Hudební Rozhledy

Portréty velkých klavíristů 20. století VII

IV. Radu Lupu

Miloš Pokora | 07/17 |Studie, komentáře

Rumunsko dalo světu hned tři klavíristy, kteří se trvale zapsali do dějin hudby 20. století. Životní běh prvních dvou, Clary Haskilové a Dinua Lipattiho, už byl uzavřen, ten třetí, Radu Lupu, nám sice ještě všechno ze svého umění darovat nestačil, přesto toho už dokázal tolik, že se trvale zapsal do povědomí posluchačů a současně vyburcoval některé experty klavírního umění k tomu, že napnuly spirálu svých hodnotících výroků až k jakémusi absolutnímu nadšení. Vzpomeňme třeba na italského hudebního publicistu Piera Rattalina, který v bukletu alba věnovaného reprezentativním nahrávkám tohoto pianisty, vydaného v rámci projektu Velcí klavíristé 20. století, v závěru své eseje o této originální osobnosti napsal: „Radu Lupu představuje v historii klavírního umění zlom, jako skála uměl vychýlit celý dosavadní proud.“ Nebo vzpomeňme na renomovaného britského muzikologa Bryce Morrisona, který tohoto umělce dokonce označil „za nejvíce kultivovaného klavíristu současnosti“.

Radu Lupu pochází z rumunsko-židovské rodiny právníka a jazykovědkyně. Narodil se 30. 11. 1945 ve městě Galati, ležícím na Dunaji nedaleko moldavských hranic. Na klavír se začal učit v místní hudební škole pod vedením pianistky jménem Lia Busuioceanu v šesti letech a za pozornost stojí, že jako dvanáctiletý hrál na svém prvním veřejném vystoupení i své vlastní skladby. Na hudební škole v Brašově se pak vzdělával v harmonii a kontrapunktu a v letech 1959–61 pokračoval ve svých studiích na bukurešťské konzervatoři v klavírní třídě profesorky Floriky Musicescu (mj. žákyně Dinua Lipattiho) a profesorky Celly Delavrancea, zatímco v kompozici byl jeho konzultantem prof. Dragos Alexandrescu. Jako šestnáctiletý získal stipendium na moskevské konzervatoři. Zde se vzdělával u vynikající ruské pianistky Galiny Eguizarovy a věhlasného Henricha Neuhause. Když roku 1969 moskevskou konzervatoř absolvoval, měl už za sebou (to mu bylo teprve 24 let) obrovské soutěžní úspěchy – roku 1966 první cenu z Van Cliburnovy Mezinárodní klavírní soutěže v Texasu („Vůbec jsem to nečekal“, prohlásil tehdy), o rok později vítězství v Mezinárodní klavírní soutěži George Enescua a v roce 1969 první cenu z Mezinárodní klavírní soutěže v Leedsu. „Nikdy nebyla hudba tak blízko řeči,“ napsal tehdy o jeho anglickém debutu britský deník Times. Od té doby začal Radu Lupu pravidelně vystupovat v koncertním a recitálovém repertoáru v evropských hudebních metropolích. Roku 1972 debutoval v USA, kde spolupracoval jak s Danielem Barenboimem a Clevelandským orchestrem, tak s Carlem Mariou Gulianim a Chicagským sym- fonickým orchestrem. Od roku 1978, kdy poprvé vystoupil pod vedením Herberta von Karajana s Berlínskou filharmonií v Salcburku, začal s tímto tělesem spolupracovat pravidelně, stejně jako s Vídeňskou filharmonií, se kterou mj. roku 1986 pod taktovkou Riccarda Mutiho Salcburský festival zahajoval, nebo s amsterodamským Concertgebouw Orchestra a orchestry z Londýna. V té době se už intenzita jeho vystupování blížila 80 koncertům ročně, přičemž z těch komorních vstoupila do povědomí zejména jeho spolupráce s polským houslistou Szymonem Goldbergem, korejskou houslistkou Kyung Wha Chung a afroamerickou sopranistkou Barbarou Hendricks. Navíc s ním jako ideální partneři spolupracovali i dva významní klavíristé – Daniel Barenboim, s nímž nahrál Schubertovy skladby na čtyři ruce, a Murray Perahia, s nímž nahrál skladby pro dva klavíry i na čtyři ruce od Mozarta, Schuberta a Brahmse.
V posledních desetiletích se Radu Lupu rozhodl intenzitu svého vystupování snížit. Začal mít dost hektického cestování, které je podle jeho názoru neslučitelné s úsilím o co nejvyšší uměleckou kvalitu a nedopřává dostatek času ke studování nových děl. Jednoduše se rozhodl, že nebude podléhat neustálému tlaku ziskuchtivých pořadatelů, které samotné umělecké zrání jejich klientů ani tak moc nezajímá. Toužil po klidu (neudivuje, že si po britské metropoli vybral za své nynější sídlo právě Lausanne, kde si podávají ruce Alpy s čarokrásným jezerem). Prostředí „velkého světa“ a s ním spojený lesk – to vše mu už nic neříkalo. Začal preferovat vystupování v menších městech, stranou zájmu médií, a k tomu všemu si pro své koncertování stanovil další specifická kritéria, z nichž některá působí na první pohled kuriózně. Například odmítl koncertovat v létě, protože nesnáší teplo.
Přesto se tak úplně neodmlčel. Dostalo se mu dalších poct, roku 1989 cenu italských hudebních kritiků Premio Franco Abbiati, roku 1995 Edison Award za schumannovskou nahrávku, roku 1996 Grammy Award za nejlepší nahrávku Schubertových sonát a roku 2006 Cenu Artura Benedettiho Michelangeliho. Navíc, ještě přede dvěma roky se například představil na recitálech v Lipsku, Frankfurtu, Mnichově, Stuttgartu, Amsterdamu, Vídni i Berlíně či s Mnichovskou filharmonií, Staatskapelle Berlin, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Helsinskou filharmonií, Concertgebouw Orchestra i několika orchestry v USA. Taktéž v sezoně 2015/2016 kromě recitálů v Paříži, Berlíně, Vídni, Amsterodamu a na lucernském festivalu vystupoval s lipským Gewandhausorchestrem, Clevelandským orchestrem, s Orchestra dell’Accademia di Santa Cecilia, Stockholmskou filharmonií, Orchestre de Paris, s Concertgebouw Orchestra a s curyšským Tonhalle-Orchester.
Pro české posluchače je štěstím, že se jim Radu Lupu čtyřikrát osobně představil na Pražském jaru. Poprvé na recitálu v roce 1977, kdy ho Vilém Pospíšil mj. charakterizoval slovy: „Má něco z osobnosti a geniality Richterovy, i když samozřejmě v jiné, románsky uhlazenější sféře.“ Podruhé v roce 1991, kdy předvedl Mozartův Koncert C dur, KV 503, potřetí roku 1998, kdy zahrál Beethovenův První koncert a rovněž Rachmaninovův První koncert, a počtvrté v roce 2010, kdy předvedl jak recitál složený z Janáčkovy, Beethovenovy a Schubertovy hudby, tak Schumannův Koncert a moll, o jehož provedení Věroslav Němec mj. napsal: „V jeho hře nebylo ani stopy po nějaké snaze působit na publikum čímkoli vnějškovým a umělec opět budil dojem, že si hraje pouze sám pro sebe. Jeho tichá kantiléna byla úžasná a při jeho pianissimech v Intermezzu přestávali posluchači dýchat…“

Tím se dostáváme k vlastní umělcově charakteristice. Už při letmém pohledu na pianistův repertoárový rejstřík zjistíme jeden zajímavý rys. Radu Lupu ovládá standardně široký repertoár, například se o něm ví, jak znamenitě dovedl hrát Liszta, jak originálně přistupuje k Debussymu, jak znamenitě hraje Prokofjeva, také Bartóka nebo jak bytostně blízko má k Janáčkovi. Nejčastěji však hraje hudbu německých velikánů od Mozarta po Brahmse. Jako by byl přesvědčen, že je mnohem důležitější a zajímavější analyzovat tuto hudbu znovu a znovu a stále pro ni hledat interpretační ideál než prozkoumávat hudbu jinou. Také jeho nahrávky (LP a desítky CD) jsou zaměřeny výhradně na pianistovy repertoárové dominanty – Mozart, Beethoven, Schubert, Schumann, Brahms. Ostatně i na jeho portrétním albu z edice Velcí klavíristé 20. století, doplněném o nahrávku Griegova koncertu, zní až na Mozarta právě hudba zmíněných skladatelů. Navíc si zaslouží připomenout, že Radu Lupu, navzdory desítkám CD, které nám odkázal, v podstatě nahrávání nikdy nemiloval. Od svého schumannovského snímku z roku 1993, poctěného Edison Award, se dokonce začal nahrávacím studiím úplně vyhýbat, jako by přestal věřit, že mikrofon může zachytit všechno ono citové pnutí, které se v něm při dotýkání kláves odehrává. Na to, aby nám prozradil něco o svém přístupu k interpretované hudbě, je Radu Lupu skoupý. Prakticky třicet let odmítá dělat pravidelné rozhovory, přesvědčen, že o tom všem nás musí informovat hudba sama, nikoli slova. Domnívá se, „že každý umělec by měl mít právo na svůj hlas, vyprávět příběh po svém, ale spontánně a přesvědčivě“. Své soukromí si chrání. Je tichý, jeden z těch interpretů, „které si můžete poslechnout pouze tehdy, pokud jsou v sále jenom posluchači, ale jinak jsou zavřeny dveře do celého světa,“ jak napsal Jürgen Otten, autor knihy Velcí pianisté naší doby.
Britský list The Independent ho před několika lety vykreslil s dobromyslnou nadsázkou jako vousatého samotáře, kterého „jako by někdo proti jeho vůli vtáhl do koncertní síně přímo z ulice, aby přestal žebrat“. Dodal bych něžného vousatého samotáře. Na pódiu přichází Radu Lupu s úsměvy, publikum pozdraví střízlivým kývnutím, a pokud hraje koncert, přichází na pódium dřív než dirigent, současně s prvním houslistou. V neokázale civilním chování je přirozený, ani konec uhrančivých kadencí nedává nijak okatě najevo, pouze dá orchestru přesný pokyn k nástupu. A pak je tu ono donekonečna komentované sezení u klavíru. Když se Lupu posadí kvůli problémům se zády před klaviaturu na polstrovanou židli s opěradlem, což při opírání eliminuje váhu paží a všechnu „práci“ nechává na prstech, vzbuzuje to údiv. Ale co se stane, až Radu Lupu začne hrát? Možná právě díky onomu obrovskému úkolu, který musí sehrát pianistovy prsty, se staneme svědky toho, co výstižně popsal již zmíněný Piero Ratallino. Vnímáme „malíře na klávesnici, vnímáme neuvěřitelnou dynamickou škálu a dokonale vláčné frázování, aniž se oslabila ostrost jednotlivých tónů“. Zvuk, který se z klavíru ozývá, neohromuje svým zahlcujícím objemem, zato jeho témbrové nuance jsou tak časté, že před námi roztírají, všude, i ve filigránsky rozkrytých pasážích, přímo fantasmagorický šerosvit. Metaforicky je Radu Lupu přirovnáván k malíři, který oprostil svou paletu barev o čistě červenou, modrou i fialovou a začal před námi rozprostírat nekonečnou řadu žluté, zelené a hnědé. Kromě hlubokých tónů, nejednou dokonce se schválně přidanou oktávou (zvukově vždy odůvodněnou), se kláves dotýká neuvěřitelně lehce, jako by každý tón ovládal až do konce jeho znění, což v kontextu působí meditativně i andělsky. Současně pociťujeme, že jako by bylo v jeho úhozu něco z Glenna Goulda a současně Arthura Schnabela, něco nedefinovatelného, co v souladu s pianistovým vzezřením působí až roztomile živočišně. Ale jako by šlo o živočišnost proteplenou a něžnou. Pociťujeme to i na pianistově vzácně vemlouvavém, dokonale zaobleném přednesu melodické linky. Přitom, jak napsal Harold C. Schoenberg, „Radu Lupu ví, jak formovat melodii bez přehánění a že takovou vlastnost mají pouze vyvolení“. Jak něčeho takového dosahuje, prozradil Radu Lupu v jednom ze svých vzácných rozhovorů z roku 1992, věnovaném spřátelené klavíristce a spisovatelce Carol Montparkerové, které si velmi vážil také Glenn Gould: „Je to otázka rovnováhy mezi oběma rukama…, která vyžaduje neustálé přehodnocování a kontrolu… Musím si to zpívat do vnitřního ucha a pak reprodukovat to, co jsem slyšel, a také se ptát, jak bych zpíval tohle. Zpěv je nejpřirozenější způsob, jak dosáhnout toho, co si představuji…“ Tedy důraz na lidský zpěv – jaký protiklad k názorům Busoniho, který vycházel z nástrojové melodiky. I to je Radu Lupu, ostatně každý, kdo ho slyšel osobně hrát, někdy postřehl, jak si při těch nejvypjatějších kantilénách tiše brumlá. Pro rychlé partie volí Lupu na doraz živé tempo (až je mu to vytýkáno, například v oktávové smršti ve finále Schubertovy Sonáty a moll, D. 784), ovšem činí to tak, že neoslabuje prezentnost jediné noty. Naopak tam, kde to cítí, volí tempa krajně pomalá. Každý muzikant ví, jak je obtížné naplnit takové nekonečně volné partie životem, a právě v tom je Lupu, často přirovnávaný k Richterovi, mistrem. Kapitolu samu o sobě pak představuje klavíristovo pianissimo. To je natolik neskonale subtilní a současně plastické, že máme pocit, jako by před námi objevovalo dosud netušené světy, a zároveň proteplené, jako něco hebkého, o co si člověk, jak kdosi napsal, touží opřít hlavu.
O čem Lupu odmítá pronášet učené debaty, je stylová stránka projevu. Ta je pro něj zakódována v hudbě samotné, v onom „příběhu“, jak říká. A tento příběh vypráví po svém a pokaždé v něm něco nového objevuje. Mozarta hraje s tím nejtrefněji možným úhozem perličkovitě, přitom nádherně uvolněně, a o „jeho“ Bethovenovi se kritici přou, zdali je, nebo není schubertovský. Pravda je, že Lupu nejen mezi jednotlivými Beethovenovými skladbami, ale také uvnitř nich výrazně diferencuje – Sonátu cis moll „Měsíční svit“ hraje v první větě tempově uvolněně, druhou větu nádherně prostě jako idylu, ale do třetí vstupuje s až výbušnou nadsázkou. Často tak činí objevně. Například v Brahmsově Intermezzu, op. 117, o jehož nahrávce píše list The New York Times jako o jednom z „nejkrásnějších klavírních záznamů všech dob“, objevuje, řečeno slovy Piera Rattalina, „zpěv slepého barda, který se doprovází na harfu a mezi každým veršem nabírá dech, aniž by jakkoli porušoval soudržnost kantilény“.
Jde o pianistu schopného těch nejintimnějších sdělení. Ta Radu Lupu umí zprostředkovat opravdu vzácně kultivovaným způsobem, bez ohledu na to, zdali právě filigránsky rozkrývá ty nejchoulostivější pasáže, nebo nám sděluje onen Schubertův „krásný smutek“. Toto bohatství rozdává už 40 let.

Nahoru | Obsah