Hudební Rozhledy

Pražský filharmonický sbor sólově

Julius Hůlek | 07/17 |Festivaly, koncerty

Jana Dvořáková, jedna ze sólistů Brahmsových Milostných písní – Valčíků, op. 52, jež byly součástí programu koncertu Pražského filharmonického sboru.

Březnový koncert cyklu Pražského filharmonického sboru (30. 3.) se vyznačoval přítomností početného interpretačního aparátu tentokrát nejen à cappellového, ale i vokálně-instrumentálního složení, a zcela osobitou, zvláštní stylovou rozmanitostí. Přítomné těleso uvádí na svých koncertech čistě sborovou, kantátovou a oratorní tvorbu, která náleží k náročným a jedinečným položkám českého i světového repertoáru a některá díla dokonce u nás zaznívají v premiéře. Tak tomu bylo i v případě programového čísla úvodního, „duchovního koncertu“ Matka Boží ve věčné modlitbě pro smíšený sbor à cappella, již Sergej Rachmaninov napsal jako teprve dvacetiletý na text pravoslavné liturgie Nanebevzetí Panny Marie. Radikálně jinou atmosféru, navodilo provedení dalšího díla, rovněž psaného na liturgický text, ovšem latinský, totiž mešního ordinaria, náležejícího liturgii římsko-katolické – Mše Igora Stravinského ze čtyřicátých let minulého století pro sóla, smíšený sbor a dvojité dechové kvinteto.

Toto dílo naopak napsal osobním vývojem již vyzrálý autor, zaobírající se nadosobními filozofickými a duchovními tématy. Jako by náladovým kontrastům neměl být konec, po přestávce se chrámovou lodí linuly v jednolitém proudu tóny líbezných a odlehčených Milostných písní – Valčíků, op. 52 pro sóla, smíšený sbor a čtyřruční klavír Johannesa Brahmse. Brahms své Valčíky komponoval na konci šedesátých let 19. století na texty do němčiny přeložených textů lidové poezie ruské, polské a maďarské, dobově cítěné na způsob decentního exotismu východní Evropy.
Přesvědčivým svorníkem programu s vnitřně natolik stylově různorodou dramaturgií ovšem byla právě silná a přesvědčivá stránka interpretační. Krásu vokálního sborového umění à cappella jsme vychutnávali plnými doušky hlavně v úvodní Rachmaninovově Matce Boží. Opravdu vzácně slýcháme tak kompaktní sborové vokální spektrum v tak dynamicky kontrastních a vypjatých polohách, jako tomu bylo nyní. Převažujícím volným tempem prolínaly vláčné fráze, takřka „z ničeho“ se nořily nenápadné nástupy jednotlivých hlasových skupin, následně schopných mohutných gradací, dynamických kontrastů a úchvatných diminuend. Jednotlivá horizontální pásma se ústrojně prolínala.
Je možné a zřejmě i oprávněné si klást otázku, nakolik lze brát vážně Stravinského úmysl praktického provádění jeho Mše při katolické liturgii. Už její koncertní provedení je totiž názornou demonstrací komplikovanosti a obecně nelehké sdělnosti díla, o interpretačních nárocích nemluvě. To ovšem pranic neubírá – přes veškerou výrazovou syrovost – na jeho bezprostřední podmanivosti, kráse svého druhu, hluboké duchovnosti a kompozičním mistrovství. Všechny právě zmíněné atributy, jejich uchopení a interpretační zvýznamnění byly v centru rovnoměrné a dokonale flexibilní pozornosti Lukáše Vasilka, jenž mimochodem letos slaví plné desetiletí v čele jím řízeného tělesa jako jeho hlavní sbormistr. Jako dirigent komplikované předivo Stravinského kompozice zvládal s až neuvěřitelnou lehkostí a elegancí, vláčnými a jednoznačně přesnými gesty s účelnou škálou rozmáchlosti i minuciózní úspornosti jak ve vertikálním, tak v horizontálním rozměru. Vzácně slýchané dílo zaznělo ve vzorném provedení.

Přestávky bylo opravdu zapotřebí, abychom alespoň „vydýchali“ zátěž Stravinského nadčasové výpovědi, zvláště když následovalo něco takového, jako jsou Brahmsovy Milostné písně – Valčíky. Prokomponovaný cyklus zazněl v nepřetržitém sledu všech osmnácti částí a na jeho podání se kromě PFS účastnili Jana Dvořáková (mezzosoprán), Martin Slavík (tenor), Lenka Navrátilová a Marcel Javorček (klavír). Nehledě na kvality právě jmenovaných, pak o sboru a L. Vasilkovi by s obměnami bylo možno zopakovat, co bylo o jejich interpretačním vkladu už řečeno. Ovšem hodnocení by nebylo úplné bez připomenutí jedinečných schopností zmocnit se v celku i detailech diametrálně odlišné struktury se stylově adekvátním výrazem, elegancí, agogickým prokrvením a pečlivou deklamací.
Namístě je také připomenutí spontánní, přímo zálibné chuti oddat se zpěvu.

Nahoru | Obsah