Hudební Rozhledy

Z našich houslařských ateliérů – violoncella a kontrabasy II

IV. Houslař Rastislav Žumár

Rafael Brom | 06/17 |Svět hudebních nástrojů

Rastislav Žumár, zhotovitel houslí, viol a violoncell, pochází z hudební rodiny – jeho matka, pedagožka na Katedře klávesových nástrojů Akademie múzických umění v Praze Kvitoslava Bilinská, vyučuje hlavní obor klavír a komorní hru. Vedle toho je členkou Kubelíkova tria, spolu s houslistkou Shizukou Ishikawou a violoncellistou Karlem Fialou. Rastislav, s dvojčetem bratrem Jaromírem, se narodili v Martině (12. 6. 1983). Po otci jsou Slováci, ale vyrůstali v Praze. Není neobvyklé, že děti z hudebních rodin zakotví jinde než na koncertním pódiu, a stává se, že se občas stanou i houslaři.




  • Co rozhodlo o vaší profesní dráze?
    My jsme s bratrem začínali u klavíru, ale rodiče u nás mimořádný talent nezpozorovali, tak jsme záhy s hrou přestali. Spíše u mě viděli manuální schopnosti a jistý smysl pro preciznost, tak řekli, že bych se mohl věnovat nějakému řemeslu. A jelikož houslařina má blízko k hudbě a umění, tak bylo rozhodnuto. V roce 1999 jsem nastoupil na houslařskou školu v Lubech u Chebu, kde jsem absolvoval čtyřletý učební obor s maturitou – studium jsem ukončil v roce 2003.
    Tehdy měl tento obor název Uměleckořemeslná stavba hudebních nástrojů a vyučoval se na Středním odborném učilišti hudebních nástrojů a Odborné houslařské škole v Lubech u Chebu – po přestěhování učiliště do Chebu jde o Odbornou houslařskou školu při Integrované střední škole Cheb.
  • Na které učitele z té doby si vzpomenete?
    Tehdy tam působili Zdeněk Zadina, který učil materiály, stroje a zařízení, mistr odborného výcviku Jiří Pátek, Jaromír Jelínek a ředitelem školy byl Pavel Jung. Dneska je ředitelem houslařské školy, která je už v Chebu, Jiří Pátek. To je velká škoda, že tu školu přestěhovali z Lubů, tam byla historie a tradice. Mám na ni pěkné vzpomínky.
  • Kdy jste začal stavět své první housle?
    Už v prvním ročníku. První půlrok byl na seznámení se s nářadím a abychom trošku dostali do ruky nějakou tu zručnost. Ve druhém pololetí jsme pak začali stavět housle, které jsme koncem druhého ročníku dokončili.
  • Chodili jste také na praxi do továrny?
    Nechodili, to už nebylo potřeba, jen jsme se tam byli podívat – na exkurzi. Já jsem se o tu praxi ucházel jedno prázdninové léto, teď nevím, jestli to byl rok 2000, na 14 dní. Poprosil jsem pana ředitele Strunalu, jestli by mě tam nemohl nechat, ale dostal jsem se stejně jen k finálovým operacím – dobrušoval jsem hmatníky, stavěl kobylky. Většinou jsem koukal někomu pod ruku a něco málo jsem udělal. No, taková ta praxe, co byla nutná před lety, co jste měl vy nebo mistr Jan Slípka, to už nebylo. Tehdy nebyla povinná ani hra na housle. Zkoušel jsem se učit na ně hrát v prvním ročníku a pak jsem toho raději nechal, je to běh na dlouhou trať a mě prsty moc neposlouchaly.
  • Vy jste tedy zažil období, kdy se schylovalo ke stěhování školy do Chebu, stihl jste ještě navštívit některého z lubských mistrů?
    Byl jsem snad jen u pana Zadiny v dílně, ale spíš jsem se snažil naučit teorii a připravit se na maturitní zkoušku. Po vyučení jsem nějaký čas dělal opravy u kamaráda ve Španělsku a v roce 2004 jsem odjel do Itálie, do Florencie, kde jsem pracoval v dílně Johna Terryho. Tam jsem se naučil jiné způsoby stavby nástrojů než v Lubech.
  • U pana Terryho jste absolvoval „tovaryšská léta“, předal vám hodně zkušeností?
    Naučil mě toho dost, byl to velmi zručný mistr, bohužel, už je po smrti, dostihla ho před šedesátkou. Byl to Angličan, vystudoval školu v Cremoně, kde pak i několik let vyučoval. Poté si ve Florencii otevřel dílnu, kde pracoval třicet let. Měl dva syny, kteří ale v řemesle nepokračovali. Po dvou letech strávených v jeho dílně jsem se osamostatnil, ale stále jsem s ním práci konzultoval. A nejen s ním. Dalším rádcem mně byl významný houslař Carlo Vettori. To byla taková moje další krásná studentská léta.
  • Jaký byl režim v mistrově dílně?
    Na devátou jsem přišel do dílny, pracovali jsme do jedné hodiny, mezitím byla pauza tak na patnáct minut – to jsme si vždycky došli na kávu. Pak byla pauza na oběd, mistr měl delší a přicházel ve tři a pak byl v dílně do šesti hodin. Mistr většinou dělal nové nástroje, něco málo opravoval. Chápu to, podle toho, jak já to mám dneska, je důležité si vybrat, nejde dělat jedno i druhé na nejvyšší úrovni. Nejlepší je vybrat si prostě jednu cestu, dělat buď nové nástroje, nebo opravy. Pod Terryho dohledem jsem pracoval na houslích, violách i violoncellech. Mistr se zaměřoval spíše na violoncella, ale také stavěl občas housle. Vzpomínal, že vyrobil přes sto violoncell. Když to člověk propočítá na ty roky, tak to vychází na víc jak tři nástroje za rok.
  • Kolik jste vyrobil nástrojů v Itálii?
    U Johna Terryho jsem se většinou podílel na hrubé práci při stavbě nástrojů, které se dělaly v dílně, ale vedle toho jsem tam samostatně postavil devět nástrojů – čtvery housle, tři violy a dvě violoncella, ale samozřejmě po konzultacích s mistrem. Na jedny z vyrobených houslí hraje moje žena. Ve své florentské dílně jsem pak postavil přibližně dalších 11 nástrojů. Většinou houslí.
  • Zkoušel jste u bílého – nenalakovaného nástroje – testovat tónové vlastnosti?
    Ano, zajímalo mě to, ale žádný zásadní rozdíl mezi nenalakovaným a nalakovaným nástrojem jsem stejně jako profesionální hudebníci neslyšel.
  • Připravujete si houslařské laky sám?
    Laky si vařím sám, ano. Zkoušel jsem také kupovat laky u Hammerleho v Německu, ale on k těm lakům nedává návod ani informace o ingrediencích. Vždycky mi něco v přípravě chybělo a lak dobře neschl.
  • Píšete si záznamy o vyrobených nástrojích?
    Já ne, ale maminka je eviduje. Ona ví přesně, kdo na ně hraje a ve které zemi. Nyní jsem na čísle 41 zhotovených nástrojů. Na vignetu nepíšu opus, jen rok výroby.
  • Jak fungují vaše kontakty s hudebníky, máte nějakou inzertní plochu?
    Mám webovou adresu, ale nejlepší reklama je, když na váš nástroj hraje výborný hudebník. To je snem asi každého houslaře. Například jsem postavil violu pro pana profesora Karla Untermüllera, několik let hraje na můj nástroj houslistka Olga Šroubková, která vyhrála mnoho mezinárodních soutěží. Díky jejímu umění se o mně dozvědělo mnoho dalších muzikantů v Evropě i v Asii. Jedině skrze spokojené muzikanty si postupně můžete rozšiřovat klientelu.
  • Účastníte se soutěží? Letos v květnu se koná v Praze Mezinárodní houslařská soutěž v Českém muzeu hudby v malostranské Karmelitské ulici.
    Aktivně ne, zatím ne, ale rád se podívám a hlavně je taková soutěž příležitostí potkat kolegy a pohovořit s nimi. Byl jsem se několikrát podívat v Náchodě na houslařských soutěžích.
  • Jaký nástroj máte teď na ponku?
    Tady dodělávám housličky model Stradivari, ale můj oblíbený model je od houslaře jménem Camillo Camilli. Ten sice také kopíroval Stradivariho, ale na modelu má nějaké detaily jiné. Pro tenhle nástroj jsem získal šablonu z pozůstalosti jednoho houslaře, kopii obrysu formy, pak jsem si udělal vnitřní formu. A šablonu Camilliho jsem si zkopíroval podle originálního nástroje, který jsem měl v ruce v Itálii. Mistr Terry měl ty housle k seřízení a tehdy jsem si je narýsoval a změřil, a podle toho je dělám.
  • Máte v plánu postavit v dohledné době violoncello?
    Mám, začínám nástroj podle modelu Pietra Guarneriho. Stradivariho model jsem dělal jenom v Itálii, ten se mi moc neosvědčil, to jsou takové hubené modely, moc nehrají. Spíš stavím violoncella podle Guarneriho nebo Gaudagniniho, hledím, aby to bylo komfortní s ohledem na menzuru. Jeden zájemce chce malý nástroj, druhý větší, např. chcete-li nabízet něco do Německa – tam chtějí delší menzuru a velké korpusy. Musíte mít v nabídce více modelů. Je důležité konzultovat s muzikanty a nebýt ponořen jen do knížek a myslet si, že tak je to správně. Osobní zkušenost je nade vše!
  • Existuje dilema, je-li práce obživou, nebo činností, která člověka baví.
    Mě ta práce baví a je to moje obživa. A vždycky mě pobaví otázka těch, kteří mě neznají – kdo slavný hraje na vaše housle? Já se vždycky snažím odpovídat, že se slavnými ještě nestali, protože nejlepší vizitka pro něčí housle je, když se s nimi muzikanti slavnými stanou. Když slavnému housle prodáte, tak jste dobrý obchodník, ale když se ten člověk slavným stane s vašimi houslemi, tak si, v uvozovkách, řeknete, pomohl jsem mu.
  • Vy jste členem Cechu houslařů pražských od roku 2007...
    Ano. Je to parta fajn lidí a máme společné téma. Já jsem ještě členem Asociace výrobců hudebních nástrojů, stejně jako Petr Rácz, Rosťa Čapek nebo Zuzana Ceralová-Petrofová. Máme tak možnost získat dotace ministerstva průmyslu a obchodu k účasti na veletrzích – třeba v Šanghaji, Frankfurtu nebo v Americe.

    Rastislav Žumár používá firemní logo Rasti da Martin. Za svého italského pobytu navázal kontakt a konzultuje svou práci se slavným mistrem houslařem Giancarlem Guicciardim. I proto jej patrně editor Gualtiero Nicolini zařadil do Encyklopedie italských houslařů, vydané v roce 2008. Žumárova webová adresa má podobu www.rastidamartin.com.

    Nahoru | Obsah