Hudební Rozhledy

Přímé přenosy z MET – Antonín Dvořák: Rusalka

Jaroslav Someš | 12/17 |Přímé přenosy z MET

Kristine Opolaïs jako půvabná Rusalka

Celých 21 let se v newyorské Met udržela Schenkova inscenace Dvořákovy Rusalky z roku 1993 (první vůbec v historii této scény!). Pravidelně se na repertoár vracela a vystřídalo se v ní také několik našich umělců; při premiéře zpívala titulní roli Gabriela Beňačková, jedno z obnovených nastudování řídil Jiří Bělohlávek, v úloze Cizí kněžny vystupovala Eva Urbanová a posléze jako Hajný Vladimír Chmelo. Jednu z posledních repríz v únoru 2014 zařadila Met i do svých přímých přenosů. Po třech letech se nyní Rusalka na repertoáru objevila znovu, ovšem ve zbrusu nové inscenaci. Slavnostní premiéry na počátku února se zúčastnil i český ministr kultury Daniel Herman a tři slavné představitelky titulní role, Gabriela Beňačková, Renée Fleming a „filmová Rusalka“ Magda Vašáryová. V galerii Českého centra v New Yorku byl při této příležitosti vystaven jediný existující autograf partitury.

Nové nastudování, které měli diváci po celém světě možnost zhlédnout v přímém přenosu 25. 2. 2017, je dílem anglického dirigenta, sira Marka Eldera, a americké režisérky Mary Zimmerman. Oba se v přestávkových rozhovorech – mimochodem, velmi dobře moderovaných tenoristou Matthewem Polenzanim – vyznali z hlubokého zaujetí Dvořákovou operou. Je jasné, že k cizím tvůrcům bude Kvapilův příběh a Dvořákova hudba hovořit zcela jinak než k českým. Že v námětu budou cítit víc z Undiny barona de la Motte-Fouqué, Andersenovy Malé mořské víly a Hauptmannova Potopeného zvonu, že v partituře budou hledat ohlasy Wagnera. Nemohli jsme tedy očekávat inscenaci ve stylu secesního symbolismu, a samozřejmě už vůbec ne barvitou pohádku, kterou Rusalka zas až tak moc není. V Evropě je v poslední době uváděna často, někdy i ve značně kontroverzním pojetí. Newyorská inscenace touto cestou nejde, volí jakousi „zlatou střední cestu“, která v některých detailech zabíhá k experimentu, a jindy zabočuje k tradici.
Výrazný podíl na výsledné podobě má scéna Daniela Östlinga a kostýmy Mary Blumenfeld. Ty časově situují děj přibližně do slušivého baroka, dokonce i Vodník s korunou na hlavě je tak oblečen. Jen Ježibaba je dáma s výčesem a lorňonem jak z Dickensova románu. Scénu obklopují stěny; v lesních dějstvích jsou na nich namalovány přírodní motivy a uprostřed nad průrvou, z níž vylézá Vodník, stojí pokřivený strom. Pro první setkání Rusalky s Princem režisérka dějiště mění a situuje je na prkna posetá žlutými květy pod modrou oblohou. Zámecká scéna se odehrává v interiéru, v palácové komnatě s nástěnnými malbami. V posledním jednání se pak Rusalka vrací tam, odkud přišla, ale její svět už je symbolicky zdevastovaný.

Dirigent i režisérka ruku v ruce s hlavními představiteli pojímají Dvořákovu operu dramatičtěji, „než je v kraji zvykem“. Po hudební stránce se to někdy projevuje na úkor lyriky až jakousi zatěžkaností – i když výkon orchestru si opět zaslouží plné absolutorium. Odráží se to také v režijním vedení postav. Přitom paní Zimmerman přečetla příběh někdy překvapivě přesně. Rusalka je zprvu důsledně omezena v pohybu, opravdu „vlnami upoutána, do leknínů zamotána“ kostýmem, takže pak, když „nožičky chodit už umějí“, skutečně objevuje svět. Je jím však spíš zaskočena, než okouzlena, nepatří do něj, a v tom je zárodek její tragédie. Také Princ si svoji rozervanost vlastně přináší hned od prvního vstupu na scénu. Ve 3. dějství se Rusalka pokusí sestoupit zpátky do Vodníkova světa, sborem „Odešla jsi do světa“ je však vyvržena. V závěru se tedy oba s Princem setkávají jako dva vyděděnci, ale jejich smrtelné polibky jsou poprvé plné vášně, což je strhující moment.
Dramatičtější pojetí vyhovovalo také pěveckému podání. Především v případě lotyšské sopranistky Kristine Opolaïs jako Rusalky a amerického tenoristy Brandona Jovanoviche. Opolaïs, která už Rusalku v Evropě zpívala, svým pevným, a přitom průzračným hlasem dokonale naplňuje názor dirigenta Eldera, že tato Dvořákova opera je „nejkrásnější české bel canto“. Jovanovich, který má za sebou už několik rolí z českého repertoáru (Ladislava ze Dvou vdov, Janáčkova Števu a Borise), je zjevem sice spíš don José než pohádkový princ, ale jeho hlas má kovovou barevnost a herecky je věrohodný stejně jako paní Opolaïs. Vcelku úspěšný byl u obou i souboj s češtinou – což v několika jiných případech neplatí. Vodník Erika Owense byl také více vodním králem Kühlebornem z Undiny než „vodníkem tatíčkem“, vznešeně se procházel Princovým palácem, jeho basbaryton zněl v plné mohutnosti. Na postavě Ježibaby v podání Jamie Barton se podepsalo režijní pojetí; nejen v kostýmu, ale také trochu v komické interpretaci se zbytečným nadužíváním chechtotu a v nápadu realizovat Rusalčinu proměnu v jakémsi lékařském pokoji za nemocniční zástěnou, se svářečskými brýlemi a se sekerou (!) v ruce. Nicméně pěvkyně oplývá velkým a krásným hlasem a totéž lze říci i o Katarině Dalayman v úloze Cizí kněžny. Pěvecky i herecky byla výborná Daniela Mack jako Kuchtík, zatímco její partner Alan Opie (Hajný) ze všech nejhůř zápasil s výslovností češtiny a hlasově působil už značně „rozbitě“.
Choreograf Austin McCormick řešil polonézu ve 2. dějství zajímavým rozfázováním do póz; připomněl tím (a dokonce trochu i kostýmováním) pojetí Jana Kodeta v poslední inscenaci Rusalky v pražském Národním divadle. V Met dvorská společnost navíc zůstává na scéně i během Vodníkovy árie a ve valčíkovém rytmu dokresluje „nádheru světa“. I to je jeden z momentů, kterým režie podtrhuje celkové napětí příběhu. Rusalka je v New Yorku hrána s obligátními škrty, některé jsou ale otevřeny, především v dialogu Rusalky a Ježibaby ve 3. dějství.

Met in HD (Metropolitan Opera HD Live) – Antonín Dvořák: Rusalka. Dirigent Mark Elder, režie Mary Zimmerman, scéna Daniel Östling, kostýmy Mara Blumenfeld, světelný design T. J. Greckens, choreografie Austin McCormick. Premiéra 2. 2. 2017, přímý přenos 25. 2. 2017, psáno z promítání záznamu 5. 3. 2017.

Nahoru | Obsah