Hudební Rozhledy

Editorial 05/17

| 05/17 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
je vcelku potěšitelnou záležitostí, že v programech Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro si vydobyla pevnou pozici i hudba španělská. A to dokonce ve dvou hlavních polohách: klasické (hlavně barokní) a ve specificky španělské, kterou je hudební žánr, představovaný flamenkem.
Pakliže loni posluchače Pražského jara doslova okouzlila světově proslulá propagátorka „moderního“ flamenka La Lupi (Susana Lupiañez Pinto), letos se o to pokusí jiná význačná španělská umělkyně zabývající se flamenkem – Rocío Márquez (rozhovor s ní přinášíme na str. 5), která přichází se zajímavým projektem „Pocta španělskému básníkovi Federiku García Lorkovi“.

Je poměrně velmi málo známou skutečností, že tento mladý a nadějný španělský básník, spisovatel, dramatik a vůbec člověk širokého kulturního rozhledu, jehož nedlouhý život (1898–1936) ukončily kulky popravčí čety frankistických fašistů, se s velkým zaujetím zajímal rovněž o hudbu a flamenco zvláště. Dokonce mu věnoval svazek veršů Poema del cante jondo (Báseň zpěvu jondo, 1921, vyšlo o deset let později). Je zapotřebí připomenout, že výraz „jondo“ označuje jeden z typů andaluzské lidové písně. Stejně tak jeho další dílo – Romancero gitano (Sbírka cikánských romancí, 1928) – je silně poznamenáno flamenkem a v širším slova smyslu romskými vlivy. Není jistě rovněž bez zajímavosti, že García Lorca sdílel okouzlení lidovou písní Španělska se svým přítelem, významným skladatelem vážné hudby Manuelem de Fallou (1876–1946).
Program, jenž předvede na Pražském jaru Rocío Márquez se svou čtyřčlennou doprovodnou skupinou, tvořenou hráči na klavír, saxofon, bicí nástroje a kytaru, je sestaven ze dvou částí. První vychází z fragmentů alba lidových písní Colección de canciones populares antiguas españolas, které v roce 1931 natočila tanečnice a choreografka Encarnación López Júlvez (1895–1945), známá – podle místa svého narození – jako „La Argentinita“. Ta ve své době zcela novátorským způsobem spojovala prvky flamenka, tanga a bolera. Některé texty upravil García Lorca a také zpěvačku doprovázel hrou na klavír. Po čase se „Argentinita“ s rodiči vrátila do Španělska, odkud však nakonec emigrovala před frankistickou diktaturou a občanskou válkou (1936–1939) zpět do Jižní Ameriky.
Druhá „desítka“ písní je pak záležitostí autorskou (a to jak v oblasti hudby, tak i textu), ovšem inspirovanou lidovými motivy. V obou rovinách má právě Rocío Márquez nejvýraznější podíl.
Jak vyplývá z výše zmíněného rozhovoru, flamenco (v roce 2010 zařazené na seznam Mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva UNESCO) je vskutku specifický a čistě španělský fenomén, mající hluboké historické a kulturní kořeny sahající až k „hispano-maurskému“ období španělských dějin. Ač lidového původu, nedá se však o něm v současnosti hovořit jako o záležitosti čistě „lidové“, od 19. století se totiž stává součástí městské kultury, a tak bychom pojem „lidový“ mohli nahradit spíše výrazem „národní.“
Závěrem snad jen tolik: pokud bychom chtěli vnímat květnový editorial jako jistou formu pozvánky na jeden z koncertů Pražského jara, dodávám ještě – přečtěte si před tím již v minulosti vám doporučovaný Čapkův Výlet do Španěl (1929), kde jeho autor charakterizuje flamenco slovy: „Flamenco se zpívá a tančí, brnká na guitarrách, tleská dlaněmi a vyklepává se to kastanětami a dřevěnými podpatky a ještě se do toho pokřikuje.“
Ani v jednom případě nebudete litovat!
Hana Jarolímková, šéfredaktorka

Nahoru | Obsah