Hudební Rozhledy

Nerovný boj plzeňské Butterfly

Helena Havlíková | 10/17 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Věra Poláchová (Čo-Čo-San)

Současné vedení Divadla J. K. Tyla se stále snaží hledat pro „danajský dar“ v podobě Nové scény, která měla být výkvětem současné divadelní architektury, operní využití. „Obětí“ se tentokrát stala Madama Butterfly Giacoma Pucciniho. Třebaže jde o jeden z nejslavnějších operních titulů, na premiéře zdaleka nebylo plno. A to hrozilo, že se nakonec neuskuteční. Obě avizované představitelky hlavní role, Maria Kobielska a Christina Vasileva, onemocněly a v některých materiálech Divadla J. K. Tyla uváděná Linda Ballová jako další alternantka do plzeňského nastudování nakonec nevstoupila. Připomeňme, že kvůli nemoci stejných sólistek byla loni v září ve Státní opeře premiéra Butterfly bezprecedentně dokonce úplně zrušena, protože vedení pražského Národního divadla tehdy naprosto selhalo a nedokázalo situaci operativně řešit a sehnat náhradu pro roli, kterou mají na repertoáru desítky sopranistek.

Na rozdíl od plzeňského vedení, které narychlo povolalo z libereckého souboru Věru Poláchovou. Ta se tak zasloužila o konání premiéry, jakkoli má pro prostor Nové scény méně zvučný lyrický soprán na to, aby obsáhla oblouk od naivní Čo-Čo-San až po ženu, která podstoupí rituální sebevraždu seppuku. Premiéru Butterfly ovšem úplně na poslední chvíli ještě ohrozil úraz malého Michala Peška, ideálního blonďáčka pro roli Dítěte Čo-Čo-San, který si v divadle těsně před začátkem nešťastně přivřel ruku do dveří, musel odjet na pohotovost a napjatě se čekalo na výsledek. Statečný kluk nakonec vystoupil i s fixovanou zraněnou rukou a stal se hrdinou premiéry a miláčkem publika.
Pinkertona v Plzni, den po vystoupení v budějovické premiéře Verdiho Trubadúra v roli Manrika, vytvořil Ital Paolo Lardizzone. V roli lehkomyslného amerického námořního důstojníka, který si pohrává s láskou japonské důvěřivé dívenky, uplatnil svůj rezistentní zvučný spinto tenor, bohužel, bez potřebné diferenciace výrazu a v jednotvárně silné dynamice. Barytonista Jiří Kubík jako Sharpless prošel inscenací natolik neutrálně, že prakticky nebylo jasné, co si o situacích, na kterých se tento americký konzul v Nagasaki spolupodílí, vlastně myslí. Do premiéry tak vnesli energii alespoň Jana Foff Tetourová a Tomáš Kořínek, byť v menších rolích Suzuki a dohazovače Gora.
Premiéra Butterfly, bohužel, znovu potvrdila, že avizovaná skvělá akustika, jakou zaručoval Jan Burian, tehdy v pozici ředitele Divadla J. K. Tyla odpovědný za stavbu nové budovy, je jen zbožným přáním. Seděla jsem ve 13. řadě uprostřed, tedy v centrální části hlediště, a když pominu nekomfortní přístup po schodech, podobně jako v případě Prodané nevěsty, Libuše, Čarostřelce nebo Honeggerovy Jany z Arku na hranici, které se na Nové scéně hrály nebo stále hrají, zněl i v Butterfly orchestr suše, bez alikvótů, bez barvy, bez stmeleného zvuku nástrojů, jako pod dekou. Sólisté se hlasově prosazovali pouze tehdy, pokud stáli na samém kraji jeviště nad orchestrem. Jakmile odešli hlouběji, ztrácelo se i Lardizzoneho fortissimo. Nebo ze silného basu Jevhena Šokala jako hřímajícího Bonza, navíc nazvučeného, když zpíval zpoza scény, se s příchodem na jeviště stal uprostřed jeho proklínání místo gradace sotva slyšitelný hlásek. Přitom zkušený dirigent Jiří Štrunc byl vůči sólistům velmi ohleduplný a tomu, aby byli za těchto akustických podmínek nad hutně instrumentovaným orchestrem slyšet, podřídil, tj. redukoval výrazové rozpětí opery. V rámci možností však rozehrával alespoň instrumentální části včetně slavného intermezza a úvodu k závěrečnému dějství, kdy Butterfly celou noc až do rozbřesku čeká v naději, že se k ní Pinkerton vrátí. Jenže tuto, z hlediska vyznění Butterfly, klíčovou situaci rozbila režie.
Martin Otava, režisér a zároveň ředitel plzeňského divadla, přistoupil k Butterfly v zásadě tradičně. Japonsko dobře zná, protože tam nastudoval řadu inscenací, a vyšel s výtvarníkem scény Pavlem Kodedou z typických japonských prvků (můstků zahrad, sakury nebo vějířů). V celkovém dojmu však působila jednoduchost dekorací tak, jako by hlavním úkolem bylo ušetřit za každou cenu. Tento nepříliš nápaditý stereotyp jednotvárného střídání barev a projekcí rostlinných motivů na boční šály inscenátoři konečně oživili až na konci 2. dějství ve chvíli, kdy Butterfly přichází o svou iluzi manželství s americkým důstojníkem. Využili technické možnosti jeviště Nové scény, spustili příbytek Butterfly do propadla a zanechali ji opuštěnou v temné hloubce jeviště za ní. Jenže tento efekt Otava zásadně podlomil opakováním ve 3. dějství. Navíc úplně rozbil tah a atmosféru závěrečné gradace i tím, že po intermezzu a navazujícím orchestrálním úvodu ke 3. dějství spustil oponu, než mašinérie vrátila točnu a přední část jeviště s příbytkem Butterfly do původní polohy. Nechal tak v hledišti čekat diváky v oné neblaze známé situaci, kdy člověk i několik málo minut vnímá jako nekonečně rozvleklé.
Plzeňská Butterfly, bohužel, potvrdila, že v nerovném boji s podmínkami Nové scény zatím dirigenti, inscenátoři i sólisté prohrávají.

Plzeň, Divadlo J. K. Tyla – Giacomo Puccini: Madama Butterfly. Hudební nastudování a dirigent Jiří Štrunc, režie Martin Otava, scéna Pavel Kodeda, kostýmy Dana Haklová, světelný design Antonín Pfleger, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistr Zdeněk Vimr. Premiéra 21. 1. 2017, Nová scéna.

Nahoru | Obsah