Hudební Rozhledy

Zimní cestou s Janem Martiníkem

Anna Šerých | 12/17 |Festivaly, koncerty

Jan Martiník (vpravo) a David Mareček

Basista Jan Martiník je jeden z našich nejúspěšnějších mladých pěvců. V pražském Národním jsme jej před lety zastihli především v rolích mozartovských, včetně Leporella, jeho současná působnost má adresu prestižnější – zpívá ve Státní opeře v Berlíně a domů zajíždí především koncertovat. Umí se pohybovat stejně suverénně v žánru opery i písně, což dosvědčují i jeho vysoké úspěchy v soutěžích – z těch posledních v Operalia Plácida Dominga v Paříži, vítězství v písňové soutěži Cardiff Winter of the World 2010 (bodoval i v sekci operní), za vítězství v berlínské soutěži Das Lied získal mistrovské kurzy u Thomase Quasthoffa. Není pochyb, že právě um tohoto barytonisty a výsostného znalce písňové literatury dobře ovlivnil Martiníkův přirozený projev v písňovém oboru.

Franz Schubert propadl kouzlu veršů jemu neznámého básníka Wilhelma Müllera tak prudce, že prý Müllerovu básnickou sbírku jednoduše zcizil na návštěvě u svého přítele. Okamžitě zkomponoval Spanilou mlynářku, Zimní cestu D 911 o pár let později, v roce 1827. Dvacet čtyři drobných písní, totální splynutí slova a tónů, sluší se zpívat je v celku. Je to intimní romantický sebezpyt, nářek nad nenaplněnou láskou, vzdechy a lítost bez pathosu a dramatické extáze. Pěvec Jan Martiník a pianista David Mareček přednesli cyklus v nejlepším slova smyslu jakoby monotónně (ne ve smyslu hudebním), v podání civilistně a neokázale náročném (8. 3., Dvořákova síň). Nikoli strhující gradace a virtuózní výkřiky, cyklu dávala silné, vzrušivé napětí jejich vzájemná interpretační provázanost. Šňůra perel Winterreise začíná písní Gute Nacht / Dobrou noc. Předznamenala intimitu interpretačního pojetí, sílu a schopnost zcela interně, bez pěvecké okázalosti, naplno dramatizovat emotivní poselství. Jestliže sforzatem „was soll ich länger weilen / dřív měl bych radši jíti“ pěvec jaksi sugeroval kuráž dát se na cestu, pak šeptaný závěr „will dich im Traum nicht stören / Ty spíš a už ti pokoj dám…“ znělo jako nejtišší a neodvolatelné milostné vyznání. Ze stejně cudné škály ilustračního výraziva vybíral i pianista, zdánlivě jednotvárné pohrávání si s tóny zřetelně vykouzlilo, jak neodbytně padá sníh. Byl to strhující vstup do večera, celý se odvíjel jako v salonu u krbu v náladě intimního sdílení v kruhu přátel. Ta nenucenost sdělení, blahodárná a přívětivá k posluchači, jde ze základů pěveckého umu Jana Martiníka, svému hlasu rozumí. Má suverénní kulturu tónovou, má představivou inteligenci, má přirozenou, neteatrální německou výslovnost, nemá žádná omezení výšková, nemá nežádoucí hlasovou tenzi. Jeho písňový projev neznamená, že slyšíte interpretovat Schubertovy písně, Jan Martiník zpěvem vypráví, svěřuje svůj příběh o lásce, jako by jej zažil. Usvědčují jej detaily, třeba to dokonale vykroužené slovíčko „dahin“ v písni Erstarrung / Ztuhlé srdce. Kultivovanost přednesu lze demonstrovat každou slokou písně Lindenbaum / Lípa, zpívá ji napínavě jak lidovou baladu a poetický klavír dodává detaily v konkretizaci dramatu. Rückblick / Pohled zpátky snad nejlépe ukázal interpretační synchronizaci dua, David Mareček hrál a umocňoval ten úprk, útěk myšlenek a představ dokonalým chrlením notiček tak, že zpěv Martiníkův mohl znít napínavě v nádherném rytmizovaném oblouku sdělení, též toužebně ve zklidnění vyzpívaném závěru – „Möcht´ ich zurücke wieder wanken /Jak rád bych se vrátil zpátky“… Také v Einsamkeit / Samotě dala kultivovanost přednesu jasnou známku umu: pouhý vzdech „Ach“ v dvojím delikátním odstínu mluví za vše a dostatečně o pěveckém a hlasovém potenciálu Jana Martiníka, o umění zpívat písně. Die Post / Pošta měla žádanou, zvýrazněnou zvukomalebnost a Der greise Kopf / Hlava starce snad nejzřetelněji z celého cyklu prozrazovala vysokou, neokázalou kulturu Martiníkova umění. Písni Im Dorfe / Ve vsi vévodilo pěvecké vypravěčství, napájené smutkem písně Das Wirthaus / Krčma, jasně krášlený respekt k formě veršované dosvědčovala citlivě promyšlená deklamce, příklad dá … haben keine Ohren… Klagen ist für Toren / ... nemám pro to uši, nářek bláznu sluší…
Víc než hodinový zpěv bez přestávky a v čisté průzračnosti projevu není jen náročný nápor na pěvce, nárokuje i soustředění posluchače. Zažili jsme neúnavně dokonalou interpretaci a přirozeně silný, upřímný ponor poslechu.

Nahoru | Obsah