Hudební Rozhledy

Chvění v Praze: místo Duata zase Zuska

Helena Kazárová | 07/17 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Petr Zuska se stal šéfem baletu ND v Praze v roce 2002, kdy byl ze dne na den z této funkce odvolán Vlastimil Harapes po „zemětřesení“ spojeném s nástupem nového generálního ředitele ak. arch. Daniela Dvořáka. Generální ředitelé se od té doby vystřídali hned několikrát, stejně tak šéfové činohry a opery. Petr Zuska zůstal patnáct sezon a i nyní je jeho nevyhnutelný odchod stále různě prodlužován, jako by taneční umění v naší zlaté kapličce mělo bez něj zemřít na úbytě. Pravda je ale jinde. Tanečníci a diváci potřebují v repertoárovém typu kamenného divadla změnu. Pokud někdo drží kormidlo příliš dlouho, může mít tendenci zaměnit funkci státní scény za svůj autorský soubor, k čemuž Zuska již delší dobu spěje. A co si myslet o faktu, že ND v Brně a ND v Praze mají na herním plánu v jedné sezoně stejné dílo, tj. Zuskovu choreografii Chvění? Myslím, že je to bezprecedentní situace a případ pro antimonopolní úřad, kdyby v kultuře nějaký existoval. Přinejmenším je to neetické.

Druhou premiérou letošní sezony totiž mělo být dílo španělského choreografa Nacha Duata na hudbu J. S. Bacha, nazvané Multiplicity. Forms of Silence and Emptiness, které v roce 1999 způsobilo ve Výmaru velkou senzaci a od té doby prošlo mnoha předními divadly, včetně berlínské Komické opery a Mnichova. Vedení ND v Praze oznámilo teprve na konci prosince 2016, že se premiéra neskuteční údajně „z technologických důvodů“ a Duatovo dílo, které je recenzenty označováno již řadu let za mistrovské, nahradí Zuskovo Chvění, premiérované měsíc před tím v Brně. Dozvíme se někdy pravdu? Někdo by přeci za takovou situaci měl nést odpovědnost! Vždyť nešlo o dílo nové, a tudíž se technické parametry daly snadno zjistit v dostatečném předstihu.
Petr Zuska vytvořil řadu dobrých choreografií, naposledy kupříkladu Route 50 s hudbou Iira Rantaly, hluboký ponor do pocitů dvojice na cestách. Ona a on, cesta a kufr. Jako by šlo o komorní verzi jeho celovečerního Chvění (světová premiéra 10. 11. 2016 v ND Brno). Téma přípravy zavazadla na cestu a s tím spojených pocitů Zuska představil poprvé již v roce 1994 v podobě sólového pantomimického výstupu Pan Theodor Mundstock, kterým absolvoval Ladislavem Fialkou založený obor choreografie a režie pantomimy na HAMU. Tehdy v něm uspěl a zároveň výběrem tak těžkého námětu podle románu Ladislava Fukse (který téhož roku zemřel) prokázal i značnou odvahu.
Téma kufru a jeho majitele od sóla přes duet po celovečerní ansámblové představení – jelikož sleduji tvorbu Petra Zusky již od samého počátku, jeví se mi jeho Chvění také jako jeho pokus o určité zúčtování své vlastní cesty v tanečním umění, cesty, která jistě s odchodem z postu šéfa baletu Národního divadla v Praze povede dál. Pro tuto brněnsko-pražskou inscenaci si vybral hudbu Poláka Henryka Góreckého, a sice části jeho Symfonie žalostných písní, č. 3 pro soprán a orchestr, jejíž nahrávka láme od roku 1992 rekordy v počtu prodaných nosičů zejména v Americe. První věta tvoří první půlku večera, načež dále Góreckého opus proložil kratšími skladbami Moravana Jiřího Pavlici z jeho alba Chvění – suita dialogů s texty Vladimíra Holana, které inspirovaly i název představení. V závěru druhé části večera se opět vrací ke Góreckému, jde tu však již jen o fragmenty z třetí věty (druhá je zcela vynechána), snaží se vystavět dramaturgický oblouk. Nemohu souhlasit s tvrzením, že „na první pohled nesourodá kombinace vytváří harmonický a funkční celek s vysokou výpovědní hodnotou“, jak tvrdí text v programové brožuře představení. Výběr hudby totiž sám o sobě představuje řadu úskalí, která se Zuskovi nepodařilo překonat, a jeho stavění křížů namalovaných na kufrech za doprovodu varhan a zpěvu skvělé sopranistky Dawn Upshaw (z programové brožury se její jméno nedozvíme!) v samotném závěru vyznívá podle mne tak trochu lacině: efekt je totiž zaručen už hudbou samotnou, která je výrazově naprosto jednoznačná (což zaručuje rezonanci i u méně náročných posluchačů, potažmo diváků).

Petra Zusku lákalo i v minulosti vytvářet své choreografie na zpěv, zejména z okruhu populárnější hudby jako šansonu či parafrází lidových písní, ostatně jeho první premiéra v ND v Praze Mezi horami byla na písně Hradišťanu a Jiřího Pavlici. Jenže tím se jako tvůrce odsouvá až do třetí linie – divák a zároveň po-sluchač vnímá na prvním místě text (pokud samozřejmě umí jazyk, ve kterém je zpíváno), na druhém hudební výraz a rytmus, přičemž tanec se pak stává spíše doprovodným komentářem k tomu, co zaznívá. Buď text ilustruje, nebo ho ignoruje, v obou případech vzniká problém. Ve sféře klasické hudby se toto dá překonat daleko snáz, neboť tam zpěv není tak pregnantně a jednoduše rytmizován a nechává prostor pro dotvoření a výklad tancem. V případě populární písňové tvorby tanečníky při tanci pohání vpravdě příliš jednoduchý rytmus, a tím se celá choreografie i její vyznění trivializuje – pokud ovšem choreograf nenajde nějaké unikátní řešení a nerozehraje scénu polyrytmickým a stereometricky zajímavým způsobem.
Zuskovi se daří v samotné expozici svého Chvění, kdy se po schodišti valí a různě sklouzávají anonymní postavy na „posvátně minimalistický“ úvod Góreckého skladby, scénu takto rozehrát a vzniká kýžené dramatické napětí, jak se naznačená polyrytmie rozvine a k čemu nás jako diváky dovede. Nicméně tento způsob asi není, bohužel, Zuskovi vlastní, po určité době jako by si nevěděl rady a nakonec se uchyluje do bezpečí svých duetů, ve kterých občas – buď záměrně či nevědomky – cituje pohybový materiál, spojený zejména s tvorbou Jiřího Kyliána (např. tzv. přenášená chůze partnerek aj.).

V druhé části, která se odehrává na rytmicky pregnantní Pavlicovu písňovou tvorbu, se už o to ani nepokusil. Šestice tanečníků, pak šestice tanečnic, všichni provádějí skupinově stejné pohyby, jen občas dojde k malým sólům, pak už zase duety... Dynamicky se vše podřizuje razantním rytmům, diktovaným písněmi, až to působí přes kvalitní výkony tanečníků jednotvárně. Místy jako by nabízel narážky na své dřívější choreografie (Mariin sen aj.), možná se při vytváření tohoto kusu dobře bavil reminiscencemi vlastní tvorby, recenzenta to však nutně uvádí do rozpaků.
Pro baletní soubor není toto představení jednoduché, jelikož po nich choreograf, režisér a libretista v jedné osobě chce různé emocionální reakce, pro které ale není na jevišti žádný viditelný impulz, jaksi se „loví ze vzduchu,“ jedinými rekvizitami, které jsou chvíli herecké, chvíli scénické, jsou kufry zabalené v igelitu. Dílo jim neposkytuje téměř žádnou možnost diferencovaného projevu s výjimkou drobných sól. Ani sólisté tvořící hlavní pár nemají žádné označení, recenzenti brněnské premiéry si tedy vypomáhali rolemi Ona a On. V pražské premiéře jimi byli Aya Watanabe a Ondřej Vinklát. Zejména Vinklát podal výborný výkon a dokázal svým osobním magnetismem „držet v pozoru“ publikum v celém divadle, včetně nejvzdálenějších míst. Jeho partnerka se ještě výrazově hledala, ale vzhledem k tomu, že měla představovat jakýsi univerzální, ale přesto se měnící ženský element – na začátku matku (aluze k Panně Marii podle zpívaného obsahu), pak partnerku, a na závěr zase zřejmě matku, nelze se jí při komplikovanosti autorova zadání divit. Osobně si myslím, že by bylo dramaturgicky jasnější obsadit různé podoby ženy také dvěma různými interpretkami.
Scénografická stránka je ve své rafinované jednoduchosti působivá, byť nevyznívá ve všem zcela originálně. Při pohledu na schodiště přes celou šíři scény se nelze ubránit vzpomínce na Josefa Svobodu, prospekt typu opony z lesklých pruhů, kterými tanečníci prostrkují ruce nebo části těla, zas představil Jiří Kylián ve své choreografii Stamping Ground již v roce 1983 (choreografie byla i na repertoáru ND v Praze), tanečníky s odhalenou hrudí tančící v širokých sukních přivedl na jeviště poprvé nizozemský choreograf Hans van Manen (Grosse Fuge, 1971). Opět nás to nechává na pochybách: měla to být záměrná reminiscence na minulost, nebo se zde tak trochu lovily nápady z již viděného?

Praha, Národní divadlo – Chvění. Námět, choreografie, režie Petr Zuska, hudba Henryk Górecki, Jiří Pavlica, scéna Jan Dušek, kostýmy Kateřina Štefková, světelný design Kees Tjebbes. Psáno z představení 2. 3. 2017.

Nahoru | Obsah