Hudební Rozhledy

Krzysztof Penderecki na Pražském jaru

Anna Šerých | 07/17 |Rozhovory

Krzysztof Penderecki, který se letos na Pražském jaru představí nejen v roli dirigenta závěrečného koncertu, ale rovněž jako autor díla, jež zde zazní, je bez nadsázky patrně nejpopulárnější a nejznámější současný skladatel: napsal úctyhodná monumentální díla vokální, symfonická, koncertantní, opery i skladby komorní. Jeho inspirace nejvíce čerpá z dějů biblických, z postojů etických, z potřeby oslavit velké činy a nezapomínat.

Pro Čechy znamená Krzysztof Penderecki mnoho. V padesátých letech, kdy kultura žila pod diktátem socialistického realismu, dokázali mladí polští bouřliváci založit mezinárodní hudební festival Varšavský podzim. Skvělé kolbiště, na němž se i naši skladatelé konfrontovali s trendy západoevropských kolegů. Krzysztof Penderecki byl jedním ze zakladatelů festivalu a svými skladbami vyrážel dech i oslňoval. Bývalo terno sehnat v prodejně Polské kultury v Praze některou z jeho nahrávek! Takový Žalozpěv obětem Hirošimy, avantgardní skladba pro 52 smyčcových nástrojů, vyluzuje tóny a zvuky všemi možnými a nemožnými způsoby, působila mocně a uhrančivě. Když Penderecki posílal partituru na Západ (dostala cenu UNESCO), zadržela ji policie. V několikahodinovém výslechu dokázal Penderecki naštěstí vysvětlit, že všechny ty čáry, šipky, trohúhelníky a čtverce jsou skutečně hudba, nikoli šifrovaná špionážní zpráva! Už tehdy se ukázala Pendereckeho charakteristika: ohromný smysl pro prostor, ohromný smysl pro magickou moc zvuku, ohromná lidská rozšafnost, podpořená širokým vzděláním. Krzysztof Penderecki není introvertní sestrojovatel hudebních experimentů, svá avantgardní léta si naplno prožil a odžil, osahal možnosti a meze hudby extrémního avantgardismu a opustil jej. Návrat k hudbě tradičních výrazových prostředků dává jeho fantazii neomezené možnosti. Je maximalista, z nástrojů, pro které píše, vydobývá maximum, maximalisticky vyžaduje vždy i nejlepší světové hráče. Evropan Penderecki se proklamuje jako člověk ryze západní civilizace, nesahá k inspiracím kulturami Afriky nebo Asie, což přitom vůbec nevylučuje, že jejich kulturu ctí a že i tam je hrán a oslavován.

  • Na soutěži Svazu polských skladatelů v roce 1959 získaly vaše skladby prvé tři ceny: 1. Strofy, 2. Emanace, 3. Žalmy Davidovy. Otevřely vám cestu do světa. Soutěžil jste pod pseudonymy – vzpomenete si dnes ještě, jaká jste tehdy použil jména?
    Tak to už si nepamatuji, ale vím, že jsem každopádně chtěl vyhrát první cenu, protože ta znamenala dostat pas a vízum do ciziny. A to bylo tehdy terno. Podařilo se! Získal jsem první cenu a dvě další. Trik byl v tom, že jen jedinou skladbu jsem psal vlastní rukou, další dvě mně okopírovali kamarádi, aby rukopisy byly rozdílné.
  • Na rodnou Debici v Podkarpatském vojvodství vzpomínáte jako na místo s velmi pohnutou historií, na městečko s jedním katolickým kostelem a pěti synagogami. Byl jste obklopen synagogální hudbou, s kamarády jste – katolík – mluvil plynně jidiš. Jednoho dne to všechno utichlo a do chlapecké mysli se vrylo mnoho hrůz války, včetně Katyně, kde vám zahynul strýček… Vaše umění skladatele a dirigování vás dostalo do celého světa, stalo se, že jste někdy po létech, třeba v Izraeli, potkal někoho z kamarádů, někoho, komu se podařilo přežít holocaust, někoho z ghetta, které jste měli před okny domu, ve kterém jste bydlel?
    Mé vzpomínky na život v Debici jsou limitované, bylo to ještě před válkou, nejdéle do roku čtyřicet tři, to mně bylo deset. Pamatuji své židovské kamarády, kteří mě učili jidiš, pamatuji, jak jsem se učil hrát na housle… Teď je mi čtyřiaosmdesát a všechno je to tak dávno... Po pravdě dva ze svých tehdejších přátel jsem skutečně potkal, hlásili se ke mně při mé první návštěvě v Izraeli, to bylo tuším v roce 1974. Ale neudržovali jsme pak další kontakt, a tak vlastně dnes ani nevím, zda ještě žijí.
    Ani v dobách progresivního ateismu svou víru Krzysztof Penderecki neskrýval a děl se sakrální tematikou napsal nejvíc. Působí emociálním nábojem, dramatickou úderností, monumentalitou. Polák a katolík Penderecki byl přítelem papeže Jana Pavla II., fotografie z jejich setkání oběhla svět.
  • Z bible čerpáte celý život – z Knih proroků, z Žalmů, Evangelií. Který biblický příběh, které podobenství, větu, či moudrost jste nejvíce přijal do svého života?
    Canticum canticorum – tedy Šalomounovu Píseň písní. Pro mne je bible nejdůležitější kniha pro celý život, čtu ji stále a stále mne inspiruje. Canticum canticorum Salomonis jsem napsal už v sedmdesátých letech pro orchestr a sbor, pak později i pro kvarteto i pro komorní orchestr. Už jako studenta mne velmi oslovovaly Davidovy žalmy a musím vzpomenout také svého oblíbeného proroka Ezechiela.
  • Když jste vzpomněl proroka Ezechiela. Právě ve své Sedmé symfonii, kterou budete dirigovat jako závěr Pražského jara 2017, jste zhudebnil pasáž z Ezechielova proroctví (37, 1–10). To je ta fantaskní a velmi obrazná, vlastně i zvukově bohatá scéna oživování vyschlých kostí. Když komponujete, konkretizujete své zvukové představy, nebo máte navíc i vjemy vizuální – tak jako třeba Olivier Messiaen viděl hudbu barevně?
    Starozákonní kniha Ezechielových proroctví je něco úžasného, je to velká inspirace, velmi silná slova, která člověka naplno vtáhnou, do textu se naplno ponoříte. Také Maurice Ravel v jedné své skladbě cituje Ezechiela.
  • Ravel zhudebnil text v hebrejštině, tak jako vy máte Ezechielovo vidění v hebrejském originále. Sedm bran jeruzalémských, monumentální oratorium, které jste posléze označil jako svou 7. symfonii, jste napsal na objednávku k oslavám třetího milénia města Jeruzaléma. Otázek a informací o této pozoruhodné skladbě by mohlo být na celý článek. Sedm bran jeruzalémských není procházka městem a historií, je to hudební prožitek jeruzalémského mystéria místa, víry, zjevení. Kompozice je to natolik ori- ginální, že pro ni dokonce vyžadujete speciální tubafon, hudební nástroj, který jste nechal zkonstruovat. Kolik takových tubafonů už ve světě existuje, a když jej orchestr nesežene – dovolujete a napsal jste nějakou alternativní instrumentaci?
    Potřeboval jsem něco, co zde dosud nebylo – a dnes tubafon využívám i v dalších skladbách. Tubafon má velmi mysteriózní zvuk, má velkou škálu rozsahu o více než třech oktávách a má velmi specifickou barvu tónů. Nedovoluji, aby se tubafon něčím nahrazoval, ani ho nahradit nelze, nic podobného neexistuje. Je to perkusní nástroj, plstěnými paličkami se rozeznívají různě dlouhé vodovodní umělohmotné trubky. Pokud vím, v Polsku máme tři tubafony. Ve světě, třeba v Americe nebo Japonsku, je lepší, když si tam tubafon vyrobí, než aby ho vozili z Polska, a na pražský koncert si tubafon vypůjčí, myslím, z Krakova.
  • Vaše skladby mají dedikace významným osobnostem, představuji si, že během kompozice o nich a jejich činech uvažujete. Polské requiem jste v jednotlivých částech věnoval Lechu Wałęsovi, kardinálu Stefanu Wyszyńskému, osvětimskému mučedníku sv. Maxmilianu Kolbemu, obětem Varšavského povstání, obětem katyňského masakru, památce Jana Pavla II.
    Chtěl jste někdy napsat hommage také rodáku z Debice – Ryszardu Siwiecemu, který se na varšavském stadionu v září 1968 upálil na protest proti invazi armád Varšavské smlouvy do Československa? My jsme se o jeho činu dozvěděli v podstatě až po sametové revoluci. V Polsku se o tom vědělo?

    Napsal jsem tolik poct tolika lidem! A to nejen osobnostem z historie, ale také lidem, se kterými jsem se osobně znal, výslovně však jemu, bohužel, ne. Byl to tehdy pro nás pro všechny strašný šok. Já jsem jej z Debice neznal a nikdy v životě jsme se nepotkali.
  • Jistou vazbu na českou historii má například vaše skladba věnovaná sv. Vojtěchovi – Hymn do swietego Wojciecha. Hymnus je dedikován 1000. výročí města Gdaňska, kde náš světec působil, do Polska přinesl křesťanství. Vím například, že se nikdy netajíte svým velkým vztahem k hudbě Antonína Dvořáka, nevím však, jak to máte třeba s českou poezií. Je některá z vašich kompozic inspirovaná některou českou básní?
    Ne, opravdu ne, nikdy jsem českou poezii nepoužil, ačkoli češtinu miluji. Je polštině velmi blízká, ale slovenštině rozumíme rozhodně lépe. Vlastně já nepíši moc ani na polské texty. Mám hodně skladeb v němčině, a ze všeho nejvíc komponuji v latině, latinu jednoznačně preferuji. Je pro zpívání perfektní a také tento svatovojtěšský hymnus má v originálním titulu Vojtěchovo latinské jméno Adalbert, tedy Hymnus de S. Adalberto…
  • Vašim křestním patronem je svatý Krzysztof – Kryštof. Je ochráncem na cestách, vnímáte jej jako svého patrona?
    Musím se přiznat, že to tak neprožívám, ale své jméno Krzysztof mám rád, opravdu se mně líbí.
  • V Praze vaše skladby ctíme a milujeme. Své 80. narozeniny jste oslavil na festivalu Dvořákova Praha koncertem České filharmonie, věnoval jste jí úpravu Adagia ze své 3. symfonie (dirigoval Jiří Bělohlávek), na Pražském jaru 2007 jsme slyšeli 8. symfonii Lieder der Vergänglichkeit, dirigoval Tadeusz Strugala, přijel jste několikrát i se svým orchestrem Sinfonia Varsovia, a to připomínám jen vaše poslední návštěvy. Kdysi jste přijel poprvé: vzpomenete?
    Poprvé v Praze? To samozřejmě pamatuji, a moc dobře, na to nemohu zapomenout! Byl jsem ještě student a Praha byla vůbec první zahraniční město, které jsem kdy navštívil, vždyť my jsme nikam cestovat nemohli. Tehdy to byla vysokoškolská studentská reciproční výměna mezi Akademií v Krakově a pražskou Akademií. Pobyt trval asi týden, na víc jsme ani nedostali peníze, ale bylo to něco úplně úžasného. Od té doby jezdím do Prahy často a vždycky velmi rád.
  • Jako pedagog působíte ve vlasti i na kurzech ve světě. Vybavuje se vám některý z žáků jako vysloveně nadějný skladatel, nebo takové předvídání a tipy nejsou namístě?
    Někdo hodně talentovaný? Učil jsem v Americe, Německu, Krakově. Někteří studenti jsou hodně talentovaní, ale geniální…? Učil jsem kontrapunkt, polyfonii, orchestraci a podle toho těžko najít někoho s opravdu velkým a výjimečným nadáním. Ne, nikoho mimořádného jsem nepotkal.
  • Napsal jste pět oper s výraznými tématy. Máte další téma, myšlenku, kterou sdělíte právě operou, chystáte další operu?
    Pro dospělé jsem napsal čtyři opery a na tu pátou jsem právě podepsal kontrakt. A sice s Vídeňskou státní operou. Píši pro ně Phaedru, právě jsem začal komponovat, premiéra bude za dva roky, 2019.
  • V Lusławicích máte Evropské hudební centrum Krzysztofa Pendereckeho, sál pro skoro sedm set lidí, hotel, pořádáte koncerty a mistrovské kurzy. Jaký je hlavní cíl centra?
    Hlavní myšlenka a hlavní cíl je jednoduchý – udělat něco pro mladé hudebníky, kteří nemohou jít někam do ciziny. Ta myšlenka se podařila, naplno jsem se vložil do projektu – získal peníze od Evropské unie i od ministerstva kultury a teď je to velice populární a živé centrum. Máme stovky koncertů. A naproti centru mám svůj dům, je ze 16. století. Je to takový můj azyl. A máme také arboretum – víte, co je to arboretum?
  • To je, co jsem se vás chtěla zeptat na závěr – čemu vás učí vaše vzácné stromy?
    Stromy miluji, naučil mne tomu už můj dědeček, brával mne často do lesa, učil mne latinské názvy stromů. Lusławice – to je víc než pětadvacet hektarů stromového porostu, začal jsem s výsadbou před čtyřiceti lety, dnes jsou to nádherné vzrostlé stromy, hodně víc než osm tisíc vzácných dřevin. Já těmi alejemi moc rád procházím, tam vznikla velká většina mých skladeb. Teď s vámi hovořím z Krakova, ale hned zítra odjíždím do Lusławic, tam se mně komponuje nejlépe. Jak to říct – jsem hlavně skladatel, ale mezi těmi stromy – tam jsem nejšťastnější, tam je můj domov.

    Skladatel Krzysztof Penderecki rád kráčí mezi stromy, ale doma je i na obloze: Planetka s jeho jménem je Mezinárodní astronomickou unií registrovaná pod číslem 21059 už od roku 1991.
    Oběhnout Slunce ji trvá jen o malinko víc než pět let!

    Na závěr Pražského jara 2017 uvede 2. 6. se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Slovenským filharmonickým sborem a sólisty svou Symfonii č. 7 „Sedm bran jeruzalémských“; na úvod tohoto koncertu zazní Serenáda pro orchestr Iši Krejčího.
    Zadáno pro: MHF Pražské jaro

    Nahoru | Obsah