Hudební Rozhledy

Trubadúr – ve Vídni vsadili na hvězdné obsazení

Karla Hofmannová | 08/17 |Zahraničí

Verdiho kultovní opera Il trovatore či Trubadúr byla již mnohokrát inscenovaná v různých podobách. A že by se hrát měla, právě proto, že je tak známá, si uvědomili ve Vídeňské státní opeře. Přestože od 50. let minulého století s inscenacemi této opery příliš štěstí neměli, a proto byla opera na čtvrt století z repertoáru stažena.
V neděli 5. 2. se tedy konala premiéra tohoto díla Giuseppa Verdiho, skladatele, který svoji hudbou burcoval emoce i politické vášně. Děj, který se původně odehrává ve středověkém Španělsku, je natolik nabitý láskou, nenávistí, pomstychtivostí i touhou po moci, že se může konat v jakýchkoli časových kulisách. Režisér Daniele Abbado (syn proslulého dirigenta Claudia) přenesl postavy do 30. let Frankova Španělska. Manrico tak v závěru vytáhne spolu s kumpány revolvery a ani to moc diváka neruší. Kostýmní výtvarnice Carla Teti oblékla účinkující do příslušných uniforem a do málo slušivých kostýmů, které popírají půvab a krásu romantismu. Autor scény Graziano Gregori vsadil na středověký španělský nízký oblouk se zadními posuvnými vraty a se schody, který překlenul jeviště po celou dobu představení a který geniální jednoduchou změnou evokuje postupně hospodu, klášter i vězení. Toto spojení se vzájemně neruší, naopak dodává inscenaci nadčasový rámec.

Dirigent Marco Armiliato, pocházející ze Ženevy, dokazuje, že klasické inscenace jsou mu blízké a hudbu G. Verdiho podává divákovi s vervou a citem k italské škole. Vycházel vstříc pěvcům a spolupráce se sborem vídeňské opery, vedeným Thomasem Langem, byla bezchybná, s výsledným kompaktním opulentním zvukem. Árie měly náležité rozklenutí kantilény a vzlet, sbory a ansámbly údernost a energické tempo.
Hvězdou inscenace je bezpochyby ruská sopranistka Anna Netrebko. Stejně jako je nenucený a přirozený její herecký projev, tak je i bezproblémový její pěvecký výkon. Její barevný a ohebný soprán dostává dramatický nádech a temnější zabarvení ve střední a spodní poloze, přirozeně a lehce přechází do horní polohy, kde svítí a leskne se. Pěvkyně si vychutnává piana a lehce se pohybuje v dynamických a agogických změnách, se kterými si pohrává a nechává vyznít sladkosti svého výjimečného hlasu, k čemuž jí je dirigent spolu s orchestrem vydatně a pružně nápomocen. Partnerem je jí v roli Manrika francouzský tenorista Roberto Alagna. Pěvec se rozhodl zvládnout part italským témbrem, který mu ale příliš nesedí. Jeho hlas je ve skutečnosti poněkud měkčí a tady se nutí do forze, což mu ubírá na ohebnosti a barevnosti i na prožitku, přesto, že do role vkládá duši a hraje i zpívá s entuziasmem. Dokonce mu nevyšla výška ve strettě, musel ji dotlačovat, aby ji udržel, což se snažil následně napravit a Miserere a poslední obraz byly přesvědčivě dojemné. Vynikající výkon podal jako hrabě Luna Ludovic Tézier, barytonista z Marseille. Jeho lyrický, plný a barevně zajímavý hlas působí bezprostředně a bezpečně. Jeho duet s Netrebko byl pastvou pro uši, koncert dvou pěveckých suverénů. Jeho herecký výkon působil ovšem poněkud stroze a nevýrazně. Dalším výrazným pěveckým i hereckým esem byla postava Azuceny, ztělesněná italskou mezzosopranistkou Lucianou D’Intino. Její mohutný hlas prozrazuje jisté opotřebení časem, zejména ruší dojem dva hlasové rejstříky. Spodní poloha je syrovější a hrubší, ale pro roli je ideální, obsahuje dravost i pomstu. Horní poloha je barevnější a umí i pohladit a projevit něhu a lítost. Její závěrečné „… a já ještě žiju…“ je procítěným výrazem zoufalství. Herecké schopnosti pěvkyně jsou zde využity naplno a její projev je velmi přesvědčivý. Velmi dobrý je rovněž výkon Jongmina Parka, basisty ze Soulu. Jeho ztělesnění postavy Ferranda, která otevírá operu, bylo spolehlivé a znělé.
Trubadúr se ve Vídni povedl. Má všechny atributy romantické italské opery a jeho přesazení do válečné doby 20. století a oblečení do ošuntělých kostýmů romantickou sladkost neutralizuje. Díky vynikající interpretační úrovni nabízí vídeňská opera skvělé představení, které lze jen doporučit.

Wien, Staatsoper – Il trovatore (Trubadúr). Hudební nastudování a dirigent Marco Armiliato, režie Daniele Abbado, scéna Graziano Gregori, kostýmy Carla Teti, světla Alessandro Carletti, sbormistr Thomas Lang. Sbor a orchestr Vídeňské státní opery. Premiéra 5. 2. 2017, psáno ze 3. uvedení 12. 2. 2017.

Nahoru | Obsah