Hudební Rozhledy

Febiofest letos se změnami

Vladimír Říha | 11/17 |Horizont

Z filmu Sing Street uprostřed s hlavním hrdinou Ferdiou Walshem-Peelem, hrajícím postavu Conora „Cosma“ Lawlora.

Až nečekaný počet změn přinesl letos 24. ročník Mezinárodního filmového festivalu Praha – Febiofest. Většina z nich byla známá již předem, zejména odchod dosavadní dlouholeté dramaturgické dvojice Štefan Uhrík – Hanka Cielová a její nahrazení mladou dvojicí Michal Hogenauer a Anna Kopecká, další – jako přenesení hudebních akcí z garáží Anděla do tzv. Radlické kulturní sportovny – se nepodařilo, ale ne chybou organizátorů, nýbrž zásahem radnice Prahy 5. Podezřele až v den zahájení doručené odřeknutí tak způsobilo, že nešlo sehnat náhradu, a letos tak mládež neměla po kinu se kam chodit „vyřádit“.

Spíše jen menší odlišnosti ve dnech trvání festivalu 23.–31. 3. lze připsat dosavadní nezkušenosti (nižší počet tiskovek, jejich přenesení do jiného hotelu než jindy atd.) nových programátorů. Je třeba ocenit i menší počet sekcí – jen 14 a tři profily osobností. Z titulů a ocenění uveďme pamětní medaili udělenou posmrtně Vladimíru Menšíkovi, a hlavně ceny Kristián, které letos získali Jan Tříska, americký režisér Abel Ferrara, britský kameraman Peter Suschitzky a srbský režisér, absolvent pražské FAMU Emir Kusturica.
Novinkou, jež potěšila hudební ctitele, bylo zavedení sekce sestavené z hudebních dokumentů a nazvané HI.FI. DOCS. Z osmi snímků v čele pozornosti publika byly dva – Janis (rež. Amy Bergová) o rockové zpěvačce 60. let Janis Joplin a hlavně skvělý snímek Thorstena Schütteho Frank Zappa: Vlastními slovy, portrét jednoho z nejoriginálnějších hudebníků 20. století. Autor si dal hodně práce a shromáždil ve spolupráci s rodinou Zappových úryvky z rozhovorů a koncertů, které vykreslují divákům úplně nový portrét amerického provokatéra a experimentátora, který právě u nás sehrál takovou významnou roli. Snímek mj. kromě výslechu před výborem amerického kongresu obsahuje také raritu z jeho přijetí v Praze prezidentem Václavem Havlem.
Ctitelé japonského rocku dostali portrét nejslavnější místní rockové skupiny X Japan, viděli jsme i snímky o britském, finském a dokonce i norském rocku. Sekci lze vytknout, bohužel, jen přílišnou soustředěnost na rock a úplné pominutí klasické hudby, která vůbec byla na festivalu letos málo zastoupena – snad jen v sekci Central Park snímkem o baletu Polina (rež. Angelin Preljocaj). A nesmíme zapomenout na sekci Pocta Janovi Třískovi, jež ukázala českou klasiku – melodram Radúze a Mahulenu (rež. Petr Weigl) s hudbou Josefa Suka.
Jeden z největších objevů pro rockové pamětníky se letos ale nacházel v sekci děl kameramana Petera Suschitzkého. Doslova raritou bylo zařazení jeho staršího snímku v režii Petera Watkinse z roku 1967 Privilegium s rockovou hvězdou té doby zpěvákem Paulem Jonesem, kterého někteří dokonce pamatují ze zájezdu skupiny Manfreda Manna do Československa v roce 1965. Snímek velice vizionářsky představil manipulaci superhvězd společností, korporacemi, cenzory atd.

Novější pohled na vývoj irského rocku v Dublinu let osmdesátých zachytil snímek Sing Street režiséra Johna Carneye, známého u nás z filmu Once s účastí Markéty Irglové. Ta je zase autorkou filmové hudby ze snímku Doma je tady naší emigrantky Terezy Kotyk, uvedené v soutěži Nová Evropa. Tu překvapivě vyhrál opět islandský film (již potřetí na Febiu)Kamenné srdce (rež. Gudmundur A. Gudmundsson), když skvělé snímky jako francouzský Mládí vůdce (rež. Brady Corbet) nebo polský Poslední rodina (rež. Jan P. Matuszyński) porota v čele s Jurajem Herzem nechala bez povšimnutí.
Ze snímků ostatních sekcí byla nejlépe zastoupena polská kinematografie posledním filmem Andrzeje Wajdy Mžitky o tragickém konci polského malíře Strzeminského v 50. letech za stalinského teroru v zemi se soudobými písněmi a nejnovější film Agniezsky Hollandové Přes kosti mrtvých odehrávající se v současnosti na česko-polském pomezí a se silně kriticky eticky zaměřeným dějem a hudbou Antona Lazarkiewicze. Snímek režisérky, která právě obdržela čestný doktorát FAMU, letošní festival zahajoval v Obecním domě s její účastí.
Festival také potvrdil některými snímky vedoucí postavení skladatelů jako Howard Shore (film Cosmopolis – rež. David Cronenberg) a Alexandre Desplat (snímek Pohádka pohádek – rež. Matteo Garrone). Velice dobře byl přijat i poslední snímek Emira Kusturici Na mléčné dráze s velkou úlohou hudby, jak je v jeho filmech běžné, tentokráte od jeho syna Stribora.
Celkem navštívilo přehlídku, která se tradičně z Prahy přenesla Regionálními ozvěnami do 13 českých měst od Hradce Králové až po Zlín, 60 tisíc diváků.

Nahoru | Obsah