Hudební Rozhledy

Concerto grosso pro jazz a disharmonii doby

Slovo o jazzu – Fénix snad prokletí zbavený?

Vladimír Kouřil | 04/17 |Studie, komentáře

Svou existencí divný, a proto bájný pták Fénix je brán jako univerzální archetyp opakujícího se znovuzrození. V našem případě – jazzové komunity – však jeho opětovné samovznícení a zmar měla na svědomí vždy doba. Vznik jazzové sekce Svazu hudebníků ČSR byl po předválečném a poválečném Gramoklubu, právně neukotvené Československé jazzové federaci šedesátých let, podstatou už čtvrté „povstání z popela“ (viz HR 01/2017).

Hlavní společenskou platformou JS SH ČSR pro vznikající komunitu jazzmanů a jazzofilů se měl stát členský bulletin. Bude informovat o aktualitách života jazzu u nás, a samozřejmě také o tom, co se děje ve světě, za Atlantským oceánem, za „železnou oponou“ obecně. Kulturnímu životu v Československu s nastávající „normalizací“ opět ztvrdla kůrka, došlo k lámání existenčního chleba. V hudbě k tomu patřily pověstné rekvalifikační zkoušky, kterým se měli podřídit všichni bez rozdílu, ať už zavedení muzikanti nebo amatéři toužící po veřejném vystupování. Problém spočíval v detailu odhalit či zatajit své politické názory. Do této situace půl roku po ustanovující konferenci, v dubnu 1972, padla uzávěrka nového „neperiodického periodika“ Jazz – členského bulletinu JS. Formát A4, 8 stránek černobílý tisk.
Supraphon v šedesátých letech vydával vedle Gramorevue také čtvrtletník Hudba pro radost s odpovědným redaktorem Emilánem Hörbingerem a redaktorem Stanislavem Titzlem, který se jazzu věnoval docela hodně. Poslední číslo před „normalizační“ likvidací (04/1970) obsahuje články k deskám Ulice swingu, Raye Charlese, Errolla Garnera, Bessie Smithové, Laca Gerhardta, ale také k rockové scéně – The Cream, Four Tops. Pod těmito články jsou podepsáni také příští autoři bulletinu Jazz: Lubomír Dorůžka, Igor Wasserberger, Karel Srp. Poslední jmenovaný se pak stal šéfredaktorem bulletinu Jazz a všech jeho budoucích příloh. Grafikem se stal Joska Skalník, kterého tato práce následně přivedla ke členství v JS. Bulletin Jazz 1 měl premiéru na tohoročním přerovském Československém jazzovém festivalu, kde byl rozdáván s účelem informovat publikum o existenci JS a jejích plánech. Členů byla hrstka – Karel Srp vzpomíná, jak s pokladníkem Alešem Bendou Jazz 1 připravovali k odeslání členům na lavičce v parku. Zajímavou statí je souhrnná stať o jazzklubech rozesetých po republice. Jednalo se o tato místa: Slaný, Karlovy Vary, Ostrava, Brno, Jablonec nad Nisou, Kladno, Čelákovice, Sušice, Liberec a další. Jazzová sekce si založila pod vedením Antonína Truhláře pracovní skupinu pro jazzkluby, která bude informovat členskou základnu o jejich činnosti.
Buletiny Jazz 2 a Jazz 3 mají už stran dvanáct. Začíná se naplňovat informační tok o zahraniční scéně: Deset amerických zpěváků se vyjadřuje k otázce, existuje-li jazzový zpěvák, informace o poklesu popularity Milese Davise podle kritiků Down Beatu uvádí titulkem Miles (konečně) pátý, což dost charakterizuje vztah naší jazzové obce k radikální přeměně Davisovy hudby v elektrickou fúzi na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, za jejíž milník bývá označováno LP Bitches Brew. Poslední číslo premiérového roku 1972 Jazz 4 přináší rozšíření na šestnáct stránek, také výsledky prvního ročníku ankety členů JS Československý All Stars Band. Výsledky vypovídají hodně o dobové scéně a dokládají, že všichni vítězové si své renomé drží dodnes, byť někteří už nežijí: Jaromír Hnilička (trubka a skladatel), Svatopluk Košvanec (trombon), Jiří Stivín (altsaxofon, sopránsaxofon, flétna), Zdeněk Novák (tenorsaxofon), Josef Audes (barytonsaxofon), Felix Slováček (klarinet), Karel Velebný (vibrafon), Karel Růžička (klavír), Rudolf Dašek (kytara), Petr Kořínek (basa), Josef Vejvoda (bicí nástroje), Václav Zahradník (aranžér), Eva Olmerová a Antonín Brych (zpěváci). Deskou roku se podle členů JS stalo LP Týnom tánom z roku 1970, na němž se sešli sólisté orchestru Gustava Broma pod vedením Jaromíra Hniličky s kompletním SHQ vibrafonisty, zde také basklarinetisty, Karla Velebného. Nahráli osm českých a moravských lidových písní v orchestrálních úpravách svých kapelníků, a to se stylovými přesahy k jazzové avantgardě. Zajímavou rubrikou ankety byl nejvýznamnější ediční čin, v němž získaly shodný počet hlasů rozhlasový Jazzový herbář Luďka Hulana a bulletin Jazz, což bylo od natěšených členů JS, že konečně existuje jazzové periodikum, očekávatelné.

Vedle informací o dění na tuzemské jazzové scéně, činnosti klubů, koncertů v hlavních klubech, k nimž patřily v Praze Reduta, Viola, Rubín, studentský klub 1 na Strahově, Divadla hudby v Praze, Brně, Olomouci či Ostravě, přinášel bulletin také notové zápisy s poznámkami a instrukcemi autorů: Velebného úpravu balady Svítá (původní název Serenáda) Jaroslava Ježka, Entomologův sen pianisty Traditional Jazz Studia Antonína Bílého, Emila Viklického pomalou baladu Píseň – autor v Jazzu 5 také napsal informační instruktáž o užití zmenšených stupnic a klavírním prstokladu. Tento krátký výčet, bohužel, naznačil, že píle autorů na této pedagogické roli měla své meze. Nadále byla k dispozici pouze Jazzová praktika od Karla Velebného z roku 1965, rozšířeného druhého vydání se dočkala až v roce 1983, mezi tím ještě vyšla Jazzová praktika 2 v roce 1978. Neexistující specializované jazzové školství svědčí o tom, v jakých podmínkách se učili hrát jazz tehdejší muzikanti. Byla to už od swingových let válečných doba zapisování hudby do not z desek, později z magnetofonů (což ovšem svědčí o dobrých sluchových schopnostech mnoha jazzmanů), učení se ze sól podle nahrávek. Notové zápisy standardů, bez jejichž znalosti se nebylo možno naučit improvizaci a schopnosti působit na jam sessions, byly doslova „vzácnými tisky“, které se opisovaly – kopírky byly vzácností. V Polském kulturním středisku se dal koupit měsíčník Jazz polského jazzového sdružení, který notové záznamy standardů nebo zajímavých sól pravidelně uveřejňoval. Jen tam, kde se objevili osvícení lektoři jazzmani, se jazz učil na hudebních oborech Lidových škol umění.
Bulletin Jazz uveřejňoval ze zahraniční scény hlavně výtahy z jazzových periodik, překlady kompletních článků, hodnocení nových desek, výsledky ankety kritiků i čtenářů amerického Down beatu, který byl považován za určující hlas americké scény. Specialitou každého čísla byly jednověté informace z domácí a zahraniční scény. Tam se také dočteme, že autorem protestního sloganu proti nástupu stereofonní reprodukce Mono to je vono byl pokladník JS a jeden z nejpilnějších autorů bulletinu Aleš Benda. Nevelký sloupec Z dopisů prozrazuje leccos o domácím publiku. Známý fakt, že česká obec jazzová je spíše konzervativnější a vůči progresivním výbojům podezíravější, reprezentuje například dopis plzeňského člena, který přesně popisuje většinového fanouška jazzu: „Pro nás byl základem tvrdý swing na druhou, perfektní rytmika. Usilovali jsme o jakousi syntézu coolu a hard bopu a tam jsme udělali tečku, mezní čáru. Co nad ní jest, od ďábla jest (všechny ty free jazzy, vniknutí big beatu a novější směry). Na obsahu bulletinu Jazz je vidět, jak se snaží, byť pozvolna, tento „český“ pohled na jazz napravovat. Když se objeví první článek o elektrické jazzové kapele – o koncertech Kratochvílova Jazz Q se zpěvačkou Joan Dugganovou v Albatrosu od Aleše Bendy, ještě se pojem jazzrock či fusion v textu ani neobjeví (Jazz 5, 1973).
Důležitou osvětovou úlohu sehrával kontrabasista Luděk Hulan. V malém sále Rubín na Malostranském náměstí JS ve spolupráci s městským výborem svazu mládeže pořádala Hulanovo Jazz Film Forum, což byl od dubna 1973 neuvěřitelný večer začínající už v 16 hodin a končící s půlnocí. Obsahoval pouštění amerických nahrávek s komentářem, jazzové filmové dokumenty půjčované americkou ambasádou, koncerty amatérských i profesionálních jazzových kapel. Výjimečně se v bulletinu objevovaly autorské reportáže ze zahraničí. Díky turné brněnské filharmonie po USA se houslistovi Janu Beránkovi podařilo navštívit řadu klubů, koncertů a pro historii jazzu pamětihodných míst, takže mohl do Jazzu 6 přispět obsáhlou reportáží Manhattan Coctail. Karel Velebný, později také Jiří Šebánek, Miloš Moník a Jiří Slíva přispěli statěmi o hudební činnosti Járy da Cimrmana, ale vlastní badatelské pokračování jim cimrmanovský spolek hlídající si autorství později zatrhl. K loňským jubileím Milese Davise by k diskusím jistě přispělo znát jeho názory na alba jazzových hvězd své doby shrnutých do článku Proč Miles Davis nekupuje desky. Například k nahrávce Caravan pianisty Dukea Ellingtona s basou Charlieho Minguse a bicími Maxe Roache, neboli krásné hudbě tří velikánů jazzu, se vyjádřil: „A co mám asi tak říci na tohleto? To je k smíchu.
Vidíte, jak dokážou tu muziku …? To prostě nejde dohromady. Nedoplňují se spolu… Nahrávací společnosti by měl někdo pořádně kopnout do …!“ (Překlad je celý přetištěn v „davisovském“ čísle měsíčníku UNI (12/2016).

Černobílý časopis se vizuálně pestří: Jazz 8 z ledna 1974 má hnědý obal pod černobílou fotkou a dvacet stránek. Zatímco Lubomír Dorůžka se věnuje u příležitosti úmrtí významného banjisty, posléze kytaristy raného swingu, Eddiemu Condonovi († 4. 8. 1973), redakce připouští na stránky bulletinu rozsáhlý článek manželů Bendových se stručným názvem Frank Zappa. Hráz mezi jazzem a rockovou avantgardou je v JS natržena. Stať o Zappovi je symbolicky umístěna mezi dvoustránky o swingaři Condonovi a modernistovi Johnu Coltraneovi. Začíná se prosazovat další autor bulletinu – Zdenek Pecka, pracovník knihovny americké ambasády. Do Jazzu 9 překládá a upravuje článek Blues má problémy. Problémy mají i členové JS, kteří při malé možnosti dostat se k nahrávkám americké hudby chodí do tamní knihovny si půjčovat LP nejen jazzové, ale také s avantgardní hudbou. Stačilo obrnit se proti slídivým pohledům policie, která si k tomu účelu proti vchodu na ambasádu zřídila dřevěnou budku, aby službě nemokly nárameníky. Případně vydržet perlustraci při odchodu. Že to nebylo z jejich strany samoúčelné, ukázaly po revoluci záznamy státní bezpečností. Sem si také chodil půjčovat Luděk Hulan jazzové 16mm filmy, včetně záznamů televizních pořadů slavného jazzového publicisty Willise Conovera (1920–1996), jehož si starší posluchači ještě pamatují z jazzových relací českého vysílání Hlasu Ameriky.
Devítka Jazzu přináší ještě jednu obsáhlou informaci – opět od manželů Bendových, evidentně jedněch z prvních publicistů zaměřených na jazzrockovou fúzi, o skupině Mahavishnu Orchestra. Jak se bulletin vyrovnal s přítomností našeho emigranta Jana Hammera mladšího v této slavné kapele kytaristy Johna McLaughlina? V odstavcích popisujících úspěchy Mahavishnu Orchestra Hammerovo jméno nepadne. Ještě zafungovala autocenzura bulletinu. Píše se jaro 1974 a na jedné pražské zdi se objevuje nápis MAHAVISHNU ORCHESTRA jako výkřik vědoucího fanouška. Jazz 10 na svých stránkách uvádí poprvé autora, který v budoucnu JS propojí nejen publicisticky, ale také osobními kontakty, se západní avantgardní rockovou scénou. Zatím představí dráhu kytaristy a skladatele Santanu, v tu chvíli už představitele jazzrocku. Autorem je Josef „Zub“ Vlček, který v úvodu svého článku píše: „Vzniká hudba, která je dovršením tvůrčích principů, které inspiroval na jedné straně colemanovský free jazz a na druhém břehu nebojácná snaha experimentovat, tak jak to předvedli třeba Jefferson Airplane, Beatles nebo Frank Zappa.“ U článků bývalo ve zvyku uvádět výběrovou diskografii, která byla pro většinu čtenářů sice vzrušující četbou, leč sluchová realizace bývala jen střípkově se naplňující. V informaci o odbytu desek s československým jazzem se dozvídáme, že nejvíce se prodává Nová syntéza Modrého Efektu rockové skupiny kytaristy Radima Hladíka s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu (do léta 1974 prodáno 12 000 ks), zatímco Jazzové koncerty skladatele Alexeje Frieda, spadající do tzv. třetího proudu, tabulku uzavíraly s prodejem „pouze“ 1500 ks. Kdo to dnes má – řekl by klasik.
V Jazzu 11 se objevuje rozsáhlý překlad zaobírající se problémem, který si současná „korektní“ západní společnost nerada připouští, aby si nepřipadala rasistická. Článek Musíš být černý, abys hrál jazz byl převzat z polského měsíčníku Jazz a jeho autory byli Leonard Feather a LeRoi Jones.
(Příště: Čtvero pražských jazzových dnů ve dvou letech)

Nahoru | Obsah