Hudební Rozhledy

Orchestr Státní opery ve Foru Karlín

Pavel Horník | 09/17 |Události

Zleva dirigent Andreas Sebastian Weiser a sólisté Paul Armin Edelmann a Melanie Diener

Uzavření budovy Státní opery v Praze z důvodu její rekonstrukce pochopitelně přinesly potíže s provozováním jejího repertoáru a tím i vytížením uměleckého souboru. Kromě přenesení některých inscenací do budovy Národního divadla slouží velmi dobře i sál Hudebního divadla v Karlíně. Nedaleko karlínského divadla v Perunově ulici byl v roce 2014 otevřen objekt nazvaný Forum Karlín, kde se nachází multifunkční sál s kapacitou až tří tisíc stojících diváků. Pokud se jedná o místa k sezení, je jich 2000 v přízemí a ve dvou galeriích ve tvaru U. Technicky i akusticky je samozřejmě centrum vybaveno moderní technikou.

Běžně slouží převážně k hudebním i scénickým produkcím populárního žánru. Symfonické koncerty vážné hudby jsou sporadické. Proto bylo vystoupení Orchestru Státní opery v čele s jejím hudebním ředitelem, německým dirigentem Andreasem Sebastianem Weiserem, očekáváno hudební veřejností s velkým napětím.
Po nedávném vystoupení Orchestru Národního divadla s Berliozovým Faustovým prokletím je karlínská akce rovněž zahájením nového trendu v dramaturgii divadla, jímž je pořádání samostatných orchestrálních koncertů. Pro samotné hráče je jistě velmi motivující, jak se lidově a možná trochu neuctivě říká, „vylézt z díry“, tedy z orchestřiště nahoru na scénu nebo pódium. V naší republice je uplatňován systém rozdělení na samostatná symfonická tělesa a pak divadelní operní orchestry. V sousedních a vlastně i ostatních evropských státech je zažitá tradice, kdy symfonický i operní orchestr jedno jsou. Význam to má pochopitelně nejen v širším žánrovém a uměleckém využití potenciálu hudebníků, ale nezanedbatelné jsou i důvody ekonomické.
Hudební náplň koncertu, který se konal 25. 3. v sále Fora Karlín, měla cíleně volenou tematiku. Musíme si uvědomit, že Státní opera sídlí v historické budově bývalého Nového německého divadla, a je maximálně chvályhodné, že se k hudebním tradicím této významné scény hlásí. Důkazem toho byla volba úvodní skladby, a sice předehry k opeře Richarda Wagnera Mistři pěvci norimberští, kde orchestr v počtu 90 hudebníků prokázal, že pod zkušeným dirigentem se umí vzepnout k úctyhodnému výkonu. Divákům tak rovněž připomněl, že tímto Wagnerovým dílem bylo Nové německé divadlo v roce 1888 slavnostně otevřeno. Repertoár německých děl v tomto divadle, vedeném Angelo Neumannem, intenzivně reflektoval hudební proudy tehdejší doby a díla jejich významných autorů na jevišti ,,svého“ divadla uváděl. Bylo by možno jmenovat celou řadu skladatelů, ale zůstaňme u Alexandera Zemlinského a Ericha Wolfganga Korngolda, protože jejich skladby byly další hudební náplní jarního koncertního večera. Po zaslouženém aplausu po předehře k Wagnerovým Mistrům nastoupil na pódium mladý, dnes již známý houslový virtuos Jiří Vodička. Tento umělec, který je koncertním mistrem České filharmonie a členem Smetanova tria, se vskutku zaskvěl v podání Korngoldova Koncertu pro housle a orchestr D dur, op. 35. Toto dílo, hýřící líbeznými melodiemi inspirovanými skladatelovou hudbou k hollywoodským filmům, není českým posluchačům tak známé a je jen škoda, že se u nás prakticky nehraje; existuje live nahrávka Supraphonu v podání Pavla Šporcla s orchestrem FOK pod Jiřím Koutem z roku 2009. Zajímavá bylo pro mne osobní sdělení pana Vodičky, jak je tento part sice krásný, ale velmi, velmi těžký. On sám jej začal studovat již od ledna tohoto roku a rád by jej zařadil do svého repertoáru. Pro něho byla značně inspirativní nahrávka v podání Itzhaka Perlmana. Také jsem se dozvěděl, že když Korngold koncert skládal, měl v patrnosti pro něj nejlepšího interpreta, fenomenálního amerického houslistu původem z Vilniusu, Jashu Heifetze. S ním byl také koncert roku 1947 v Americe uveden.

Po pauze pak zaznělo Zemlinského dílo, Lyrická symfonie, ­ op. 18. Náročnou skladbu, obsahující party pro soprán a baryton, napsal skladatel v Praze v roce 1922. Uvedl ji pak v Novém německém divadle za přítomnosti prezidenta T. G. Masaryka o dva roky později. Textovou předlohou mu byly milostné verše indického básníka Rabindranátha Thákura, který v tehdejším čase též navštívil Evropu. Byla to ale rovněž jakási reminiscence na skladatelovu nešťastnou lásku k tehdy jedné z nejobdivovanějších žen vídeňské umělecké společnosti, Almě Mahlerové. Jedná se o poměrně dlouhou skladbu, která obsahuje sedm písní, jež vokální sólisté zpívají vždy odděleně. Pro inter­pretaci obou náročných partů byli vybráni renomovaní umělci Anna Gabler a rakouský baryton Paul Armin Edelmann (syn dřívějšího slavného sólisty Vídeňské opery Otto Edelmanna). V sopránovém partu ale nastala na poslední chvíli změna, a tak pohotově zaskočila neméně významná německá sopranistka Melanie Diener. Oba umělci, kteří se mimo operu intenzivně věnují také písňové tvorbě, podali výkon na vysoké úrovni a byli spolu pěvecky vzácně vyvážení. Velmi intenzivní a dlouhý aplaus publika jen dokazoval, jak úspěšně se celý večer vydařil.
Ještě bych se rád zmínil o gramofonových nahrávkách Zemlinského významného díla. Kromě dvou německých nahrávek natočila Lyrickou symfonii pro firmu Supraphon v roce 1999 Česká filharmonie s dirigentem Bohumilem Gregorem. Pěvecká sóla zpívali v Berlíně mnoho let naturalizovaná Američanka Karan Armstrong a Ivan Kusnjer.
Na závěr pro posluchače nejzajímavější informace. Pokračování volného cyklu vzdávání holdu bohaté hudební historii Nového německého divadla se dočkáme 17. září v budově Národního divadla, kde budou provedena díla dalších skladatelů, kteří se v Německém divadle představili. Na jaře roku 2018 se chystá koncertní provedení opery Donna Diana od Vídeňana Emila Nikolause Josepha Rezniceka. Toto dílo mělo premiéru na prknech Nového německého divadla v roce 1894.
Teď jen čekejme a přejme si, aby rekonstrukce krásné budovy architektů Fellnera a Helmera nepokračovala tak dlouho, jak je v současných českých poměrech zvykem, a mohli jsme si co nejdříve poslechnout další hudební skvosty v jejích obnovených prostorách.

Nahoru | Obsah