Hudební Rozhledy

Zemlinského kvarteto v ČSKH

Julius Hůlek | 11/17 |Festivaly, koncerty

Držitelé Ceny ČSKH za rok 2016 – členové Sedláčkova kvarteta: zleva Vít Kubík, Jan Maceček, Michal Sedláček a Karel Chudý

Na prvním ze tří březnových koncertů Českého spolku pro komorní hudbu (13. 3., Dvořákova síň) se na pódiu vystřídala dvě kvarteta. Před začátkem samotného koncertu došlo k slavnostnímu předání Ceny Českého spolku pro komorní hudbu, která bývá udělována souborům a sólistům do 35 let. Nositelem této prestižní ceny za rok 2016 se stalo Sedláčkovo kvarteto – Michal Sedláček a Jan Maceček (1. a 2. housle), Vít Kubík (viola), Karel Chudý (violoncello). V jeho podání jsme vyslechli třetí větu (Vivace ben misurato) z Kvartetu č. 5 světoznámého dirigenta Rafaela Kubelíka (1914–1996.). Třídílný úsek – plynoucí synkopovaným, quasijazzovým motorickým spádem s využitím chromatiky a s teskným pomalým středem vystřídaným návratem k původnímu východisku – byl příjemným osvěžením a poskytl pěknou ukázku tvorby svého autora, jak ho neznáme. Tím spíše očekáváme prezentaci celku.

Zemlinského kvarteto – František Souček a Petr Střížek (1. a 2. housle), Petr Holman (viola), Vladimír Fortin (violoncello) – působící od roku 1994 – je rezidenčním souborem letošní sezony ČSKH a zanedlouho dosáhne na plné čtvrtstoletí své činnosti. Úvodem se zhostilo Smyčcového kvartetu č. 3 G dur, op. 26 „Slovanského“ Alexandra Glazunova, v němž se prolínají poměrně značně idealizované a stylizované inspirace tanečními útvary některých slovanských národů a také ruského pravoslavného zpěvu. Názvuky lidové hudby jsou patrné zvláště ve třetí větě (kvartet je čtyřvětý) a kvartetisté je také výrazově patřičně akcentovali, ale i zde posléze dospěli k zjemnění, které bylo ostatně charakteristické pro výslednou fazónu typickou pro celkový průběh skladby. Tak se dělo počínaje měkce nasazeným úvodem s citlivou individualizací hlasů pokračujícím obdobnou tendencí k přemýšlivému a křehkému výrazu druhé věty. Zato rezolutní vpád čtvrté věty tuto hladinu přechodně narušil, aby si hráči uvolněným muzicírováním s hudbou očividně pohrávali a tím učinili převážně stejnorodou a rozvlekle působící fakturu finále zajímavější.
Smyčcový kvartet č. 3 letošního jubilanta Jiřího Gemrota (60) zazněl v české premiéře a k okolním skladbám měl stylově daleko. Však je i podle autora v kontextu jeho tvorby svou koncepcí poměrně výjimečný. Vznikal společně s Kvartetem č. 4 v první polovině 2014 a jeho stavebnými „kameny“ jsou porůznu vybraná a poskládaná písmena jména Georges Fonade, francouzského mecenáše, který si dílo objednal a premiéře byl osobně přítomen. Předně se zadostiučiněním můžeme konstatovat, že „přes zvolené okovy“ se autorovi skutečně podařilo „vytvořit hudbu pestrou a posluchačsky přitažlivou, kdy si posluchač ono tvrdé omezení nemá uvědomit“. Všechny tři věty jsou navzájem natolik individualizované, že se posluchač skutečně nenudí. Bohatě proměnlivá a zřetelně členitá první věta svým zklidněným závěrem vytváří vhodné „předpolí“ druhé větě zahájené určujícím motivem táhlých, i nadále přetrvávajících tónů, zatímco staccatový úvod věty třetí opět přináší vzruch a proměnlivost, přičemž závěrečná gradace jen potvrzuje důsledný tektonický tah celé skladby. Bylo zřejmé, že dílo našlo v kvartetistech zdatné a citlivě chápající interprety a publikum to svou odezvou pochopilo a ohodnotilo.
Přítomné kvarteto připomíná význam svého patrona, dirigenta, skladatele a pedagoga Alexandera Zemlinského (1871–1942), jenž mj. v letech 1911 až 1927 působil v Praze jako ředitel Nového německého divadla, nejen svým pojmenováním, ale také čtveřicí jeho smyčcových kvartetů, z nichž byl tentokrát vybrán Smyčcový kvartet č. 1 A dur, op. 4. Už od prvních tónů první věty bylo zřejmé, že kvartetisté mají dílo dokonale zažité a že učiní všechno, aby hudbu tkvící ještě plně v romantismu výrazově oživili v maximálně přijatelné míře. Opět se projevila ona charakteristická křehkost a citlivost, zde ovšem vystřídaná vzrušenými poryvy. Vzrušení gradovalo druhou větou – rozverností, střídáním nálad, divokým vpádem vystřídaným zklidněným temperamentem. Vskutku brahmsovská zahloubanost třetí věty s krásnou rozmluvou jednotlivých nástrojů názorně potvrdila, proč právě Brahms dílo mladého autora ocenil a doporučil k vydání. Vzruch se čtvrtou větou vrátil, ale dostal odlišný ráz, hudbou jsme se cítili být jakoby unášeni. Zemlinského kvarteto znovu potvrdilo – a nebylo třeba se zaobírat náležitostmi technického rázu – vyzrálé kvality svého umění kreativní interpretace navzájem různorodých stylových oblastí, a to i v podobě brilantního přídavku poslední věty, Haydnova Kvartetu g moll (Hob III:74).

Nahoru | Obsah