Hudební Rozhledy

Celuloidová hudba II

IV. Průkopnický vklad Jiřího Srnky

Antonín Matzner | 10/17 |Studie, komentáře

Ojedinělým zjevem co do počtu zhudebněných filmů, délky spolupráce s filmovými tvůrci, ale také objemem ve své době novátorských počinů byl mezi českými skladateli Jiří Srnka (1907–1982). Písecký rodák a odchovanec tamní vyhlášené houslové školy prof. Ševčíka se na hudebním životě svého rodiště podílel od dětských let, když už jako desetiletý chlapec hrával veřejně Bachovy a Mozartovy koncerty. Na Pražské konzervatoři studoval kromě houslí skladbu u Otakara Šína, mistrovskou školu absolvoval u Vítězslava Nováka a postgraduálně navštěvoval mikrotónové oddělení Aloise Háby. Existenční zázemí našel od roku 1929 u svého spolužáka Jaroslava Ježka nejdříve jako houslista a časem i jako dirigent jeho orchestru v Osvobozeném divadle.

Na doporučení Osvobozených dostal v roce 1936 svoji první filmovou zakázku – zkomponovat titulní pochodovou píseň do krátkometrážního snímku Jiřího Weisse Dejte nám křídla. Včetně televizních inscenací pracoval v tomto oboru 41 let. Zasáhl přitom do všech oborů a žánrů filmové tvorby až po animované snímky. Zpočátku se uplatnil zejména v žánru komorního společenského dramatu, kde mohl navíc zužitkovat svůj talent autora písní šansonového ražení. Sem patřila hudba z jeho prvního celovečerního filmu Včera neděle byla (1939) s valčíkem Život je ulice šedá v podání Otomara Korbeláře. Ve stejném roce se zrodila první skladatelova spolupráce s přítelem z dětství, rovněž píseckým rodákem, spisovatelem a režisérem Václavem Krškou na filmu Ohnivé léto na námět vlastního románu „Odcházeti s podzimem“. Zároveň zde mohl poprvé využít svou zálibu v lidových písních rodného kraje, když těžiště obsáhlé partitury tvořil nápěv jihočeské Když se ten Tálinský rybník nahání v podání R. A. Dvorského, rozvinutý posléze až do hymnické symfonické podoby. Kromě dalších lidových písní (Okolo Zátaví teče vodička, Plavala husička po Dunaji) nechyběl ani původní Srnkův nostalgický šanson Milujem to, co ztrácíme s Lídou Baarovou. Za zhudebnění tohoto filmu získal Srnka v roce 1940 Národní cenu.
V roce 1939 přizval Srnka k interpretaci písně Život je krátký ve filmu Dvojí život poprvé svoji oblíbenou šansoniérku Mílu Spazierovou-Hezkou proslulou předtím zlidovělou Písní zapadáku na text Gézy Včeličky (No tak vidíš, Máňo, přece jsme tě lízli). O rok později zpěvačka triumfovala dvěma písněmi s verši K. M. Walló Bloudím měsíční nocí a Mámivé dálky, které nazpívala za představitelku hlavní role Vlastu Matulovou do filmu debutujícího režiséra Jana Alfréda Holmana Minulost Jany Kosinové. Jeho bohatý dějový rámec přinášel tíživé drama herečky vydírané mezinárodním dobrodruhem, v němž nechyběla ani přiměřená dávka sentimentu v dojemné lásce mladého studenta k hlavní hrdince. Čtvero uvedení druhé z písní v různých variantách neposloužilo jen k jejímu snadnému zapamatování, ale svým způsobem byla náladovou základnou příběhu herečky s její touhou a neochabující vírou, že „snad kdesi na rozcestí čeká štěstí“. V závěru, kdy zaznívá z gramofonu na palubě zaoceánského parníku, kterým hrdinka pluje do Ameriky, je šanson esencí emocionální atmosféry scény a současně i příslibem splnění nadějí herečky v příštím životě za oceánem. Lyrická recitativní melodie ozvláštněná polytonálním efektem s oscilací malých a velkých tercií a opakovaným užitím septimových skoků, plynoucí ve vláčném tempu anglického waltzu, rezonovala přitom u tehdejších diváků s pocity, které byly jinak kosmopoliticky zabarvenému Holmanově filmu vzdálené: „Neslyšeli jsme v ní jen hudbou zmnožený sentiment textu K. M. Walló, ale i příslib, že „přijde zas ten máj“ (Jan Wenig).
Mámivá píseň zaznívá,
snad život právě začíná,
snad přijde nám den nový,
možná, kdo ví,
snad kdesi na rozcestí
čeká štěstí.

V jihočeské tematice pokračoval Srnka dalšími dvěma protektorátními filmy Václava Kršky Kluci na řece (1944) a Řeka čaruje (1945), opětovně s využitím folklorního podtextu. Nejznámější a nejsugestivnější Srnkovou filmovou partiturou se stala v roce 1953 jeho hudba k filmové adaptaci Šrámkovy hry Měsíc nad řekou. Film, vytvořený znovu v tandemu s Václavem Krškou, představoval v tehdejší atmosféře snímků o znárodněném průmyslu, socializaci vesnice a boji se západními záškodníky totální výjimku už svým křehce intimním námětem o veskrze soukromých pocitech pozvolna stárnoucího děvčete, mládím očarovaného studenta a jejich otců, slavících výročí maturity. Dialogy představitelů hereckých rolí podložil skladatel netradičně dlouhými plochami neobyčejně barevné, krásné hudby, která dotvářela vnitřní pocity, tušení a emocionální napětí mimořádně zdařilého snímku. Šrámkovskou tematiku z jejich společného rodiště Písku ztvárnili režisér Václav Krška a skladatel Jiří Srnka také ve filmu Stříbrný vítr, který se do srdcí milionů filmových diváků zapsal nezapomenutelnými výkony Eduarda Cupáka a předčasně zesnulé mladé herečky Jany Rybářové, ale také podmanivou hudbou, která dokázala vyjádřit mámivé i zraňující vanutí stříbrného větru. Snímek vznikl v roce 1954, ale kvůli administrativním průtahům byl uveden do kin až s dvouletým zpožděním v listopadu 1956.

Ještě za okupace začala v roce 1940 Srnkova dlouholetá a plodná spolupráce s režisérem Otakarem Vávrou impresionistky laděným filmem Pohádka máje podle literární předlohy Viléma Mrštíka. Vedle vlastního příběhu milenecké dvojice, studenta Ríši (Svatopluk Beneš) a prosté lesnické dívky Helenky (Nataša Gollová), byl snímek především oslavou mladé lásky uprostřed probuzené jarní přírody. Autentickou vnitroobrazovou hudbu (například na plesové scéně v Ostrovačicích) spojil skladatel s velkými plochami mimoobrazové hudby s převážně lidovou melodikou, uchovávající typické znaky české zpěvnosti, přičemž národní ráz ještě podtrhl stylizacemi celkem sedmi původních lidových písní (Anička, husička, Vlaštovička lítá, lidový nápěv s accappellovým ženským sborem aj.). S Vávrou se Srnka také dostal k zhudebnění historických látek od adaptace renesančního románu Zikmunda Wintra Rozina sebranec (1944-45) s využitím církevních stupnic (aiolské, frygické ad.) a dobovou autenticitou zprostředkovanou koloritem neobvyklých nástrojů (zobcové flétny, gamby, dudy, kytary) až po velké několikadílné fresky v poválečném období (Vávrova husitská trilogie, válečný triptych Dny zrady, Sokolovo, Osvobození Prahy). Rovněž na Wintrův námět natočil Vávra adaptaci renesanční komedie Nezbedný bakalář (1946) s četnými písněmi v církevních tóninách (na několika místech použitá koleda Stala se jest divná věc), dobovou instrumentací a zpěvy chlapeckého sboru Miroslava Venhody Schola cantorum.
Jak už všeobecné charakteristiky naznačily, při zhudebnění dané látky Srnka dokázal pokaždé najít optimální formu, která v hudební rodině spojovala a zobecňovala námět filmu. Vedle schopnosti vtisknout každému z filmů jednotící atmosféru už jeho rané práce naznačovaly mimořádně vytříbený smysl pro zvukové detaily. V roce 1943 při práci na filmu Skalní plemeno z prostředí kamenolomu učinil jádrem zhudebnění polohudební a polozvukové plochy kamenických kladívek, nehudebním zvukem postupně zesilovaného elektroluxu charakterizoval introspektivní hudbu hrdinky chystající se ke skoku z okna ve Vávrově filmu Šťastnou cestou (1943). Ve Vávrově přepisu Čapkova románu Krakatit (1948) využil poté kromě modernisticky cítěné partitury i umělého fonosyntetického zvuku vysokofrekvenčního generátoru, a to nejméně o deset let dříve než byly tyto zvuky používány v západních experimentálních filmech.
V hledání nového zvukového univerza se stal Srnkovým důstojným pokračovatelem Zdeněk Liška.

Nahoru | Obsah