Hudební Rozhledy

Co snad nevíte o starší české hudbě - VII. PRAVDA O JISTEBNICKÉM KANCIONÁLU

Hana Vlhová-Wörner | 04/19 |

Iniciála k introitu Těla a Krve Páně

Jen málokterý rukopis českého středověku je opředen tolika záhadami jako Jistebnický kancionál, písemná památka nedozírné výpovědní hodnoty z doby husitské. A stejně tak snad o žádném jiném hudebním rukopise nebylo vysloveno tolik falešných spekulací a teorií, které by lehce vyvrátil jen o trochu pečlivější pohled na jeho obsah. Když pomyslíme na nepřeberné množství literatury o středověkých falzifikátech – rukopisech Královedvorském a Zelenohorském – a jejich inspirační vliv na celé generace českých umělců, a srovnáme je s chudou žní našich znalostí o Jistebnickém kancionálu, autentickém dokumentu své doby, pak nelze než povzdychnout: lež může být krásná, ale pravda by neměla zůstat sirotkem. Čtenář nechť posoudí sám:
Do falešné představy o Jistebnickém kancionálu nás uvede již samo jeho pojmenování. Sugeruje nám, že se jedná o sbírku písní z jihočeského městečka Jistebnice. Není tomu však zdaleka tak. Rukopis v prvé řadě zaznamenává český překlad latinských liturgických zpěvů a textů ke mši i hodinkovému oficiu (tj. modlitbu breviáře) pro vybrané svátky církevního roku. Svým způsobem nám dokumentuje ojedinělý – a to v rámci celých evropských dějin! – překladatelský projekt, o jehož přesném účelu se dnes stále dohadujeme. Rozsáhlá sbírka duchovních, válečných i časových (tj. komentujících dobové události) písní tvoří pouze jeden oddíl (pokrývá celkem zhruba 60 z celkového počtu 246 stran), byla však badateli 19. a počátku 20. století natolik ceněna, že dala jméno celému rukopisu (píseň = latinsky cantio, odtud název kancionál). Jednoduché to není ani s pojmenováním „Jistebnický“. Rukopis zde byl v 70. letech 19. století nalezen (jméno Leopold Katz, které patřilo bystrému gymnaziálnímu žákovi a „objeviteli“ rukopisu, je koneckonců dodnes takřka každému důvěrně známo), chybí však jakékoliv důkazy pro to, že by kancionál byl sepsán přímo v Jistebnici či alespoň pořízen pro zdejší kostel. A když už jsme u onoho slavného nálezu z roku 1872, kdy Katz kancionál vyštrachal na půdě zdejší fary: během svého života popsal tuto událost dvakrát, pokaždé podstatně odlišně. Původně hlásal, že se rukopis povaloval zaprášený někde v koutě, později – již jako dospělý a společensky velmi vážený muž – vyrukoval s novou historkou, ve které vystupuje stará almara a šuplík s tajnou přihrádkou. Která z jeho verzí je pravdivá, se už dnes patrně nedozvíme.

Zůstaňme tedy u konstatování, že Jistebnický kancionál je prvořadým dokumentem české liturgie z doby husitské. A už jsme u další nepřesnosti, která se týká přesné datace rukopisu a stanovení doby překladatelského počinu. Zdeněk Nejedlý a po něm další badatelé soudili, že rukopis pochází z poloviny 15. století a je tedy pouhým opisem o zhruba třicet let starších pramenů. Nejnovější rozbor papíru a písma (dr. Stanislava Petra) však přišel s překvapujícím závěrem: rukopis je možno datovat do doby kolem roku 1420, tedy do samotného počátku revolučních let! Naivní by však byla představa, že by se v době, kdy husitská vojska plenila jeden klášter za druhým a rozháněla učené kleriky do všech možných stran, hrstka intelektuálů rozhodla v klidu překládat latinské texty. Na tento nápad museli přijít již dříve: vždyť myšlenka české liturgie, která by byla srozumitelnější širší vrstvě věřících, už v této době byla několik let stará. „Husitský dokument“ – Jistebnický kancionál – tedy zahrnuje značnou porci ještě předhusitského reformního myšlení.
Snad největší nepřesnosti vládly ještě do poslední doby v údajích o obsahu Jistebnického kancionálu. Nemalou vinu na tom nese slavná monografie Zdeňka Nejedlého z roku 1913 (Dějiny husitského zpěvu za válek husitských). Podává poměrně přesný rozbor obsahu prvních sta stran, tedy liturgických zpěvů ke mši a na ní navazující sbírky písní. O tom, co je možno nalézt na zbývajících takřka 150 stranách, se však Nejedlý rozepsal se značnou dávkou fantazie. Čtenářům kupříkladu slíbil vánoční hru („kolébku“), kterou v rukopise vůbec nenajdeme. Uveďme tedy alespoň stručně, co bylo do tohoto rukopisu skutečně zapsáno:
1. Na prvních zhruba čtyřiceti stranách (padesáti, počítáme-li i zlomky) se dochovala část českého „graduálu“, tedy zpěvů mešního propria, uvedených zlomkem dříve jistě rozsáhlejší sbírky mešního ordinaria. Velká část této úvodní partie rukopisu, pro českou liturgii v mnohém ohledu klíčová, se bohužel nezachovala. Najdeme v ní zpěvy pro velké svátky církevního roku od května do listopadu: skutečnost, která zavdala příčinu ke dnes již přežitým spekulacím, že máme v ruce pouze letní část původně dvoudílného kompletu.
2. Dalších asi šedesát stran zabírá již zmíněná unikátní sbírka písní. Většina z nich je českých, najdou se však mezi nimi i latinské texty. Zde lze tedy najít slavné zpěvy jako Ktož jsú boží bojovníci, Povstaň, povstaň Veliké město pražské či Slyšte, rytieři boží. Tyto válečné písně jsou však zapsány až takřka na konci celého oddílu. Úvodní a tedy prominentní místo zaujímají písně, které mají veskrze věroučný a tedy mírumilovný charakter: mešní modlitby, jako český Otčenáš, mariánské Zdráva, Maria či překlad latinské modlitby Credo in unum deum – Věřím v Boha Otce, všechny zasazené do písňovitých a rytmizovaných – ve své době tedy vpravdě „moderních“ – melodií. Ve stejném duchu se odvíjí i jedna z úvodních písní, ve které se vyjmenovává a komentuje celé desatero Božích přikázání. Následují písně, vyzývající k častému přijímání a studiu Bible, a po nich dlouhá série zpěvů, oslavujících Boží Trojici či Pannu Marii. Válečné písně jsou v celé sbírce zapsány jakoby na okraj a pro dokumentaci a spíše dokreslují než udávají tón celkové sbírky.
3. Nejrozsáhlejší část celého rukopisu tvoří zpěvy a modlitby hodinkového oficia. A právě tato část skýtá celou řadu skutečných skvostů: Kupříkladu pro Velikonoční Třídení jsou zde zapsány lamentace, v nichž se ve formě dialogu sváří Milosrdenství a Spravedlnost o hříšníky a jejichž spor nakonec rozhodne jednoznačně a vskutku nemilosrdně sám Kristus (hříšníky pošle do pekla). Pro noční obřady před Vzkříšením lze zde najít další rozsáhlý zpěv, zasazený opět do formy lkavých lamentací, v němž se barvitě vypráví o utrpení a ukřižování Krista. Svou pozornost si zde zasluhují i doplňující čtení, která byla o Velikonocích nabízena českým věřícím: vyprávějí o sestoupení Krista do pekel a vysvobození duší, které do té doby setrvávaly v očistci.
4. Na zpěvy a texty hodinkového oficia navazují preface (tedy slavnostní modlitby kněze ve druhé části mše) a české zpěvy Ite, missa est, jejichž místo bylo v závěru mešních obřadů. Poté následuje několik desítek stran nejrůznějších přípisů všech možných liturgických i neliturgických, českých i latinských zpěvů a textů, jejichž pisatele lze datovat do druhé poloviny 15. a počátku 16. století.
Mluvíme-li o záhadách kolem Jistebnického kancionálu, nelze zapomenout na stále nezodpovězenou otázku: kde a pro koho byl rukopis vlastně napsán? Pokusme se od sebe oddělit dvě různé složky tohoto problému – nejprve určení zázemí celého projektu a poté původ dochovaného rukopisu. V případě velkolepého počinu přeložit latinskou liturgii do češtiny vedou stopy jednoznačně do okruhu pražské univerzity, která splňuje dvě základní podmínky: byla (resp. jedna její vlivná část) nakloněna reformám a disponovala rovněž potřebným intelektuálním zázemím. Jaký byl však jeho účel? Bylo snahou tehdejších intelektuálů zavést čistě českou liturgii hromadně do všech reformovaných kostelů anebo šlo o jakýsi „experiment“, provozovaný hrstkou vyvolených? Obě možnosti mají své zastánce. Zdeněk Nejedlý sázel na umírněnou stranu Želivského, soustředěnou kolem kostela Panny Marie Sněžné na Novém městě Pražském. Své opodstatnění však mají také spekulace o Betlémské kapli, jejíž bohoslužby mohly mít vysloveně český charakter. Hypotézy některých badatelů, ubírajících se tímto směrem, nabyly naprosto přesných a vysoce sugestivních obrysů. Jedna z nich, dnes již pochopitelně přežitá, nám kupříkladu líčí mladého vesnického kněze, pobývajícího krátce uprostřed roku 1420 v Praze, jenž si mohl Jistebnický kancionál opsat podle předlohy, která byla v dispozici v Betlémské kapli! Alespoň na okraj lze připomenout, v těchto spekulacích stále zůstává opomíjen jiný církevní prostor, jenž byl těsně spojen s univerzitním učením. Je jím dnes již takřka zapomenutá, ve své době však vysoce významná kaple Božího Těla uprostřed dnešního Karlova náměstí.
Na rozdíl od mnoha jiných prvořadých hudebních památek ze starší doby je Jistebnickému kancionálu dnes konečně věnována zasloužená péče. Kolektiv autorů z řad hudebních i literárních historiků se podílí na vysoce náročné přípravě čtyřdílné kritické edice všech zpěvů a textů. Po jejím vydání se může badatelská veřejnost pustit do nových spekulací a hypotéz, opřených tentokrát o přesnější znalosti obsahu a datace rukopisu.

Pozn.: První svazek edice Jistebnického kancionálu (MS. Praha, Knihovna Národního muzea, II C 7): Graduale, jehož editoři jsou Jaroslav Kolár, Anežka Vidmanová a Hana Vlhová-Wörner, vydalo nakladatelství L. Marek v Brně v roce 2005.

Nahoru | Obsah