Hudební Rozhledy

Poprask v opeře

Anna Šerých | 08/17 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Jana Sibera (Daria) a Roman Janál (Procolo)

Sedmdesátka oper Gaetana Donizettiho oživuje nejčastěji drama milostných trojúhelníků, fakta historická i smyšlená, reflektuje život vážně i s humorem. Za jeho času operní publikum už dávno netvořila jen šlechta, v půli 19. století měla Itálie víc než sto dvacet operních divadel, tudíž o čem se zpívalo, o tom se celospolečensky debatovalo, operou se žilo. Jiskřivou frašku Convenienze ed Inconvenienze Teatrali (Divadelní zvyky a patálie, premiéra 1828) si Donizetti napsal ke své benefici, v rukávu měl suverénní kompoziční praxi i živé provozní zkušenosti s operou.
Dal nám rozkošné kukátko do zkoušky na operu Romulus a Ersidie, ukazuje primadonské manýry a kolegiální sváry. Soubor není ani homogenní, ani špičkový, jen jakási provozní sestava, která svou faktickou nouzi zná a maskuje teatrální důležitostí. Slovní potyčky a boj o jevištní výsluní pěvců Donizetti korunuje pravým puncovním šperkem frašky – roli ambiciózní matky a zpěvačky, která de facto určuje spád děje, napsal pro buffo bas.

Pražská inscenace Donizettiho Poprasku v opeře vsadila pohled na lesk a bídu operního světa do satirické nadsázky, s žánrovou parodií se zpívá, s parodickou gestikou v křiklavých kostýmech a převelikých parukách se hraje. Režisér Radim Vizváry ustál operní debut podstatně lépe, než jsem po jeho choreografii sexuálně dovádivého rejdění v Janáčkově opeře Z mrtvého domu očekávala. Falické legrácky vkládá do děje i tentokrát, ale jaksi v míře, se kterou se zhusta argumentuje vstřícností novému publiku. Vím, že kvas lascivnosti je už dávno rozhozen a kypí ve všech žánrech umění, přesto tento trend v opeře nesdílím.
Režisér dobře nasadil a rozehrál nápad, kterého se drží: v divadle nebylo místo, opera se zkouší v Tyršáku v tělocvičně.
Žíněnky, švédské bedny, kůň, koš, ribstole i kruhy jsou rekvizity, které zapadnou do děje, infantilně pod vkus nakukujeme na toaletu. Donizettiho fraška, kterou skladatel posléze tituloval výstižně Viva la Mamma, má formu otevřenou, inscenátoři na začátek předsadili předehru z jiné jeho opery Rosmonda d’Inghilterra (Rosamunda Anglická). Po několika úvodních dramatických taktech přechází do rytmicky živého vivace – pro tělocviční dění jak stvořené: opona se zvedá a dynamický trenér (sbormistr Martin Buchta) aktivuje mužské nadšence do svižného cvičení, navíc ta mužská parta zanedlouho poslouží jako potřebný mužský sbor. Provoz v tělocvičně pokračuje, opravář vrtá dveřní rám, různé skupinky cvičenců fungují jako docela aktuální znak dneška, tedy posiloven, a jejich rytmický pohyb dobře dokresluje náladové exploze a dotváří pěvecké kreace v hravém vtipkování, jacksonovský moonwalk jasně zabírá (choreografie Miřenka Čechová). Začne zkouška a realita se rozehrává naplno: Maestro dává nástup, primadona Daria odzpívá árii, Pippetto (primo musico, tedy mužský alt zpívaný ženou) se přidává do duetu a začíná hádka! Pippetto, tenorista Guglielmo i seconda donna Luigia vymáhají pro sebe velkou árii a vyhrožují odchodem. Pippeto skutečně dezertuje, kratičkou roli však dobře vnímáte, zejména když zpívá Kateřina Jalovcová. Scénu pepří Matka Agata, pro dceru Luigii chce duet s primadonnou, která se s „druhooborovou“ zpěvačkou nemíní shazovat. Maestro Jiří Brückler předvádí vtipně balanc zpěvu i hry dirigenta a skladatele, který se všemožně snaží o nápravu, v dynamice zmatků se neztrácí ani Igor Lokšár. Sborová stretta ukončí scénu nadšením – „Ano, vesele se připravíme…“ a další pikantnosti svárů následují. Vtipný duet pranice Agaty s Primadonou je na koze a švédské bedně, dobře parodovaná zkouška zpěvu tenora Guglielma s Agatou, potyčky se hrotí do všeobecné nálady sextetu „Jestli mně dojde trpělivost, špatně to skončí!“ Intriky završí primadona a její manžel Procolo – podstrčí kufřík s výbušninou a cvičenci přitančí s ohněm. Výbuch neodradí od zkoušek. Negramotná Matka Agata neumí nic, ale dominuje za každou cenu, schéma nadávek a odchodů graduje, společné Andiamo a Milano – jdeme do Milana se hraje v tlačenici v prvé řadě mezi diváky. Inspektor nastolí pořádek, poslechne i úplatkářský Impresário (pěvecky výrazný zejména v podání Zdeňka Plecha), Agata prozkouší svůj hlasový orgán romancí „Seděla a velké drby ji sužovaly…“ a primadonna naplno zapěje árii z rytířského románu, která dobře poslouží jako vtipná charakteristika operní divy – Quel gardo il cavaliere z opery Don Pasquale. Konečně se ve své německé mateřštině blýskne i Gugliemo – il tenore tedesco zazpívá árii Lyonela z Flotowovy Marty, samozřejmě zcela komediálně: Martin Šrejma více zdůrazňuje nadsázku, Josef Moravec nás vtahuje do parodie tenorů silně a komplexně. Oba s chutí a každý po svém dosazují do děje i popěvky z tenorových hitů, jak fraška vybízí. I Lui­gia dostává šanci Vivaldiho milostnou árií „Vedro con mio diletto…/S jakým potěšením spatřím miláčka svého“ – unyle jímavou touhu dostává do vtipu decentně karikovaný zpěv, gesta barokní opery mohly interpretky využít víc a naplno (Jana Horáková Levicová a Michaela Kapustová). Zaujme doprovodný balet a svícení (světelný design Karel Šimek), laciný je režijní detail – idol vykukuje z toalety. Slibovaný smuteční pochod se rozehraje nejdřív v baletním provedení, posléze s nástupem bojovníků, ovšem svou vtipnou árii nedozpívá Procolo, ředitel odvolal představení a všichni se rázem sjednotí – „Scappiamo! Utečeme!“

Hned první dějství nastolilo stále legitimní otázku, proč se fraška s rychlým sledem vtipných dialogů aktualizovaných k místům, kde se hraje, tedy fraška komunikativní, nevrátila do mateřského jazyka (skvělý překlad Marie Kronbergerová). Možná se pěvcům lépe zpívá italština, zní zpěvně a výrazně, ovšem s očima na titulcích stíháme jen obrysová sdělení, důležité drobnůstky narážek unikají. Italský dirigent Enrico Dovico přitom nedal orchestru extra esprit, který by zdůrazňoval symbiózu slovní dikce a hudby natolik přesvědčivě, aby verze s originálním, nám nesrozumitelným textem měla neodkladný primát. Ansámblové výstupy pod jeho taktovkou rozhodně postrádaly preciznost a formovou stavbu.
Primadonna Jana Sibera je půvabná suverénním zpěvem, vtipná hrou, úsměvně dávkuje blboučkou naivnost divy naočkované notnou dávkou falešné důležitosti a slávy. Její manžel Procolo má v roli předepsaných tolik faset humoru, že bytostný komik Roman Janál exceluje jako rytíř – ochránce své ženušky (podplatí i fandy do zástupu pro autogram), jako vychloubačný propagátor také svého umění i koktavý interpret árie, kterou neumí. S pěveckým umem i citem dávkovali v duu projev legrace, parodii a nadsázku. V obsazení 2. premiéry chemie parodického žertu pracuje méně výrazně. Kateřina Kněžíková vyniká pevným hlasem, její Daria je naplno sebestředná paničkovská primadonna, parodie, ironie i belcantové lehkosti snese její role víc. Barytonista Jiří Hájek prezentuje naplno vokální kázeň i preciznost a předpokládám, že fraškovitou uvolněnost přidá v reprízách.
Postava, která nejvíc strhává pozornost, je samozřejmě Mamma Agata a také zde se naplno ukazuje, jak role pěvce baví a jak tvořivě k ní přistupují. Stačí domyslet náročnost partů, aby bylo jasné, že oba – Roman Hoza a Marek Gurbal’ podávají svá kumštýřská maxima a rozehrávají frašku naplno a s plným osobnostním vkladem. Parodují eleganci fúrie, zpěvačky, která nic neumí, sází falseta do pointy legrace, hrají i baletí a když labutěnky roztančí kus z Adamovy Giselle, Mamma se samozřejmě protančí a prodere až na forbínu.
Přidanou hodnotou je Uklízečka Halka Třešňáková, raperka s perfektními gagy úklidu a bezvadným výstupem – operní svět ji vtáhl tak mocně, že si potřebuje operně zazpívat a zaječí skvěle. Žánrová sebeironie je pravá cesta veselohry, druhé dějství nese zřetelnou parodii operního sentimentu a klišé, dým, tance i lohengrinovská labuť dobře fungují. Fraška není meditace a stále platí, že lechtivé blbůstky, dávno zabydlené v žánrech lehčích múz, opera vůbec nepotřebuje, vždyť zjevně radostné nasazení účinkujících dokazuje naplno, že pěvci poprask v opeře udělat umějí a ten, kdo má operu rád, ten se opravdu pobaví.

Praha, Národní divadlo – Gaetano Donizetti: Convenienze ed Inconvenienze Teatrali (Poprask v opeře). Hudební nastudování Enrico Dovico, režie Radim Vizváry, choreografie Miřenka Čechová, scéna Lucie Škandíková, kostýmy Petra Vlachynská, světelný design Karel Šimek, sbormistr Martin Buchta. Sbor a Orchestr Národního divadla. Premiéry 9. a 10. 2. 2017, Stavovské divadlo.

Nahoru | Obsah