Hudební Rozhledy

Z našich houslařských ateliérů – violoncella a kontrabasy II

III. Stavitel kontrabasů Andrew Pitts

| 03/17 |Svět hudebních nástrojů

Andrew Pitts

V historii houslařství došlo u nás po roce 1945 k zajímavé dělbě práce. Houslaři mimo centrum výroby v Lubech u Chebu se povýtce zřídkakdy zabývali stavbou nových kontrabasů, lhostejno, jednalo-li se o nástroje školní, koncertní nebo mistrovské. Tato specializace se soustředila do jmenovaných Lubů, kde výroba tehdejší Cremony, později Strunalu, zajistila celorepublikovou poptávku. Nová doba přinesla mimo jiné takové uvolnění pracovních vztahů, že se objevil i problém, kde by se zájemce naučil a ve výrobě zdokonalil právě ve stavbě kontrabasů. Nicméně řešení situace je po ruce. Základy lze získat v Houslařské škole v Chebu, praxi v dílnách houslařů.

Vedle státem schválené školní a osobní výuky mistrů houslařů lze získat školení také v Cechu houslařů pražských. Na naše stránky vstupuje osoba, která imigrovala do společnosti „našich houslařských ateliérů“. Američan Andrew Pitts (nar. 3. 7. 1969 v Los Angeles) usiluje o získání českého občanství a má trvalé bydliště v obci Krhanice, okres Benešov, jež leží kousek od Týnce nad Sázavou po proudu řeky Sázavy na jejím pravém břehu.

  • Moje první otázka na něho zněla: Kde v Krhanicích stavíš nástroje?
    Mám dílnu na zahradě rodinného domku, je to cihlová přízemní stavba o rozměru 60 čtverečních metrů a tam pracuji.
  • Podobně jako Rudolf Oberländer, který prý doma v Senohrabech zpočátku pracoval v maringotce na zahradě rodinného domku. Znáš jméno Oberländer?
    Ano, znám, to byl starý mistr a já, když jsem začal s řemeslem, tak jsem měl jeden Oberländerův kontrabas v opravě. Měl jsem nástroj celý rozebraný – a byl to krásný kus.
  • Jak se stalo, že ses rozhodl stavět kontrabasy?
    Možná, že k tomu přispělo i to, že v naší rodině se dědila truhlařina; dědeček, tatínek i bratr pracovali se dřevem a já jsem muzicíroval, hrál jsme na elektrickou basovou kytaru a pak jsem přibral hru na kontrabas. Tehdy jsem našel starý rozbitý kontrabas odložený do kontejneru za školou, který jsem si odnesl domů a dal jsem ho „do kupy“. A to byl můj první „kus“.
  • Kde to bylo, kde byl tvůj domov?
    Bydlel jsem ve městě Fullertown, které leží na severu okresu Orange County v Kalifornii a je v podstatě součástí města Los Angeles, i když leží čtyřicet kilometrů od centra. Tam jsem chodil na Kalifornskou státní univerzitu. Odtud jsem se ve 23 letech vydal poznávat svět a přijel jsem do Prahy jako učitel angličtiny. Bylo to v roce 1992, kdy jsem končil studium anglické literatury na univerzitě ve Státech.
    Učil jsem jeden rok a v té době jsem koupil v bazaru za několik tisíc korun starý kontrabas, na který jsem s kamarády hrával na Karlově mostě a po hospodách. Hrávali jsme takhle asi tři roky a tehdy jsem vydělával více peněz jako hudebník než jako učitel angličtiny. Současně jsem se také učil opravovat a seřizovat kontrabasy, stavět kobylky a duše s pomocí dobrých přátel, houslaře Pavla Ženíška a Miroslava Sluštíka, kteří také opravovali kontrabasy. V té době jsem už měl několik kontrabasů – jeden z nich, starý nástroj, jsem odvezl do Ameriky, když jsem jel domů na návštěvu, a tam jsem ho prodal. Takhle jsem začínal s řemeslem a s obchodem, kupoval jsem starší nástroje, opravoval je a zase dával dál. Poté co mě Daniel Berdych informoval o Odborné houslařské škole v Lubech u Chebu, nastoupil jsem tam v roce 1996 jako externí student. Tehdy tam byl mistr odborného výcviku Jiří Pátek. Jeden týden měsíčně jsem bydlel na internátě, ve škole jsem se učil základy houslařiny a tam jsem získal pocit, že konečně dělám něco, co mám rád a co mi vydrží na celý život. V tomto roce jsem postavil své první housle. V roce 1997 odešel můj otec do důchodu, odstěhoval se na poušť do Nevady. Začali tam s mým bratrem budovat dřevostavbu a já jsem se tam vydal jim trochu pomoci. Trvalo to osm měsíců a pak jsem se musel rozhodnout, jestli zůstanu doma, nebo se vrátím do Prahy. Kdybych zůstal v Americe, asi bych začal zase studovat, ovšem pokud bych se chtěl vrátit do Evropy, bylo mi jasné, že se budu muset věnovat nějaké vážné činnosti, už to nešlo flámovat a hrát na ulici jen tak pro zábavu. Přesto jsem se rozhodl pro návrat, prodal jsem auto a namířil zpět do Prahy. Sice jsem nikoho, kdo tu dělá kontrabasy, neznal, ale dověděl jsem se o dílně pod Petřínem na Újezdě, kde vyráběli většinou nová violoncella houslař Vladimir Skubenko a violoncellista Tomáš Haškovec. Ukázal jsem jim zadní desku, kterou jsem vypracoval, a tak mě vzali mezi sebe. Pomohl jsem jim pak vybavit novou dílnu elektrickým vedením a topením. Byla to pět set let stará klenutá a celkem světlá budova, původně konírna karmelitského kláštera, později strojovna. Pracoval jsem tam pár let do roku 2000 a udělal jsem tam svůj první kontrabas. Pak jsem se přemístil do domu v Jakubské č. 8. Ten dům měl pronajatý jeden Američan a přenechal mi tam místnost v prvním patře. Tehdy jsem začal chodit na rady k Janu Slípkovi, který je houslařem České filharmonie a má zkušenosti ze stavby a oprav kontrabasů.
  • Jan Slípka, dnes také cechmistr Cechu houslařů pražských, dělal závěrečné zkoušky na učňovské škole v Lubech u Chebu v dílně na výrobu kontrabasů a vedoucím hodnotitelské komise byl Miroslav Pikart, mistr houslař, specialista na stavbu violoncell a kontrabasů.
    Nejdůležitější je, že člověk může být dobrý houslař, ale nemusí být dobrý učitel, ale Honza je oboje a je to skvělý člověk. On je snad jediný houslař, který dokáže rozprávět a přitom pracovat. Není jenom můj učitel, ale jsme přátelé, on je dokonce kmotrem mého syn Olivera, který už hraje na housle.
  • Jaké bylo tvoje další působiště?
    V Mečislavově ulici 155/5 poblíž náměstí Bratří Synků. Tam jsem se odstěhoval s malířem Michalem Singrem, který měl ateliér vedle mne v domě v Jakubské a jeho strýc nás vzal do podnájmu. Já jsem tehdy bydlel s manželkou Adélou v ulici Petra Rezka, tak jsem to měl do práce pěšky kousek. Tam jsme byli se Singrem vedle sebe celkem pět let, ale pak ten dům koupil nějaký podnikatel z Ukrajiny, kterému prováděli stavební úpravy tak neodborně, že zásadně porušili statiku a dům museli zavřít. Naštěstí jsme už měli s manželkou postavený dům v Krhanicích, tak jsem tam svou dílnu provizorně přestěhoval. Tehdy mi hodně pomohl soused, který měl nákladní Avii s jeřábem. Pracoval jsem pak v rozestavěné koupelně v patře a ještě v jedné místnosti, což bylo samozřejmě nepraktické, protože hobliny a prach byly po celém patře. Trvalo to tři roky, než jsem postavil zahradní domek, loni zkolaudovaný, kde mám teď svou dílnu.
  • Jaké děláš, Andrew, nástroje, podle jakého modelu?
    Já jsem nejdříve stavěl sólistické nástroje menších rozměrů a menzury, jeden z nich si tehdy převzal Miloslav Hrdlík, americký Čech, který byl v Praze na návštěvě.
  • Miloslav Hrdlík byl sólistou a prvním kontrabasistou Symfonického orchestru Československého rozhlasu a Československého komorního orchestru do roku 1968, pak odešel do emigrace. Nejprve žil v dánském Aarhusu, kde hrál v symfonickém orchestru, poté se usadil v USA. Byl členem Symfonického orchestru v New Orleansu a Louisianě od roku 1991 do roku 2003.
    Hrdlík je zajímavý také svou technickou zvídavostí. Vynalezl a nechal si patentovat zvláštní model smyčce s delším prutem a žabkou, která kombinuje německé a francouzské držení. Mimoto si od roku 1971 připravuje zvláštní kalafunu vlastní receptury. Měl také štěstí na dobrý nástroj, kdysi objevil v divadle Na Fidlovačce starý kus od italského nástrojaře 18. století Fillipa Brandilioniho z Brescie, který koupil a pak čtyři roky splácel. Byl to nástroj gotických linií, tmavého laku a pan Hrdlík si přál mít kopii. Vyrobil jsem už 15 opusů tohoto modelu, které se velmi ujaly u sólových hráčů a studentek. Později jsem začal dělat větší modely, některé podle modelu Kulík, a pětistrunné kontrabasy – zatím jsou ve světě čtyři. Dělám tedy sólové kontrabasy v gambovém nebo italském stylu podle potřeb a přání interpretů, vedle toho stavím nástroje pro jazzové a orchestrální hráče. Moje kontrabasy si pořídili třeba Jim Kerwin, basista Quintetu Davida Grismana, nebo studenti Jiřího Hudce na Royal Northern College of Music v Manchesteru – tam je jeden sólový a jeden pětistrunný kontrabas. Moje nástroje jsou v Dánsku, Japonsku a hodně jich je v Americe. Vedle kontrabasů dělám také violoncella a violy podle Stradivariho modelu.
  • Součástí tvé činnosti jsou opravy nástrojů, jaká tě potkávají překvapení?
    Jednou se za mnou přišel poradit jeden známý, který se zabývá výrobou nábytku, a přinesl mi ukázat kontrabas od Ladislava Prokopa. Nástroj měl neporušenou velmi pěknou vrchní desku, ale byl poznamenaný neodbornými zásahy za použití epoxidu, tím byla dokonce přilepená i duše, a hřebíků. Nenechal si říct, aby mi tu basu přenechal, s tím, že opravu zvládne. Poradil jsem mu a on za rok přišel a přinesl zbytky nástroje, z nichž některé dokonce ztratil. Jak se pokoušel sundat spodní desku, tak ji samozřejmě poničil a odnesly to i luby. Deska měla sundané trámce a byla ve fuze rozlepená, takže jsem nakonec musel udělat úplně novou. Vrchní deska zůstala naštěstí neporušená, ale celá oprava bude trvat dlouho – to máš, jako když vyjedeš na moře na ryby a vrátíš se za půl roku.
  • Jistě je lepší dát nástroji nový díl než opravovat rozbitý, pokud se nejedná o mistrovský opus...
    To ano, ale občas, když mi něco padne do oka, že je to pěkně udělané a má to smysl, tak se do toho pustím. Dělat opravy je na místě, když se to finančně vyplatí, nebo když se dělá servis pro hudebníky.
  • Kolik zvládneš udělat kontrabasů do roka?
    Hodně času potřebuji na opravy a servis, a tak se nedá stihnout udělat víc než tři nástroje za rok.
  • Kde nakupuješ materiál na nové nástroje?
    Dříve jsem nakupoval smrkové dřevo na Šumavě. Naposledy jsem koupil ve Volarech posledních šest kmenů, ale obvodem se hodí tak na violoncellové desky. Na Šumavě už nejsou volné dost silné kmeny. Sice tam jsou mohutné stromy, ale ty jsou v přírodní rezervaci a nesmí se těžit. Pak jsem získal také materiál z Lubů a nakupuji dřevo v Německu, kde, myslím, mají dřevo ještě i ze Šumavy. Hezké dřevo je z Karpat. Mám kamaráda, který staví klavíry a má velkou pilu, tak mi pomáhá, přenechává mi buď javor nebo smrk, protože ví, jak je těžké sehnat pořádný kus dřeva. Pak mám kontakt s jedním obchodníkem ze Slovenska, který mi dodává javor. Ale získat javor není problém. Mám také nakoupenou nějakou zásobu staršího dřeva, to je pořád ještě k dostání z dědictví a podobně. Když jsem byl mladší, tak jsem si sám kmeny řezal a štípal, ale teď už mám problémy se zády, a tak si raději kupuji hotové klíny – přířezy. Když jsem byl mladší, tak jsem měl sílu a neměl jsem zkušenosti, teď je to naopak, už mám nějaké zkušenosti, ale nemám tu sílu. Ale když se podíváš na ty staré mistry, tak oni nejsou v dílně tak rychlí, jsou úplně v klidu, ale zvládají víc práce než ti mladí zajíci. Zkušenost je nad zlato.
    Andrew Pitts je prvním zahraničním členem Cechu houslařů pražských.

    Nahoru | Obsah