Hudební Rozhledy

Francouzský večer v brněnském Besedním domě

Stanislav Tesař | 12/17 |Festivaly, koncerty

Drahomíra Matznerová Chvátalová Foto © archiv

S oprávněnou nadsázkou lze tak nazvat program tří orchestrálních koncertů, provedených Filharmonií Brno v Besedním domě ve dnech 1., 2. a 3. února. Jednotícím dramaturgickým prvkem jeho programu byla vazba na francouzskou hudební kulturu, které se v dramaturgii českých orchestrů nedostává té pozornosti, jaké by si (vzhledem ke svému evropskému i světovému významu) zasloužila.
Úvodní Symfonie č. 86 D dur Josepha Haydna – jedna z cyklu šesti „Pařížských symfonií“, který pro koncertní společnost „Le Concert de la Loge Olympique“ objednal u Haydna pafiíÏský šlechtic Claude-François-Marie Rigoley, hrabû d´Ogny – a Symfonie č. 1 d moll, op. 42 pro varhany a orchestr – dílo vynikajícího francouzského varhanního virtuosa, pedagoga a hudebního skladatele Félixe Alexandra Guilmanta byly doplněny Symfonií č. 1 D dur, op. 25 „Klasickou“ Sergeje Prokofjeva.

A to vše pod taktovkou francouzského dirigenta Bastiena Stila. Všechny tři koncerty jsou součástí abonentního cyklu s tajemným názvem „Filharmonie doma I“, srozumitelným pouze Brňanům obeznámeným s provozní situací, ve které se Filharmonie Brno v současné době po uzavření Janáčkova divadla a následné ztráty velkého koncertního prostoru nachází. Ono trojí opakování téhož programu je ovšem důsledkem skutečnosti, že kapacitně malý sál Besedního domu (sídla Filharmonie Brno), kam se orchestrální koncerty z Janáčkova divadla přesunuly (spíše vrátily), nemůže jiným způsobem uspokojit všechny abonenty tohoto orchestrálního cyklu. Nastalé provizorium potrvá (v optimálním případě) nejméně celou příští sezonu, což pro organizační a umělecký provoz orchestru představuje nemalá rizika nejen organizačně-technická, ale citlivě se dotýká také oblasti umělecké. Akustické podmínky malého prostoru jsou totiž silně limitujícím faktorem jak pro dramaturgii, tak pro samotný výkon tělesa, a to ve všech jeho aspektech. Není proto divu, že dojem, se kterým odcházel posluchač druhého večera (referováno je o koncertě 2. 2.), nedosahoval dojmu z koncertu předchozího, konaného v Janáčkově divadle v pátek 26. 1. A ta rozdílnost nebyla rozhodně dána pouze atraktivitou pátečního repertoáru (Jan Novák: Dido, Josef Suk: Zrání) včetně jeho interpretační náročnosti. Posluchačská atraktivita repertoáru programu „francouzského“ byla pro návštěvníka brněnských koncertů s pátečním programem jistě srovnatelná. Vždyť – kdy byla v Brně naposledy hrána Prokofjevova „Klasická“, popř. některá z Haydnových „pařížských symfonií“? O Guilmantově koncertantní symfonii nemluvě. Příčiny rozdílných dojmů je nutno hledat zřejmě jinde.

Nové podmínky přinášejí nové výzvy a na ty je nutno reagovat. Specifická akustika prostoru koncertního sálu Besedního domu v případě interpretace jak Haydnovy, tak Prokofjevovy symfonie těžko vstřebává zvuk „haydnovského bigbandu“ s předimenzovaným obsazením smyčců (mimo jiné se třemi kontrabasy), který dokáže dokonale narušit subtilitu a noblesnost nejen Haydnova symfonického mistrovství, které – právě v oněch pařížských symfoniích – představuje to nejlepší, co k žánru klasické symfonie náleží, ale také setřít originalitu symbiózy Prokofjevova kompozičního přístupu s tradičním konceptem klasické symfonie. Inspiraci k tomuto odvážnému kroku Prokofjevova „nerozvážného mládí“ odkrývá autor ve své Autobiografii: „Zdálo se mi, že kdyby se byl Haydn dožil dnešních dnů, byl by si uchoval svůj způsob psaní a zároveň by přijal i něco z nového umění. A právě takovou symfonii jsem chtěl napsat: symfonii v klasickém slohu.“ A vyšlo to – ne náhodou toto dílo z roku 1917 náleží mezi vlaštovky rodícího se neoklasicismu a zcela oprávněně nachází ohlas v koncertních sálech celého světa. Ale pokračujme. Jsou-li právě klasické partitury zkušebním kamenem a školou muzikantské jistoty a stmelenosti jakéhokoliv souboru, potom překvapivá ztráta zvukového tahu a barevné hutnosti včetně několikerého rozhoupání rytmického toku ve volných větách obou symfonií jsou varující. Již proto, že nejsou výsledkem vnějších (akustických) podmínek, ale nesporně faktorem vnitřním, kořenícím v umělecko-provozním režimu souboru a v míře vyrovnanosti interpretační úrovně jeho jednotlivých skupin a hráčů.
Dramaturgický i interpretační vrchol večera představovala proto Symfonie č. 1 d moll, op. 42 napsaná v roce 1878 již zmíněným Félixem Alexandrem Guilmantem. Dílo samé je autorskou adaptací varhanní sonáty č. 1 (z osmidílného cyklu sonát pro sólové varhany) do podoby koncertantní symfonie. Jeho zařazení do abonentního cyklu brněnské filharmonie je nesporně chvályhodné, protože s tímto segmentem varhanního repertoáru francouzské romantické tvorby se návštěvník brněnských koncertů příliš často nesetkává. Navíc jde o dílo skladatele ve středoevropském prostoru nepříliš hraného a – jak se ukázalo – neoprávněně opomíjeného. Provedení Guilmantova opusu bylo publikem vřele přijato a zásluhu na tom má nesporně jeho interpretka Drahomíra Matznerová Chvátalová, absolventka pražské Akademie múzických umění ze třídy Jaroslava Tůmy, která bezesporu náleží ke špičce českých varhaníků střední generace. Navíc je poučenou interpretkou s vytříbeným smyslem pro varhanní tvorbu francouzského romantismu a její nadšenou propagátorkou. Svoji kompetenci a rozvinutý smysl pro interpretační nuance, které francouzský varhanní repertoár období romantismu vyžaduje, prokázala citlivým vypořádáním se s nepříliš příznivou akustickou charakteristikou koncertního sálu tak, aby bohatost romantické zvukovosti Guilmantova opusu byla co nejméně dotčena. Nebyl to úkol snadný, protože varhany v Besedním domě nejsou nástrojem pro interpretaci tohoto typu repertoáru zrovna nejvhodnějším. Nutno však poznamenat, že výsledný zvukový dojem byl překvapivě příznivější než zvukový dojem u interpretace symfonií v první části koncertu, a to i přes nástrojové posílení orchestrální složky. Suverénní hráčská technika, s jejíž pomocí bravurně zvládala interpretační nástrahy Guilmantova koncertu a promyšlený interpretační přístup k jeho vnitřní struktuře, dokreslují obraz umělkyně, která i přes limitující podmínky koncertního sálu se suverénní jistotou zvládla všechny aspekty nezbytné pro přesvědčivé vyznění Guilmantova díla. Lze si proto jenom přát, abychom Drahomíru Matznerovou Chvátalovou mohli v Brně přivítat častěji, tím spíše, že ve svém repertoáru má také varhanní skladby brněnských autorů.

Nahoru | Obsah