Hudební Rozhledy

K poctě Vlasty Průchové

Vít Fiala | 11/18 |

Vlasta Průchová

Přiznávám bez mučení, že i když jsem v jádru hudebně poněkud jinak orientován, přesto – a nebylo mi to zcela proti srsti – jsem se čas od času dostal do prostředí country hudby. Jak jsem řekl, nebyla mi tak zcela nesympatická už jenom proto, že k nám přišla podobně – jako ostatně mnou favorizovaný jazz – ze stejné země původu a to, prosím, až z Ameriky, přesněji severní a úplně nejpřesněji z USA. Ale co mě skutečně vůbec nejvíc zaujalo, byla skutečnost, že mezi pravověrnými countristy se přísně rozlišovalo, zda někdo z přítomných ba i nepřítomných je, či není „country“.
Tak pokud bychom tento pozoruhodný přístup aplikovali obdobně ve světě jazzu, museli bychom zcela jasně konstatovat, že jestli byl někdo skutečně a doopravdy každým coulem „jazzy“, tak to nebyl nikdo jiný než bezpochyby první dáma našeho jazzu paní Vlasta Průchová, která by se 12. července dožila osmdesáti let. Připomeňme si faktickými údaji její pozoruhodnou životní dráhu.

Paní Vlasta Průchová, které prezident Václav Klaus předal před třemi lety v den našeho nejvýznamnějšího státního svátku, 28. října, medaili Za zásluhy 2. stupně, se narodila 12. 7. 1926 ve slovenském Ružomberoku, kde prožila i své dětství. V důsledku událostí před druhou světovou válkou, kdy došlo v souvislosti s rozdělením Československa ke vzniku Slovenského štátu a Protektorátu Čechy a Morava, byla její rodina nucena opustit Slovensko a vrátit se do Prahy. Již od dětství projevovala hudební nadání a tak nebylo divu, že její pěvecká kariéra započala hned po osvobození naší vlasti přijetím angažmá v Mariánských Lázních, kde vystupovala se svým budoucím manželem, tehdy studentem medicíny Janem Hammerem a jeho kolegy. V roce 1947, prezentována již jako hlavní hvězda, účinkovala ve známém pražském podniku Pygmalion se skupinou Rytmus 47, což byla opět sestava jejího manžela Jana Hammera a dalších znamenitých hudebníků tehdejší doby, jako byl Dunca Brož, Vladimír Horčík a další. Bylo by možná snazší vyjmenovat hudebníky, se kterými Vlasta Průchová nespolupracovala – my se však přidržíme pozitivní metody a vyjmenujeme alespoň ty nejvýznamnější hudební partnery: Karel Krautgartner, Ferdinand Havlík, Jiří Verberger, Luděk Hulan, Míša Polák, v pozdější době pak Vojtěch Eckert či Zdeněk Zdeněk se svými soubory.
Jesti se též trefně říká, že jazz – spíše než hudba – je vyjádřením jasného životního stylu, tak v případě Vlasty Průchové to platilo stoprocentně. V onom krásném bytě v samém centru Prahy, kde spolu s manželem MUDr. Janem Hammerem prožili šťastná desetiletí, se odehrálo bezpočet jamsessionů za účasti jak tuzemských, tak zahraničních kolegů. Pověstná byla také pozvání prominentních účastníků pražských mezinárodních festivalů na domácí afterparty, z nichž nejslavnější bylo přivítání celého Armstrongova orchestru po slavném koncertě v Lucerně roku 1965. Vlasta Průchová též uváděla v život znamenité skladby svého manžela, které – opatřeny krásnými texty jejího prakticky výlučného textaře Jaromíra Hořce – mají nadčasovou a vskutku jazzovou duši a náladu. Zejména jejím generačním souputníkům nemusím přeci vůbec připomínat „Docela všední obyčejný den“, „Rozmarné stvoření“, „Všechno je tak prosté“, „Blues pro malého chlapce“ atd.
Nelze též pominout, že kromě vlastních uměleckých aktivit byla vždy navíc také v pravém slova smyslu „jazzovou mámou“. Její obě děti sály jazz doslova a do písmene s mateřským mlékem, které se jim dostávalo při přestávkách na kojení během koncertů, neboť jazzová duše ji nedovolila omezit svoji pěveckou aktivitu déle, než bylo nezbytně nutné. A když Andrea s Janem povyrostli, vedla je svým každodenním příkladem zcela nenásilně k lásce k jazzu, což zúročil zejména syn Jan svým mimořádným úspěchem v kolébce jazzu, v USA, kde se stal světově uznávanou veličinou (spolupráce se Sarah Vaughan, Mahavishnu orchestra, bohatá kompoziční činnost atd.).
Je třeba též zmínit, že tento jazzově mateřský cit věnovala také slibnému Junior triu, kde vedle jejího syna působil další, též v Americe proslavivší se český hudebník, kontrabasista Miroslav Vitouš spolu se svým bratrem bubeníkem Alanem. Věkové rozpětí těchto nadaných mládenců se tehdy pohybovalo mezi patnácti až sedmnácti lety a paní Vlasta vždy ráda vyprávěla, jak jí v tomto případě přináležela zajímavá dvojrole zpěvačky a poté starostlivé mámy, připravující pro tyto teenagery různé krmě a pochoutky.
I já, který jsem měl to mimořádné potěšení působit řadu let jako sideman po boku této znamenité umělkyně, si při této příležitosti v mysli opakuji všechny ty krásné okamžiky, které jsem v její společnosti prožil a zejména na její mimořádně silné jazzové a lidské charizma, kterým vždy působila na vděčné posluchače.
A proto, laskaví čtenáři, mi dovolte na závěr toto poněkud osobní vyznání. Když jsem tento článek koncipoval, tajně jsem doufal, že zdravotní stav paní Vlasty jí umožní důstojně oslavit s námi všemi její významné životní jubileum. Osud však rozhodl jinak (zemřela 16. června), já si však přesto dovolím ji přímo oslovit, neboť věřím, že se to k ní na to věčné jam session stejně donese. Tak tedy:
„Milá Vlastičko, dovol mi na tomto místě a při této příležitosti prohlásit, že jsi pro mě vždy byla zosobněním toho nejlepšího, co mi mohl jazz jako hudba a životní styl poskytnout, za což Ti mnohokrát děkuji. Ať je Ti dobře v tom jazzovém nebi se všemi těmi, kteří Tě předešli a podrž tam místo nám, kteří Tě dříve nebo později tak jako tak budeme následovat. A proto nejen sbohem, ale i nashledanou – vždyť je to jen přestávka“.

P. S. Takže, see you later and one, two, three, four – Docela všední obyčejný den – je to v G dur!

Nahoru | Obsah