Hudební Rozhledy

Rocío Márquez

Helena Havlíková | 05/17 |Rozhovory

Na loňskou úspěšnou španělskou programovou linii Pražského jara i letos navazuje série koncertů, která zaceluje naše manka ve znalosti svébytného vývoje hispánské hudby. Soubor Forma Antiqva přiveze ojedinělý žánr španělského hudebního divadla z přelomu 18. a 19. století označovaný jako tonadilla escénica a na samostatném koncertu vystoupí také zakladatelé tohoto souboru, sourozenecké trio bratří Zapicových s hudbou 18. století ze španělských archivů. Kytarové kvarteto EntreQuatre představí tvorbu, která vznikla během třicetiletí právě pro takové uskupení. A současná hvězda španělského flamenka, zpěvačka Rocío Márquez, se svou doprovodnou skupinou nabídne v neděli 14. května 2017 v Divadle ABC svůj nejnovější projekt, recitál Pocta španělskému básníkovi Federiku Garcíovi Lorkovi s písněmi na jeho texty. Na koncertě zaznějí i skladby z nového alba zpěvačky Other Firmaments (Jiná nebe).


  • Co je pro vás flamenco – hudba, zpěv, nebo přímo životní styl?
    Dřív jsem odpovídala, že flamenco je životní styl. Teď však začínám váhat. Je jasné, že jde o určité životní rozhodnutí, tedy i životní styl… Mě ale čím dál víc zajímá flamenco jako součást světové hudby, nejen jako lokální záležitost. Ve snaze flamenco „povznést“ a zdůrazňovat jeho originalitu jsme ho ale oddělili od jiné hudby – a já bych chtěla, aby bylo více vnímáno jako její součást, při vší své specifičnosti začleněné mezi jinými styly. Pokud má jako umění zůstat živé, musí komunikovat s jinými druhy umění, aby se obnovovalo a ožívalo aktuálními tématy. Neměla by to být „jen“ interpretace stalé tradice – já tu tradici cítím a vycházím z ní, ale mám potřebu ji i revidovat a „přepisovat“ tak, aby flamenco neustrnulo v jakémsi historickém folklorním „skanzenu“ a reflektovalo i současné vidění a potřeby.
  • Je flamenco zpěv, hudba – nebo tanec?
    Všechno dohromady, ale i zvlášť. Hlavní element je ale zpěv za doprovodu kytary, od dob Sabicas je i sólová kytara běžná. Flamenku dominují muži, i když ženy se uplatňují stále více – ale ve hře na bicí ženskou interpretku neznám žádnou a kytaristky tak dvě, tři. V tanci je ten poměr muži/ženy vyrovnanější, ale já třeba tančím jen výjimečně, není to pro mě běžné, obvyklý je zpěv a kytara, případně perkuse a tleskání. Pokud se totiž tančí, vše se soustředí na tanec – pro mě je ale hlavní element flamenka zpěv. Na našem koncertě v Praze vystoupím se svou skupinou, s pianem, saxofonem, bicími a kytarou.
  • Flamenco už dávno proniklo za hranice Španělska a po světě existují dokonce školy, vyučující flamenco. Může se ho naučit i „Nešpaněl“?
    Myslím, že se ho lze naučit, hlavní je pochopit podstatu toho stylu. Každý máme jinou zkušenost – u někoho se doma zpívalo, u někoho ne, někdo je cikán a jiný je gadžo. Podstatné je, aby do flamenka každý vnesl svou osobitost, pak je to pro všechny obohacující. Já jsem se v prostředí flamenka pohybovala odmalička, doma se zpívalo – ale i můj styl prochází vývojem. Když jsem v devíti začala flamenco zpívat, nemohla jsem zpívat seguiriyas, jako to dělám teď – ale zase dnes už nemám tehdejší nevinnost pro fandango, a i kdybych ho zpívat chtěla, už nemohu. Takže pokud si někdo myslí, že ten či onen věk či národnost jsou pro flamenco jediné možné, je to spíš tak, že podstatná je osobní preference a vnímavost toho kterého člověka. Dnes nemohu zpívat jako šedesátnice – a až mi bude šedesát, tak si doufám uvědomím, že už nemohu zpívat jako třicetiletá, naštěstí. Protože s časem se vše mění a to je krásné, každý moment je unikátní a umožňuje zažít něco jiného. A stejně je to i s posluchači a jejich naladěním na flamenco – ať jsou rodilí Španělé nebo odjinud.
  • Má flamenco nějaká striktní pravidla, která je kodifikují, třeba notový zápis – nebo je možná jistá míra improvizace?
    Flamenco je strukturou podobné jazzu. Základní „kódy“ a strukturu všichni známe, ale hodně věcí striktně daných není. Ta míra volnosti se pozná až na jevišti – ve zpěvu se neví, jak co komu „sedne“, jak fyzicky, tak emočně. Mám ráda interprety, co riskují – jedno, zda zpívají tradičně nebo moderně. Někdy to vyjde a jindy ne. Někteří kolegové používají partituru, já ne – podstatné je naladit se na stejnou vlnu s ostatními.
  • Jste nejen interpretka, ale i autorka – o čem vaše písně jsou a kde hledáte inspiraci?
    Flamenco je můj způsob vyjadřování, a inspirací může být jakákoli situace, hlavně se mnou nejvíce hýbou emoce, pozitivní i negativní, o kterých pak zpívám. Flamenco je hodně o extrémech – v tom je jeho síla. Může barvitě vyprávět o všech emocích a zkušenostech – smutku, tragédii, ale také o veselí, oslavách či třeba pošetilostech. Ráda skládám hudbu i texty, když jsem v klidu, jinak se těžko na tvorbu soustřeďuji. Ideální je to na venkově, tam jsem doma a na mysl mi přicházejí melodie a texty. Proto se snažím mít pro takové situace po ruce diktafon a papír a tužku.
    Témata textů jsou si vlastně hodně podobná: láska a nedostatek lásky, nenávist – to je základ. Ráda pracuji s tématy, která se vztahují k filozofickým otázkám života – smrt, zkoušky charakteru, ale i radost… Některá témata se vztahují k vidění světa v jakési „lokální perspektivě“, rádi uctíváme konkrétní místa, včetně třeba zákoutí – a zpíváme i o místních osobnostech. Důležité téma je role matky, tam cítím silný základ vnímání „rodu“. To všechno se objevuje i v mých textech, vyprávím to svým způsobem, skrze své zkušenosti, které jsou samozřejmě jiné než v dobách, kdy flamenco začínalo. Ale podstata zůstává stejná – lidský neklid a citlivost se stále točí okolo toho samého.
    Zadáno pro: MHF Pražské jaro

    Nahoru | Obsah