují však další znamenité nahrávky skladeb, které Postnikovová Šnitkemu (vzpomeňme si, jak mocně tohoto autora její manžel prosazoval) věnovala – snímky Koncertu pro klavír a smyčce a Koncertu pro klavír na čtyři ruce a orchestr, jehož zvukový záznam Postnikovová realizovala s již zmíněnou Irinou Šnitkeovou.
Zvláštní zmínku zaslouží pianistčiny nahrávky týkající se její komorní spolupráce. Kromě památného Čajkovského Klavírního tria a moll, realizovaného spolu s Yehudim Menuhinem a cellistou Markem Coppeyem nebo exkluzivního snímku Brahmsových čtyřručních skladeb, který Postnikovová realizovala s Gennadijem Rožděstvenským v roli klavíristy, se to týká zejména jejích společných nahrávek s Vladimirem Spivakovem, na nichž zní hudba Locatelliho, Paganiniho, Prokofjeva, Bartóka a na nedávno vydaném albu také Césara Francka. Zvláštní zmínku zaslouží i šostakovičovský snímek se Shlomem Mintzem, snímek houslových sonát Busoniho a Richarda Strausse, nahraných s ruskou houslistkou Lydií Mordkovičovovou, nebo snímek Šnitkeho 1. houslové sonáty, kterou kromě jiného nahrála se svým synem Alexandrem.

Osobnostní rysy pianistčina projevu
Do dějin klavírní interpretace posledních padesáti let se Viktorie Postnikovová zapsala jako výrazná individualita. Není žádným tajemstvím, že jí velkou budoucnost předvídal i sám Svjatoslav Richter, který jednou při své návštěvě představení Šostakovičovy opery Nos, prohlásil: „Tuhle mimořádně sarkastickou operu jsem viděl za řízení Gennadije Rožděstvenského, dirigenta s ohromnou znalostí věci, který mne však nikdy neinspiroval. Jeho žena, klavíristka Viktoria Postnikovová, ovšem měla podle mého názoru – pokud jsem to mohl při těch několika příležitostech, které se mi naskytly, posoudit – velký talent.“ Nutno dodat, že oblibě Viktorie Postnikovové v 70. letech (pomineme-li fakt, že šlo o chotě světově uznávaného dirigenta) napomohla dobová atmosféra. Jednak se tehdy vynikající ruští klavíristé (vzpomeňme klavíristčiny současníky Kerera, Mogilevského, Krajněva nebo Zaka) stejně jako houslisté nebo dirigenti dostávali z mezinárodní izolace, jednak začalo tehdy v kontrastu k převažující zvukové věcnosti interpretačního projevu náročné návštěvníky světových koncertních pódií lákat o poznání víc to, čemu říkáme široká ruská duše, tak působivě zpřítomněná Čajkovského nebo Rachmaninovovou hudbou. Viktoria Postnikovová takovou duši ztělesňuje. Přitahuje kouzlem svého silně emotivního projevu a odvahou vracet se i v tom nejefektnějším repertoáru (nejen v Čajkovském či Prokofjevovi, ale např. i v Busonim) k téměř pozapomenutým, krajně pomalým a emotivně protepleným tempům. Dalším rysem, který nás na jejím projevu udivuje, je vzácná, jakoby moudrá vyrovnanost jejího projevu. Už v roce 1966, kdy pianistka získala 2. cenu z klavírního klaní v Leedsu, si toho všiml v Anglii působící rakouský muzikolog a kritik Hans Keller, který tehdy její soutěžní výkony komentoval slovy: „Podle mého názoru si zasloužila vyhrát, hlavně pro vzácnou vyrovnanost svého projevu a způsob, s jakým dokázala potlačit jeho kontrastní emoční póly, objevně rozkrýt stokrát slýchané fráze a také pro to, jak uměla při každém svém vystoupení vytvořit dojem něčeho mocně inspirovaného.“ Vůbec se zdálo, jako by právě anglickým posluchačům už ve svých začátcích něčím uhranula. Kromě jiného to bylo patrno z ohlasů na její debut v Queen Elizabeth Hall v roce 1968, kdy jí jeden z londýnských kritiků v reakci na její interpretaci Beethovenových, Schumannových a Chopinových skladeb vzdal hold již zmíněnými slovy: „Zdá se, že se narodila, aby hrála na klavír.“ V její hře je skutečně něco protepleného, co dokáže s posluchači komunikovat. Stačí si poslechnout, jak lyricky něžně klavíristka rozkrývá například Čajkovského klavírní Dumku, op. 59 a jak povyšuje tuto drobnost na perlu. Čeho si také dobře všimneme, je její umění hrát něžně bez sentimentu, schopnost odolávat v těchto partiích svodům k lacinému efektu, umění neznejasňovat vertikály přehnanou pedalizací a také docílit jedinečného charakterizačního mistrovství, pro které bývá například její nahrávka Čajkovského Čtyř ročních období, op. 37bis považována kritiky za nejinspirativnější. A to nemluvíme o pianistčině smyslu pro proporce, o kterém nás přesvědčila např. tím, jak znamenitě dokázala skloubit v jednotný celek (předvedla to v roce 1985 i v Praze) Šnitkeho náročný retrostylově okouzlený Klavírní koncert.
To, co projevu Viktorie Postnikovové dominuje, je lyrický náboj. Více než jiní ho objevuje například i v Prokofjevovi. Sama se o tomto skladateli vyjádřila: „Prokofjev není jenom bombastická hudba, jak ji mnozí chápou. Je v něm plno lyriky, poezie a také něco z pohádkového světa. Neměl by se chápat jako hudba pro bicí.“ Objevně lyricky jí zní například Prokofjevův 2. klavírní koncert g moll, který je součástí její kompletní prokofjevovské koncertantní nahrávky z roku 1980 s Gennadijem Rožděstvenským. Stejně tak bychom mohli mluvit o neskonalé jemnosti, s jakou rozkrývá v nahrávce pro firmu Decca Čajkovského 2. klavírní koncert G dur.
Pokud bychom chtěli shrnout, jak její interpretační projev na veřejnost působí, vraťme se znovu k tempové stránce jejího projevu. Je pravda, že její krajně pomalá tempa (například Busoniho Fantasia Contrappuntistica trvá v jejím podání 45 minut, zatímco u jiných cca půl hodiny) řadu kritiků dráždí, ale pokud si Postnikovovou vyslechnou opakovaně, pochopí, že jde o osobnostní vklad vyvěrající z nejniternějšího přesvědčení. Zajímavě to vyjádřil jeden kritik, který zůstal v anonymitě, když si při komentování již zmíněného Čajkovského kompletu položil otázku: „Kdo jiný než nadaná ruská klavíristka může lépe interpretovat hudbu tohoto ruského romantika, který tolik svých klavírních miniatur věnoval právě ženám“ a dodal: „Postnikovová Čajkovského duši rozumí, dovede se přesně vžít do skladatelova duševního rozpoložení, i když některé autorovy skladby můžeme slýchat v jiných podáních efektněji.“ Podle mého názoru by se dalo toto konstatování vztáhnout na celý pianistčin repertoárový rejstřík. Tak na nás její projev z celkového pohledu skutečně působí a tím je jedinečný.

Nahoru | Obsah