Hudební Rozhledy

Dennis Russell Davies

Anna Šerých | 12/17 |Rozhovory

Dennis Russell Davies

Američan z Toleda, jehož současným působištěm je Linec, tam už od roku 2002 šéfuje orchestr s půlstoletou historií – Bruckner Orchester Linz – a je zároveň operní ředitel Landestheater Linz. Do Evropy za prací přišel už roku 1980 a zakotvil zde. Rozkročen mezi kontinenty, rozpřažen v hudbě od renesance po nejžhavější současnost. Vnímáme jej hlavně, a právem, jako zasvěcence hudby soudobé, byť má Dennis Russell Davies v desítkách svých CD také kompletní nahrávku všech – tedy sto čtyř – symfonií Josepha Haydna, také Brucknera či Beethovena a jako pianistu jej slyšíme v titulu s komorní hudbou Pavla Haase. V sedmdesátých letech působil jako šéf orchestru v Saint Paul v Minnesotě. Tamní Saint Paul Chamber Orchestra existuje od roku 1959 a prezentuje se jako jeden z nejlepších komorních orchestrů na světě.

Pro Daviesovu tamní působnost je zcela výstižná Grammy Award 1979 za Appalachian Spring Aarona Coplanda. Mladý dirigent byl pro start vybaven výbornými studijní- mi výsledky z newyorské Juilliard School: absolvoval studium klavíru, jeho učiteli byl ukrajinský Saša Gorodnitsky, od třicátých let klavíristická legenda Juilliardu, a hlavně Lonny Epstein, německá imigrantka, mozartovská specialistka s tradicí německé pianistické školy, která sahá až ke Kláře Schumannové. Dirigent Russell Davies piano dodneška neopustil, koncertuje s klavíristkou Maki Namekawou a nahráli nejen čtyřruční skladby Steva Reicha a Philippa Glasse, scény z jeho taneční opery Les Enfants Terribles, pro čtyřruční klavír Davies tvoří i úpravy, například Petrušku Igora Stravinskeho i Ptáka Ohniváka, také je spolu nahráli. Hodiny dirigování měl Russell Davies na Juilliardu u Jorge Mestera a s Jeanem Morelem, který šéfoval fakultní orchestr a dirigoval četná představení MET. Také jemu vděčí například James Levine za své zacílení k opeře.
Neoddiskutovatelné pozitivum na kontu svých významných aktivit má Maestro Davies od okamžiku, kdy se v roce 1977 dohovořil se skladatelem Francisem Thornem a založili American Composer Orchestra. Orchestr zacílený k uvádění hudby soudobých amerických skladatelů, k propagaci soudobé hudby. Stále a znova jsou jim mnozí skladatelé vděčni za to, že poté, co American Composer Orchestra zahrál některé jejich dílo, zacílily se na ně reflektory světa a stali se známými. To ráda dosvědčuje třeba Ellen Zwilich – skladatelka, která díky premiéře s ACO dostala posléze, a to jako první žena, Pulitzerovu cenu. Na kariéře Russella Daviese je evidentní, jak se dobré výsledky a umělecký profit dostaví, snad na cokoli sáhne. Není nám neznámý, na Pražském jaru už dvakrát vystupoval. Prvně přijel v roce 1984 se Symfonickým orchestrem BBC, sólistou večera byl Čeněk Pavlík a hráli Houslový koncert a moll Antonína Dvořáka.

  • Antonín Dvořák patří také do vývoje a dějin americké klasické hudby. Jak vnímáte jeho vklad a jaký máte vztah k jeho hudbě?
    Jeho hudbu mám samozřejmě velmi rád a mnohé jeho symfonie jsem dirigoval, bohužel, ne všechny. Jeho Bagately pro smyčcové trio a harmonium jsem upravil pro orchestr a taky jsem to sám dirigoval a mělo to velký úspěch. Dvořák zanechal velkou stopu v americkém hudebním životě i tím, jak poukázal na americký folklor, on je vlastně také americký skladatel. Ale já hudbu, která je oficiálně klasifikovaná jako americká, beru jako součást veškeré hudby.
  • Aranžoval jste Bagately, děláte úpravy skladeb pro klavír na čtyři ruce… Uvažoval jste někdy o tom, být skladatelem, komponujete?
    Proč ne? Každý potřebujeme relax… Ale vážně, nemám ponětí, co bych mohl napsat, nemám skladatelské vlohy, ani schopnost ani zájem komponovat, a protože mám hudbu velice rád, tak ji diriguji.
  • Ano, jste velký misionář a propagátor soudobé hudby. Kdo vás na Juilliardu dostal na tuto vlnu hudebního vnímání a vyjadřování?
    Magisterské studium dirigování jsem absolvoval u Luciana Berii, vzal si mne za asistenta. To bylo mé první setkání s velkou osobností soudobé hudby, založili jsme Juilliard Ensemble, který hrál soudobou hudbu, já jsem v něm účinkoval i jako klavírista. Beriovi jsem asistoval při mnoha projektech, jeho hudbu jsem taky dirigoval, včetně jeho Opery. Luciano Berio mně otevřel oči a nasměroval. Taky jako klavírista jsem měl štěstí seznámit se velmi záhy s klavírními díly třeba Charlese Ivese nebo Aarona Coplanda, což byli sice skladatelé tradiční, ale byl to důležitý začátek.
  • Vaším učitelem byl také Pierre Boulez, co jste si vzal od něho do života jako důležitou radu, pokyn?
    Mám vysloveně humornou historku, v Bayreuthu jsem v roce 1978 dirigoval Bludného Holanďana. Dodejme, že tehdy jsem byl v celé bayreuthské historii teprve druhý americký dirigent, kterému tam svěřili taktovku! Věděl jsem od kolegů, že Festspielhaus má jinou akustiku, než mají běžné operní domy. Pierre tam byl také, tak jsem ho poprosil o radu. Řekl mně něco moc výstižného: „Víš, to je jako v plaveckém bazénu, když ti voda jde až ke špičce nosu: když máš nos přesně nad hladinou – to je dobře, to dobře slyšíš scénu, když hladina přesáhne, když je orchestr silnější a scénu neslyšíš, tak to je ztracené!“ A to platí.
  • Na klavír koncertujete a především nahráváte čtyřruční repertoár, a to se svou paní Maki Namekawou…
    To je radostné obohacení až posledních let, já jsem předtím hrál hodně komorní hudbu i sólové recitály. S Maki Namekawou jsme se potkali na Klavírním festivalu v Ruhru 2002 a na dva klavíry čtyřručně spolu hrajeme od roku 2004.
    Klavierfestival Ruhr je festival velkolepě koncipovaný. Senzací ročníku 2002 se stala německá premiéra skladby Ballet Mécanique Georga Antheila z roku 1927. Premiéra byla tak úspěšná, že si publikum vyžádalo provedení navíc! Hrálo se v sále v Essenu a sehrát a precizně synchronizovat všechny živé a digitální vstupy i kouzlo svícení se tak výtečně zdařilo právě díky Davie­sově jasné představě a pevné taktovce: Ballet Mécanique už důvěrně znal, jeho „novodobou“ premiéru provedl dva roky předtím s American Composers Orchestra v Carnegie Hall.
    Dennis Russell Davies je stejně tak dirigent symfonický jako operní, svá angažmá v Evropě začínal právě v operních domech, do stuttgartské opery nastoupil v roce 1980 jako hudební ředitel. Imponující je výčet premiérovaných děl i operních scén, v nichž nechybí Vídeňská státní opera, mnichovská Bavorská státní opera nebo Opéra National v Paříži, na Salcburském festivalu nastudoval Vzestup a pád města Mahagonny Kurta Weilla, s jeho jménem jsou spojeny vzácně hrané tituly jako Čtyři svatí ve třech dějstvích od Vergila Thomsona na slova Gertrudy Steinové, opera Williama Bolcoma Pohled z mostu podle Arthura Millera a další, samozřejmě, že diriguje i repertoár operního výkvětu. Mezi jeho režijními spolupracovníky jsou jména i nám nejzvučnější, třeba David Pountney či Robert Willson. Debut v Met má Russell Davies spojený s operou The Voyage Philipa Glasse v roce 1996, ale dirigoval takřka všechny Glassovy opery a většinou existují i jejich DVD A CD záznamy. Třeba Čekání na barbary je v záznamu z premiéry v Erfurtu 2005, Akhnaten ze Stuttgartu, Kepler z nastudování v Landestheatru v Linci, Perfektního Američana, příběh o Waltu Disneyovi, premiérovali v Teatro Real v Madridu, Appomattox, tedy příběh z americké Občanské války, uvedli v San Francisco Opera, pro niž byl napsaný. Po takovém výčtu je otázka nasnadě.
  • Co je klíčem k vašemu celoživotnímu přátelství s Philipem Glassem?
    Naše přátelství je opravdu nevšední, trvá již více než čtyřicet let. Mezi mé přátele ale patří i mnoho dalších skladatelů, hlavně Hans Werner Henze, Luciano Berio, Bruno Maderna, John Cage, William Bolcom, který za rok oslaví osmdesátiny, a mohl bych jmenovat další a další, jejichž díla jsem uváděl. S Philippem nás nespojuje jenom hudba, kterou obdivuji a respektuji, ale také běžný život, máme vzájemnou důvěru, naše rodiny se stýkají, děti jsme měli ve stejném čase. Premiéroval jsem i jeho symfonie a v očích publika figuruji jako glassovský dirigent.
    Se svým Brucknerovým orchestrem začal Russell Davies provozovat soudobou hudbu a díla Philipa Glasse hned po nástupu do funkce. V kompletu deseti jeho symfonií, který vyšel loni s velkým ohlasem u Orange Mountain Music, nahráli také většinu opusů. Letos v lednu premiéroval Bruckner Orchestra v Carnegie Hall k oslavě Glassových narozenin jeho 11. symfonii – ostatně pro linecký orchestr ji autor psal. Opulentní Pátá symfonie je dirigentu věnovaná a údajně od Osmé všechny další Glassovy symfonie vznikly právě na popud Russella Daviese.
    Šestá symfonie, Plutonia Ode, pracuje s textem básně Allena Ginsberga. Beatnický poeta evokuje katastrofu, kterou může plutonium způsobit, své verše podivného gnosticismu na nahrávce s Bruckner Orchestra sám dokonce recituje.
  • S Allenem Ginsbergem jste se znali dobře?
    Obdivuji a znám jeho dílo, setkali jsme se asi dvakrát, i pracovně, pozdravili se, pohovořili, potřásli si rukou, ale ke kamarádskému sblížení, bohužel, nedošlo.
  • Na Pražské jaro přijíždíte dirigovat Faustovskou kantátu Buďte střízliví a bděte Alfreda Schnittkeho (24. 5. ve Foru Karlín). Jeho osobité a hluboké dílo znáte velmi důvěrně, mnohokrát jste je uváděl, nahrávku jeho Koncertu pro violu s violistkou Kim Kashkashian jste realizoval hned v 90. letech. On žil od roku 1990 v Hamburku, měl jste možnost se s ním někdy setkat?
    Nastudoval a provedl jsem několik jeho děl, ale v reálu jsme se nikdy nesetkali, toho moc lituji, je to velká mezera v mém životě. Jeden z mých nejpohnutějších zážitků je Schnittkeho 9. symfonie. Nahrál jsem ji s Drážďanskou filharmonií, bylo to po jeho smrti, vdova po Schnittkem požádala ruského skladatele Alexandra Raskatova, aby dílo dokončil, a podařilo se mu to impozantně.
    Když Maestro Davies premiéroval tuto Schnittkeho 9. symfonii v New Yorku v roce 2007 s Juilliard Orchestra v Lincoln Centru (Juilliard School vlastní archiv mnoha Schnittkeho manuskriptů), rozhovořil se pro The New York Times o díle zevrubněji. Zdůrazňuje skladatelovu evidentní snahu dílo dokončit navzdory těžkému zdravotnímu stavu. Jako úžasný „testament někoho, kdo ví, že umírá“, vnímá s úctou tuto těžce čitelnou partituru a svou interpretaci cílí a formuje jako smysluplné poselství vůle k životu. Však se také nahrávka EMI – je na ní rovněž Raskatovova skladba In memoriam Alfred Schnittke – Nunc Dimittis (Simeonův starozákonní chvalozpěv – Nyní propouštíš svého služebníka v pokoji, Pane...) počítala k nejzajímavějším počinům roku 2009.
  • Tentokrát budete dirigovat Filharmonii Brno, ta Schnittkeho Faustovskou kantátu dobře zná, uvedla ji předloni s velkým ohlasem. Na co budete ve své interpretaci hlavně dbát?
    Jsem praktik, udělám vše pro to, aby všechno znělo, jak má, přesně, vyváženě, komplexně, a to, že orchestr dílo už zná, to je deviza, na kterou se mohu spolehnout.
  • Brno je město hlavně Leoše Janáčka. Jsou skladby, které máte obzvláště rád, nebo se vám Janáček do repertoáru nedostává?
    Janáčka mám velice rád, je to úžasný skladatel, jeho Sinfonietta je symfonický klenot. Aranžoval jsem jeden z jeho smyčcových kvartetů pro komorní orchestr, často jsme to hráli a s velkým úspěchem. Dirigoval jsem jeho Jenůfu a v Pařížské opeře Das schlaue Füchslein – neumím říct název česky... (Příhody lišky Bystroušky) a moc se těším na každé další Janáčkovo dílo.
  • Jak se vám líbí program nadcházejícího koncertu – vedle Schnittkeho dramatické faustovské tematiky Planety Gustava Holsta?
    Když jsem dostal nabídku koncertu Pražského jara a přečetl si, co se bude hrát, byl jsem vysloveně nadšený. Hudba Schnittkeho a Holsta je naprosto odlišná, ale je to vynikající hudba, Planety jsou to nejlepší, co Holst napsal. Zvlášť jejich poslední část je opravdu nádherná. Mistrovské dílo, dramatické, se silnou dějovou linií, inspirativní. Je to esenciálně anglická hudba a myslím, že bychom se vždycky měli snažit vnímat a poslouchat i hudbu jiných zemí.
  • S Českou filharmonií jste měl na Pražském jaru 1992 závěrečný koncert, dirigoval jste Beethovenovu „Devátou“, a dokonce jste hráli také Schnittkeho – s Gidonem Kremerem Concertino Grosso pro housle a komorní orchestr. Když se řekne Praha, co se vám vybaví?
    Praha je nádherné město a ten poslední koncert s Beethovenovým opusem 129 byl skutečně slavnostní, právě při té příležitosti jsem měl možnost setkat se s prezidentem Václavem Havlem. Moc si toho vážím, na to se nezapomíná.

    Zadáno pro: MHF Pražské jaro

    Nahoru | Obsah