Hudební Rozhledy

Cena AHUV za rok 2016

Julius Hůlek | 12/17 |Události

Šéfredaktorka časopisu Hudební rozhledy s Cenou AHUV, kterou tento Měsíčník pro hudební kulturu získal jako první. Cena, určená všem subjektům a jednotlivcům, kteří dosahují v hudební oblasti dlouhodobě vynikajících výsledků, byla totiž vyhlášena teprve v

Rozhodujícím motivem k uspořádání slavnostního koncertu (9. 3.) byl souběh dvou významných výročí – 70. výročí časopisu Hudební rozhledy a 70. výročí Akademie múzických umění v Praze. Koncert uspořádala Asociace hudebních umělců a vědců právě na půdě hudební a taneční fakulty AMU a úvodní slovo měl její pedagog, bývalý děkan a současný předseda AHUV prof. Jiří Hlaváč. Připomenul dobu vzniku této instituce, její působnost a úsilí v následujících létech a pojednal význam i jedinečnost specializované pedagogické práce spojené právě s touto institucí. Navázal rektor AMU, prof. Jan Hančil, aby vyzvedl žádoucí sepjatost kritické reflexe s erudicí mladých výkonných umělců, kteří odtud vycházejí.

Dramaturgie slavnostního koncertu pamatovala na skutečné klenoty z doby historicky vzdálenější i nedávné a vybrala dvě díla navzájem naprosto různorodá a specifická, jejichž společným jmenovatelem a vyzněním byl nejen neopakovatelný estetický zážitek, ale zároveň i zvýznamnění slavnostních okamžiků. Právě do koncepce toho druhého aspektu vhodně zapadala volba Serenády pro 12 dechových nástrojů a kontrabas B dur č. 10 „Gran Partita“ (KV 361/370a) Wolfganga Amadea Mozarta. K jejímu provedení se tu setkali skuteční mistři svých nástrojů: Jana Brožková a Jarmila Vávrová (hoboje), Irvin Venyš a Kiryl Tseliapniou (klarinety), Jan Hudeček a Denisa Beňovská (fagoty), Zdeněk Divoký, Jana Švadlenková, Barbora Černá a Michaela Kozojedová (lesní rohy), Lukáš Daňhel a Igor Františák (basklarinety), Milan Gablas (kontrabas). Hudebně-historické znalosti geneze tohoto díla nejsou vždy podávány zcela jednoznačně a k jejich pravdivé určitosti se muzikologie musela postupně dopracovat. Mozart jej psal někdy v první polovině roku 1781, tedy na prahu desetiletí, kdy vznikala a slavila úspěchy jeho největší díla, včetně děl hudebně-dramatických. (Možná proto ani nepřekvapí, že se tu místy ozývá i leccos z atmosféry „dongiovanniovské“.) Mozartova obliba dechových nástrojů i nevšední schopnost pro ně psát jsou dostatečně známé a tu je třeba zdůraznit, že autor i touto skladbou pozvedl úroveň dobově oblíbených ansámblů s párovým obsazením dechových nástrojů zvaných dechové harmonie. Sedmivětá Serenáda sice zachovává úzus většího počtu vět obvyklého v hudbě tohoto žánru, avšak zde je to spíše jen pozadí pro sdílení vyšší obsahové hodnoty než jen pouhé zábavy. Už úvodní věta vhodně akcentovala slavnostní okamžiky v poloze, dá se říci, velebně dramatické. Nebývalá přítomnost čtyř lesních rohů zase podtrhla efekt takřka orchestrálního zvukového spektra. Bylo potěšením sledovat, jak mezi sebou „konverzují“ a na sebe navazují jednotlivé nástrojové dvojice či skupiny a vůbec rozmanité finesy, jimiž interpretace dokonale splňovala Mozartův záměr vynalézavé provázanosti jednotlivých nástrojových složek. Bylo by chybou nepřipomenout, jak melodicky nádherné myšlenky na začátku Adagia třetí věty (známé též z filmu Amadeus) se lehounce zmocnil klarinet. Vůbec klarinetu zde Mozart přisoudil jednu z rozhodujících rolí a I. Venyš ji svou invenčností průběžně naplňoval. S trochou nadsázky se odvažuji říci, že Mozart by byl s pojednávaným provedením jako celkem jistě spokojený, jen by se možná podivil, že původně předepsané basetové rohy (mají specifický témbr) nahradily novodobé basklarinety, ale to na kvalitě podání příliš nemění. Mozart tu také výslovně předepsal kontrabas, což zvukovému spektru dechů dodává jistou plnost a zaoblenost, kterou bychom v případě kontrafagotu, který se v podání tohoto díla i v jeho tištěné podobě na počátku 19. století prosadil, postrádali, což přítomné provedení jednoznačně potvrdilo. Zaujala rovněž nápaditá individualizace jednotlivých vět neomylně upozorňující na jedinečnou hodnotu interpretace, namátkou zmíníme diferencovaný přístup ke každému z obou menuetů. Nápaditých a vzrušujících momentů přibývalo s pátou větou (figurace sólového fagotu a oživený allegrový střední úsek) přes variační větu předposlední (opět se tu zaskvěl nejen klarinet, ale i vyrovnané a zároveň výrazově prokrvené kombinace dalších nástrojových složek) až po charakteristicky mozartovský odpich jiskrně prezentovaný únavou nepoznamenanými muzikanty.

Druhou polovinu večera uvedl opět prof. Hlaváč, aby realizoval to hlavní – předal Cenu AHUV za rok 2016 šéfredaktorce časopisu Hudební rozhledy dr. Haně Jarolímkové. Ta ve své stručné, leč výstižné děkovné řeči vyzvedla úlohu všech subjektů podílejících se na „chodu“ jednoho z našich předních hudebních časopisů, včetně sponzorů, přispěvatelů i čtenářů. (Věcnost proslovů prostých rétorických okras a rozvleklostí jsme opravdu ocenili.) Cenu AHUV, která bude udělována každý rok pouze jedna, ustavila v loňském roce Asociace hudebních umělců a vědců pro všechny subjekty a jednotlivce, kteří dosahují v hudební oblasti dlouhodobě vynikajících výsledků. Spektrum ceny zahrnuje nejen interpretační a skladatelskou sféru, ale i oblasti hudební vědy, publicistiky, dramaturgie, organizace přehlídek a festivalů, pedagogiku, stavbu nových a rekonstrukce historických nástrojů, popularizační a edukační programy věnované mládeži, pořadatele koncertů či školská vzdělávací zařízení... To, že ji dostaly jako první právě Hudební rozhledy, které mapují oblast vážné hudby nepřetržitě plných 70. ročníků, je více než chvályhodné, vždyť v této nelehké práci je to jedno z mála ocenění, kterého se může časopisu dostat.
Po slavnostním předání, jež provázel dlouhotrvající potlesk, zazněla – shodou okolností možná i jako memento v kontextu dnešní rozporuplné doby – Komorní symfonie pro smyčcový orchestr c moll, op. 110a Dmitrije Šostakoviče. Rázem jsme se ocitli v jiné atmosféře, rázem jsme sdíleli naprosto odlišné pocity. Dílo vzniklo v roce 1960, původně v podobě Smyčcového kvartetu č. 8, op. 110, a do prezentované podoby jej převedl ruský houslový virtuos a dirigent Rudolf Baršaj o čtyřicet let později. Šostakovič svůj osmý kvartet napsal během tří dnů za svého pobytu v Drážďanech, kde se tehdy natáčel východoněmecko-sovětský film se scénami neblaze proslulého bombardování tohoto města na sklonku druhé světové války, k němuž kompo- noval hudbu. Ve skutečném významovém plánu Komorní symfonie ovšem není ani tak přítomná připomínka válečných hrůz, jako především autorův bilancující depresivní stav vlastního psychického nitra pod tlakem okolností jak subjektivní, tak totalitní reality. Proto také celým rozsahem časově poměrně úsporného díla prolínají citace z různých dalších autorových skladeb a především všudypřítomný motiv vycházející z iniciál jeho jména – DSCH. Také tentokrát byla realizace svěřena nanejvýš povolaným instrumentalistům v počtu čtrnácti (4+4+3+2+1): Leoš Čepický, Markéta Klodová, Matouš Pěruška a Jan Pěruška (1. housle), Jan Schulmeister, Lukáš Novotný, Jan Zrostlík a Eva Schäferová (2. housle), Karel Untermüller, Jakub Čepický a Martina Matoušková (violy), Tomáš Strašil a Matěj Štěpánek (violoncella), Milan Gablas (kontrabas). Pětidílný celek plynul v nepřetržitém sledu jednotlivých vět, čímž byla respektována kontinuálnost autorova záměru i vyjádření. Avšak přece jen tu byl patrný výrazový předěl dílčích výpovědí daný rozhraním druhé a třetí věty – naprosto ve prospěch výsledného sdělení. Senzitivní, nádherná hudba vyjadřovala smutek, ale zároveň tu potlačovaný, tu zjevný vzdor. To se projevilo už uvnitř první věty, attacca vystřídané divokým spádem věty druhé se syrovým výrazem jištěným rubaty a ostinátním rytmem. Interpretace podtrhla a zároveň tmelila individualizované party, dobře to bylo patrné v sazbě prvních a druhých houslí, imponovala zaujatá angažovanost sekundů. V průběhu časově relativně delší poloviny celkového průběhu obsahově vynikla odevzdaná „modlitba“ a dvě transparentní violoncellová sóla. Myslím, že Šostakovič v provedení, v jakém jsme ho vyslechli, nikoho nenechal lhostejným. A to nehovořím o technických náležitostech, jako je dokonalá souhra a intonace spolu s kompaktností zvukového spektra – ale to všechno a mnohé další platilo v případě jak Šostakoviče, tak Mozarta. V tomto ohledu jsme se navíc přesvědčili, že relativně početná komorní uskupení nepotřebují dirigenta, když jeho roli splní navýsost invenční lídr jako v případě hobojistky J. Brožkové a stejně tak koncertního mistra L. Čepického. Generačně povzbudivý byl nepochybně fakt, že k pultům zasedli profesoři spolu se svými žáky.
Slavnostní koncert nejen splnil, ba předčil, co jsme očekávali a na co jsme se těšili – ovace publika v zaplněném sále byly toho přesvědčivým důkazem.

Nahoru | Obsah