Hudební Rozhledy

Zneuctění Lukrécie

Karla Hofmannová | 07/17 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Janja Vuletic (Lukrécie)

Ostravská opera je tradičně známá svými objevnými tituly, ať již po stránce dramaturgické či inscenační. Komorní opera Zneuctění Lukrécie anglického skladatele Benjamina Brittena byla napsána roku 1946 jako reakce na ztrátu hodnot starého světa zničeného válkou a hledání nové naděje. Její uvádění není příliš časté, přestože se jedná o dílo pozoruhodné jak po stránce filozofického a morálního poselství, tak po stránce hudební. V České republice byla uvedena jen jednou, a to v Plzni roku 1983 s Helenou Buldrovou a Kateřinou Kachlíkovou v titulní roli.

Libreto napsal Ronald Duncan podle hry Andrého Obeyho Le Viol de Lukrece. Příběh je prastarý, ale nevšedně zpracovaný. Je zasazený do dob starého Říma, za vlády posledního etruského krále Tarquinia, který je líčen jako nenáviděný tyran. Na počátku vojenského tažení se v noci, posilněni alkoholem, sázejí římští generálové o počestnost svých žen a hned ji také nechají vyzkoušet. Všechny ale využily nepřítomnosti svých manželů jako první příležitosti k záletům, jediná žena římského generála Collatina Lukrécie zůstala doma a tesknila po manželovi. Její nedobytnost a čistota vzrušily fantazii římského prince Tarquinia natolik, že téměř uhnal koně a vrátil se do Říma, aby počestnost Lukrécie vyzkoušel osobně. Pod záminkou nouze zneužil nejen pohostinství, ale také násilím paní domu. Povolaný manžel ženě odpustil, neb „není-li duch přítomen, není třeba se hanbit“, Lukrécie však své pokoření neunesla a probodla se. Důsledkem bylo povstání Římanů, vyhnání posledního etruského krále a vyhlášení římské republiky. Zde dostal prostor i obraz politického kariéristy, schopného využít situace, aby se stal druhým konzulem. Píše se rok 510 před naším letopočtem. Přesto během děje probleskuje připomínka Ježíše a jeho vykoupení lidstva je epilogem opery. Režijně ale tohle téma není srozumitelně uchopené a vyznívá do ztracena.
Příběh je vyprávěn obdivuhodně moudrým a poetickým textem, s filozofickým a etickým nábojem a s vhledem do budoucnosti. Pěvci zpívají anglicky, citlivý překlad do češtiny, pořízený Ivonou Cindlerovou (předchozí překlad pořídila Eva Bezděková), je promítán v titulcích. Hudba je niterně s textem propojena a odráží jeho poselství. Orchestr v komorním obsazení sedmnácti hudebníků zní pod vedením dirigenta Ondřeje Vrabce velmi plasticky a barevně a je schopen intimních nuancí, dojemných melodických pasáží, stejně jako dramatických gradací. Skladatel využil neobarokních postupů spolu se starou anglickou hudbou a užitím rytmických a harmonických postupů prostoupených jímavými melodickými plochami dosáhl silného emotivního účinku, kterého se ostravský orchestr zhostil skvěle.
Antický ráz je v opeře umocněn užitím antického chóru, který komentuje dění na scéně. Chór je představován jen dvěma pěvci, sopránem a tenorem, komentujícími děj i provázejícími celou operou. Náročných partů se obdivuhodně zhostila sólistka opery Eva Dřízgová-Jirušová, jejíž soprán zněl svěže, jasně a plně, provázela operou citlivě a s přirozeným šarmem. Jejím partnerem byl mexický tenorista Jorge Garza. Pěvec vládne zvučným tenorem, sice komornějším, ale nosným a je herecky velmi tvárný. I jeho výkon je uměřený a citlivě dotváří atmosféru opery.
Režisér Jiří Nekvasil přistoupil k dílu s pokorou a vážností. První dějství je úsporně pojaté důstojnické kasino, kde vládne sytě fialová společně s rudou. Na sofa se rozvalují tři opilí důstojníci a vzájemně se urážejí. Generála Collatina ztělesnil basista Martin Gurbaľ, generála Junia barytonista Lukáš Bařák a římského prince Tarquinia rakouský barytonista Thomas Weinhappel. Ten zaujal natolik v ostravské inscenaci Hamleta, že byl za titulní roli nominován na Cenu Thálie. I nyní dostal příležitost se blýsknout v nelehké úloze zhýralého prince s obtížným pěveckým partem. Bohužel v den premiéry ho postihla indispozice, přesto roli odehrál a recitoval text do mikroportu. Za to, že nevzdal představení, mu náleží velký dík, a za to, že dokázal i přes nevolnost roli přesvědčivě podat, mu náleží obdiv. Je to profesionál každým coulem. Role Junia není příliš velká, a tak Lukáš Bařák měl jen malý prostor prokázat své kvality, které se ale ukázaly jako velmi slibné. Martin Gurbaľ měl větší prostor pro rozeznění svého mohutného basu až ve druhém dějství, kdy dal najevo, že je stále ve vynikající formě.

Roli Lukrécie zpívala na první premiéře chorvatská pěvkyně Janja Vuletic z Dubrovníku. Krásný sametový a plný mezzosoprán s výbornou technikou mohli v Ostravě návštěvníci slyšet již v roli Gertrudy v Hamletovi, jako Lukrécie se však víc otevřela jak herecky, tak i pěvecky. Půvabná, něžná a milující žena se změnila ve zlomenou a dramatickou postavu, která neunesla pokoření i přes odpuštění manžela. Její chůvu Bianku ztělesnila s pokorou a příjemným, nosným altem Markéta Cukrová. Zvonivým stříbrným sopránem vládne ostravská pěvkyně Veronika Holbová a byla milým osvěžením jako služebná Lucie.
Scéna Jakuba Kopeckého ve druhém jednání ohromila kontrastní jednoduchostí a bělostnou čistotou dámského salonu. Dámy v bílých šatech v klasickém antickém stylu jsou půvab sám a tomu odpovídá i úsporná pohybová stránka výkonů. Kostýmy navržené Simonou Rybákovou jsou nesmírně půvabné, slušivé a něžné.
Představení plné poezie, filozofických i historických paralel, dojímavého půvabu a přitom strhující, podané se vkusem a estetickým vytříbeným vkusem, překvapilo. Mezi současnou produkcí, která hledá jak operní díla přetvořit a znetvořit, působí tato inscenace jako zjevení. Je na repertoáru plánovaná jen v sedmi reprízách, což je škoda. Pevně věřím, že se v operní produkci neztratí.

Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské – Benjamin Britten: The Rape of Lucretia (Zneuctění Lukrécie). Hudební nastudování a dirigent Ondřej Vrabec, režie Jiří Nekvasil, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, pohybová spolupráce Jana Tomsová, dramaturgie Eva Mikulášková, překlad Ivona Cindlerová. Premiéra 16. 2. 2017, Divadlo Antonína Dvořáka.

Nahoru | Obsah