Hudební Rozhledy

Novinky ze zahraniční muzikologické literatury II

Oldřich Kašpar | 10/17 |Knihy a notoviny

Dnešní přehled toho nejzajímavějšího, co se objevilo v odborné knižní produkci, týkající se klasické hudby v tom nejširším slova smyslu, v posledních dvou až třech letech za našimi hranicemi, začneme jako obvykle slovníkovými a encyklopedickými pracemi.

Již ve druhém vydání (2014) vyšla obsáhlá „internetová kniha“ italského muzikologa Carla Pasceriho Píccolo Glosario sinótico Musicale – Malý přehledný hudební slovník (ASIN B00JV3X6CG). V této souvislosti bych rád upozornil i na vskutku „praktickou“ příručku, o jejíž nesporné užitečnosti svědčí tři vydání (1992, 2009 a konečně 2012) rovněž italského autora Roberta Bracciniho Praktisches Wörterbuch der Musik, jejíž tři podtituly (Vocabolario pratico della musica, Vocabulaire pratique de la musique, Practical Vocabulary of Music, Mainz, Schott Music GmbH, 445 s., ISBN 978-3-08279-4) dávají jasně najevo, v kolika jazycích si lze nalézt informace nejen o klasické, ale například i o lidové hudbě. Do oblasti vážné hudby částečně zasahuje i „minislovníček“ A. Macia- ka Leksykon polskiej muzyki wspólczesnej – Slovník současné polské hudby (Warszawa, Books Sp. Z. o. o., 2016, 64 s., ISBN 978-83-65458-01-8). Konečně posledním dílem slovníkového charakteru, o němž se zmíním, je francouzský „vokabulář“, jak říkávali naši předkové, který sestavil Joëlle-Elmyre Doussot, Vocabulaire de la musique vocal – Slovník vokální hudby (Paris, Minerva, 2012, 213 s., ISBN 13 978-286931312).

Do obecněji pojatých prací, zasahujících částečně i do psychologie, lze zařadit knihu Nicoly Campograndeho s poněkud provokujícím, nicméně zcela určitě výstižným názvem – Ochio alle recchie. Come ascoltare musica classica e vivere felici – Dívat se ušima. Jak naslouchat klasické hudbě a žít šťastně (Milano, Ed. Ponte delle Grazie, 2015, 139 s., ISBN 978-345637312-5).
Do oblasti hudební estetiky zasahují dvě německé publikace, a to Epistemologien des Ästetischen – Epistemologie estetična Dietera Mersche (Berlin – Zürich, Diapanes Verlag, 2015, 200 s., ISBN 13-978303734461) a sbírka úvah Germota Böhmeho Atmosphäre: Essays zur neuen Ästhetik – Atmosféra: Eseje o nové estetice (Berlin, Suhrkamp Verlag, 2013, 303 s., ISBN 10-3518126644).

Italská muzikoložka a současně lingvistka Ilaria Bonomi věnuje svoji pozornost nesporně po několik staletí diskutované otázce významu italštiny jako „jazyka hudby“ (Ilaria Bonomi, L’italiano della musica nel mondo – Italština, světový hudební jazyk, Roma, Academia de la Crusta 2015, 178 s., ISBN 978-8883-1911-76-3). Obdobnému fenoménu zasvětila autorka i starší publikaci (Ilaria Bonomi, Il docile idioma. L’italiano per musica – Italština, ohebný jazyk pro hudbu, 1998).

Obecně historickou literaturu zastupuje španělské vydání obsáhlých „Dějin západní hudby“ (J. Peter Burkholder, Donald Jay Grout, Claude V. Palisca) Historia de la música occidental (Madrid, Alianza Editorial, 2014, 1288 s., ISBN 078-84 206 9914-1), většinou kritiků považované za nejlepší kompendium dějin hudby, jež zahrnuje obsáhlé období od antiky až po současnost.
Budeme-li dále postupovat podle již zavedeného chronologického schématu, je zapotřebí se zmínit o sborníku vzešlém z vědecké konference, věnované pětistému výročí narození humanisty, hudebníka, varhaníka, ale zejména profesora hudby na univerzitě v Salamance Franciska Salinase (1513–1590). Pod titulem Francisco Salinas. Música, teoría y matemática en el renacimiento – Francisco Salinas. Hudba, teorie a matematika v renesanci (Salamanca, Ediciones Universidad Salamanca, 2014, 292 s., ISBN 978-84-9012-406-2) se autoři soustředili, mimo jiné, na rozbor Salinasova spisu De Musica libri septem (Sedmero knih o hudbě). Ten je považován za vrchol renesančních studií o harmonii a rytmice.

Poněkud netradiční pohled na barokní hudbu nabízí útlá knížečka La música Barocca nei palazzi della giustizia amministrativa – Barokní hudba v palácích právní administrativy (Roma, Ed. Gangemi, 2016, 112 s., ISBN 978-88849-3213-4). V ní její autorka Nausicaa Spirito nahlíží na tento významný kulturní fenomén z hlediska prakticko-organizačního, a to prostřednictvím studia dobových právních a dalo by se říci také byrokratických dokumentů dochovaných v archivech ve dvou římských palácích (Palazzo Capodifero a Palazzo Santacroce – Petrignani).
U baroka ještě zůstaneme, monografie Laurenta Ficheta La language musical baroque. Eléments et structures – Hudební řeč baroka. Prvky a struktury (Paris, Éditions Minerve, 2014, 192 s., ISBN 10-2869-31136-2) představuje další nový příspěvek k vývoji a analýze hudebního „jazyka“ barokního období.
Přiblížení se tohoto druhu hudby současnosti nabízí učebnice Petera Crotona Performing Baroque Music on the classical Guitar. A practical handbook based on historical sources – Hra barokní hudby na klasickou kytaru. Praktická příručka založená na historických pramenech (London, Create Space Independent Publishing Platform, 2015, 240 s., ISBN 10-1516810244.)

Obecnější charakter má i publikace José Antonia Gómeze Rodrígueze El piano en España entre 1830 y 1920 – Klavír ve Španělsku v letech 1830–1920 (Madrid, Sociedad Española de Musicología – SEDEM, 2015, 751 s., ISBN 978-84-86778-30-60). Obsáhlá kniha volně souvisí s výsledky sympozia, jež se konalo v Madridu v roce 2009 a bylo věnováno zejména osobě Isaaka Albénize (1860–1909), jednoho z nevýznačnějších skladatelů a pianistů španělského romantismu, jenž pobýval i v Pra-ze (jak o tom svědčí jeho korespondence a deník) a jehož nejslavnější opera „Pepita Jiménez“ slavila v Praze velký úspěch.

Pokud zachováme chronologický postup i v případě osobností, jimž jsou věnována následující díla, tak se na první místo dostává italský barokní skladatel Antonio Vivaldi (1678–1741). Titul, který dali svému dílu editoři Michael Collins a Elise. K. Kirková Opera and Vivaldi – Opera a Vivaldi (University of Texas Press, 2014, 408 s., ISBN 10-1477300643), není vcelku nutno komentovat.

Ačkoliv osobnost Josepha Haydna (1732–1809) je samozřejmě dostatečně známa, tentokrát ji Ludwig Finscher zasadil do celkového dobového kontextu (Joseph Haydn und seine Zeit – Joseph Haydn a jeho doba (Laaber, Laaber-Verlag, 2016, 558 s., ISBN 10-3921518946) a to v řadě Große Komponisten und ihre Zeit (Velcí skladatelé a jejich doba), vydávané poměrně význačným hudebním nakladatelstvím Laaber-Verlag, jež sídlí v pětitisícovém městečku Laaberu u Řezna. Inu, jak víme, často nezaleží na velikosti a významu místa, ale na nadšení a úsilí zaujatých lidí.

V naší časové přímce následují Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791) a Johann Sebastian Bach (1685–1750). Italští autoři Matteo Rampin a Leonora Armellini vydali svou publikaci věnovanou oběma velikánům klasické hudby, ale také jejímu vnímání pod poněkud – volně přeloženo – provokativním názvem – Mozart byl pohodář, Bach ještě větší. Jak vnímat klasickou hudbu, zamilovat se do ní a navždycky se z ní těšit (Mozart era un figo, Bach ancora più. Come farsi dalla musica classica inamorarse en alla folia e divertarne dipendenti per sempre. Bologna, Ed. Salari, 2014, 208 s., ISBN 978- 8867-15844). Domnívám se, že po přečtení takového titulu díla si čtenář vcelku lehce dokáže představit, co ho očekává.

Prestižní mnichovské nakladatelství C. H. Beck (založeno 1763), jež se zabývá zejména vydáváním právnické literatury (svoji pobočku má i v Praze), zasáhlo v roce 2015 také do muzikologické literatury, a to monografií Jana Caeyerse Beethoven. Der einsame Revolutionär. Eine Biographie – Beethoven. Osamělý revolucionář. Biografie, München, C. H. Beck, 2015, 832 s., ISBN 10–340663283). Ani k tomuto titulu není potřeba příliš co dodávat.

Komorní hudba německého skladatele, dirigenta a klavíristy, představitele raného romantismu Felixe Mendelssohna–Bartholdyho zaujala Jaschu Barchana a výsledkem je kniha Mendelssohns Kammermusik – Mendelssohnova komorní hudba (Berlin, Uni Editions, 2013, 188 s., ISBN 13–978 3942271960).
Ve stejném roce se objevila i útlá publikace Martina Gecka s jednoduchým, ale jednoznačným názvem Johannes Brahms, mapující život a dílo německého skladatele, dirigenta a pianisty, představitele „klasicizujícího proudu“ v romantismu (Leipzig, Rowohlt Verlag, 2013, 160 s., ISBN 13-278-3499506864). Týž autor věnoval svoji pozornost již zmíněnému Mendelssohnovi-Bartholdymu v roce 2009 (Martin Geck, Felix Mendelssohn-Bartholdy, Leipzig, Rowohlt Verlag, 2009).

Wagnerovce, nejen u nás, ale i v Polsku a Rusku, jistě potěší práce Stephena Muirra a Anastasie Beliny-Johnsonové Wagner in Russia, Polland and Czechs Lands. Musical, Literary and Cultural Perspectives… – Wagner v Rusku, Polsku a českých zemích. Hudební, literární a kulturní perspektivy… (Leeds, University of Leeds, Ed. Routlege, 2013, 350 s., ISBN 978-1-4094-6226-2).

Vskutku netradiční dílko vydal Narodowy Instytut Fryderyka Chopina, je to práce Wojciecha Bońkowskego Chopin gourmet – Chopin labužník (Warszawa, IFCH, 2015, 64 s., ISBN 978-83-64823-23-7). Komentář autora upozorňuje, že skladatelova záliba v dobrém jídle se zdála všem dosavadním autorům biografií polského hudebního génia tak triviální, že ji opomíjeli. Přitom Bońkowski, jehož brožurka je adaptovanou verzí jeho vystoupení na chopinovském kongresu v roce 2010, uvádí celou řadu zmínek samotného skladatele o jeho zálibě v jídle. Knížka je doplněna o několik kuchařských receptů z Chopinovy doby.
Životu a dílu rakouského skladatele, varhaníka a hudebního pedagoga (1824–1896) je věnována publikace Franze Gräfingera, opět se zcela výmluvným názvem Anton Bruckner: Sein Leben und seine Werk – Anton Bruckner: Život a dílo (Frankfurt, Severus Verlag, 2016, 176 s., ISBN 13-978-39580-150-05).

V této souvislosti snad stojí za zmínku, že Brucknerovým životem a dílem se zabývá i kniha, jež se v roce 2009 objevila na vzdálené západní polokouli, konkrétně v Brazílii, a jejím autorem je hudební kritik Lauro Machado Coelho (*1944): O menestrel de Deus – vida e obra de Anton Bruckner – Nástroj Boží – Život a dílo Antona Brucknera, 2009). Pro nás je nepochybně zajímavé, že Machado Coelho je mimo jiné i autorem osmého svazku řady, jež zahrnuje dějiny evropské opery (německé, anglické, italské ad.) – A Ópera Tcheca – Česká opera, 312 s., 2003.

Následující řádky věnujeme velikánům ruské hudby 19. století a počátku 20. století, respektive několika publikacím, jež jim v různých zemích byly zasvěceny v posledních letech. V roce 2016 vyšla reedice dnes již klasické práce Ernesta Newmanna Modern Rusian Songs. Moussorgsky to Wihtol, For High Voice 2 – Moderní ruské písně. Od Musorgského po Wihtola. Pro vysoké hlasy (London, Ed. Forgotten Books, 2016, 242 s., ISBN 10-3340-4364-7).

Samotnému dílu Modesta Petroviče Musorgského (1839–1881), ruského skladatele a pianisty romantického období, přesněji řečeno analýze jeho operního díla, zasvětil své úsilí Richard Taruskin, výsledky svých výzkumů pak publikoval v díle Mussorgskij. Otto sagi e un epílogo, Roma – Osm ság a jeden epilog, (Editricce Astrolabio Ubaldini, 2014, 385 s., ISBN 10-883401-671-8).

V jednom okamžiku se spojil Musorgskij s neméně známým skladatelem, hudebním pedagogem, mistrem orchestrace (kterou rovněž vyučoval) Nikolajem Andrejevičem Rimským-Korsakovem (1844–1908), a zrodila se – Chovanština – úvod do opery. Toto dílko vyšlo v anglicko-německé verzi Khovanchina introduction to opera – Chowanschtchina Einleitung zur der Oper již zmíněného nakladatelství Schott v Mohuči resp. jeho Edice Eulenburg (2016, 16. s. ISBN 13-979-020020-592-2).

Vskutku zajímavý počin představuje vydání faksimile kantáty již jmenovaného Rimského-Korsakova, jež vyšla tiskem v roce 1898 Svitězjanka: Kantata dlja soprana i tenora solo směšanago chora i orchestra – Svitězjanka – kantáta pro soprán, tenor, smíšený sbor a orchestr. (London, Books of Demand, 2016, 54 s., ISBN 13-978-281060-193-6).

Anglický autor Bryan Moynahan je autorem vskutku jedinečného díla Leningrad. Siege and Symphony. Martyred by Stalin. Starved by Hitler. Immortalised by Shostakovich – volně přeloženo – Leningrad. Obležení a symfonie. Sužovaný Stalinem. Vyhladovělý Hitlerem. Dosahující nesmrtelnosti díky Šostakovičovi (London, Quercus Publishing, 2014, 560 s., bez ISBN). V roce 1941, krátce po útoku nacistického Německa, vojska agresora neprodyšně obklíčila Leningrad (dnes Petrohrad). Dmitrij Šostakovič měl být jako většina významných osobností z města evakuován. Proslulý skladatel to však odmítl a začal pracovat na své slavné, už sedmé symfonii, která bývá nazývána Leningradská. I když byla nejdříve provedena v USA pod vedením slavného Artura Toscaniniho, za skutečnou premiéru se považuje její uvedení 9. srpna 1942 v děsivých podmínkách obleženého města. Někteří hudebníci byli dokonce staženi přímo z bojových linií. Moynahanovo dílo, z něhož až mrazí, představuje zvláště v dnešním rozbouřeném světě velmi naléhavé memento.

Konečně jedna perlička na závěr – Haruki Murakami (*1949) je význačným současným japonským spisovatelem a překladatelem. Na tom by nebylo vcelku nic zvláštního, překvapujícím není ani fakt, že se ve své tvorbě zabývá tvůrčí činností některých skladatelů tak intenzivně, že statistické výzkumy ukázaly, že poté, co vydal román Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování (v českém překladu Odeon, 2015), vzrostl nebývalou měrou prodej CD se skladbami Ference Liszta. Pro nás je ovšem zajímavé, že když v letech 2009–2010 publikoval trilogii 1Q84, vzrostl v Japonsku nebývale zájem o Janáčkovu Sinfoniettu.

Nahoru | Obsah