Hudební Rozhledy

Město lží jako spleť hudby a zvuků

Helena Havlíková | 07/17 |Zahraničí

Madridské Teatro Real (Královské divadlo) uvedlo 21. 2. světovou premiéru díla Eleny Mendozy La ciudad de las mentiras (Město lží) s podtitulem „Hudební divadlo v 15 scénách“. Vzniklo na objednávku Teatro Real v době, kdy ji vedl uznávaný operní intendant – a velký ctitel české hudby – Gérard Mortier (v roce 2014 zemřel).
Španělská skladatelka Elena Mendoza (1973), jejíž tvorba se hraje na mnoha prestižních mezinárodních festivalech, v současné době žije v Německu, kde mj. učí v Berlíně skladbu na Universität der Künste. Je to zřejmě spíše její německá zkušenost, než španělské kořeny, se kterou se ve spolupráci s německým režisérem Matthiasem Rebstockem od roku 2007 zaměřuje na koncepci hudebního divadla, které nepropojuje jen hudbu s textem, ale už při vzniku díla do hudební složky vkomponuje situace a prostor, ve kterém se odehrává, a hledá zvukové vyjádření nejen prostřednictvím tradičních hudebních nástrojů a zpěvu, ale uplatňuje bohatý arzenál zvuků.

Inspiraci pro Město lží našla Mendoza spolu s libretistou a zároveň režisérem inscenace Matthiasem Rebstockem v povídkách oceňovaného uruguayského spisovatele Carlose Onettiho (1909–1994), který po perzekuci ze strany vojenské diktatury opustil milované Montevideo a emigroval do Španělska. Onetti své příběhy umístil do současného imaginárního města Santa María. Mendoza a Rebstock spojili čtyři povídky do vzájemně propojených vrstev psychologického dramatu, v němž se čtyři ženy skrývají, každá svým způsobem, samy před sebou v jakémsi paralelním iracionálním světě. Je to jejich pokus, jak přežít v klaustrofobickém světě plném lží, společenské přetvářky, pokrytectví a beznaděje, která člověku brání žít normálně. Žena v černém, která se vyjadřuje zpěvem, přijde do města za krachujícím divadelním režisérem a najme si ho, aby pro prázdné hlediště nastudoval její sen, ve kterém zemře. Druhá žena, která se vyjadřuje také zpěvem, ale má i taneční dubl, je herečka, která naváže milostný vztah s místním rozhlasovým reportérem. Sliby nekonečné věrnosti jsou však brzy rozmetány reportérovou žárlivostí, a když mu takovou zradou zraněná herečka začne jako pomstu posílat svoje fotografie v obscénních pozicích s různými muži, reportér se zblázní. Třetí žena prostřednictvím violy prezentuje svůj příběh nevěsty, které zemřel snoubenec a ona ve městě každou měsíční noc ve svatebních šatech slaví imaginární sňatek s neexistujícím snoubencem. Čtvrtá žena, kterou interpretuje hráčka na harmoniku, okouzlí jednoho z mužů tím, že mu vypráví příběhy, které působí jako fikce, než se ke zděšení všech ukáží z dokumentů v kufru, který jediný po této ženě nakonec ve městě zůstal, jako pravdivé. Muži ve městě Santa María vyjadřují své pocity prostřednictvím klavíru, klarinetu, saxofonu, pozounu, violoncella, na které hrají i neobvyklými způsoby.

Takto pojaté portréty čtyř žen jsou značně depresívní a neskýtají žádné východisko. Mendoza a Rebstock je sofistikovaně prolínají v polyfonii charakterů, míst a situací na proměnlivé a neuchopitelné hranici mezi snem, lží a realitou, která nám v mnohém může připomínat Juliettu Bohuslava Martinů. A na stejném principu polyfonního proplétání staví Mendoza hudební složku v kombinaci zvuků nástrojů vyluzovaných často netradičním způsobem hry a zvuků spojených se situacemi – na amplifikovaném stole klapou kostky domina hráčů kolem, různorodou zvukovou podobu dostává servírování sklenic, talířů a příborů. Milostný duet a gradující vášeň vyjadřuje intenzita a frekvence poklepávání na různé části harmoniky, smuteční árii o zemřelém milenci vyjadřují glissanda na violu. Zvukovou pestrost a prostorovost pak doplní i hráči umístění v hlavní lóži hlediště proti jevišti. Všichni umělci – zpěváci, herci i instrumentalisté v hereckých rolích – podali v hudebním nastudování dirigenta Tita Engela obdivuhodné výkony „multimediálním“ způsobem, který u nás známe například u Gabriely Vermelho. Naplnili ústřední téma Onettiho povídek – lži, pojímané ne jako morální problém, ale jako životní strategii. I když absurdita jejich světů obsahuje i komediální stránku, Mendozina opera, v souladu s Onettim, zůstává značně pesimistickou vizí. Tomu odpovídá i divadelní scéna (Bettina Meyer) – depresivně působící místnosti v budově připomínající šedou krabici. V ní všechny pokusy o vztah končí deziluzí, v této „krabici“ žádné světlo naděje není. Emoce, stupňované hudebně až do extatického transu nebo disonantního šklebu, jsou vyjádřením duševního rozvratu.
Nová opera to nemá u diváků snadné a změť zvuků a hluků, které by bez situací na scéně nedávaly smysl, vyvolalo nesouhlas. Publikum v nádherném Teatro Real s posledními tóny, resp. zvuky chvatně a chladně odcházelo, aniž počkalo na první děkovačku, ti temperamentnější bučeli v míře, na jakou u nás nejsme v divadlech zvyklí. A jen několik nadšenců o to intenzivněji neoblomně až umíněně tleskalo. Je sympatické, že Teatro Real poskytuje prostor i novým pokusům o hudební divadlo, možná ale Město lží potřebovalo nejdříve prověřit svůj divadelní potenciál spíše ve studiovém prostoru.

Madrid, Teatro Real – Elena Mendoza: La ciudad de las mentiras (Město lží). Dirigent Titus Engel, režie Matthias Rebstock (spolupráce Elena Mendoza), scéna Bettina Meyer, kostýmy Sabine Hilscher, design světel Urs Schönebaum. Premiéra 21. 2. 2017.

Nahoru | Obsah