Hudební Rozhledy

Královský Princ Beczała

Helena Havlíková | 07/17 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Piotr Beczała (Princ) a Dana Burešová (Rusalka)

Shodou okolností v týdnu, kdy jsme netrpělivě čekali na přímý přenos nového nastudování Dvořákovy Rusalky z newyorské Metropolitní opery, hostoval 18. a 20. 2. poprvé v inscenaci Národního divadla v roli Prince polský tenorista Piotr Beczała, který byl protagonistou předchozího přenosu této opery z MET v roce 2014 v režii Otto Schenka. A přivezl si s sebou i svého „dvorního“ dirigenta, krajana Łukasze Borowicze.

Piotra Beczału (1966) u nás ovšem známe nejen z tohoto přenosu, ale z mnoha dalších prvooborových lyrických tenorových rolí – jako Edgarda v Lucii di Lammermoor (2009), rytíře Des Grieux v Massenetově Manon (2012), Lenského v Evženu Oněginovi (2013), Vaudémonta v Čajkovského Jolantě (2015), všechny tyto čtyři role po boku Anny Netrebko, ale i Vévodu v Rigolettovi (2013). V roce 2014 jsme měli příležitost Beczału slyšet i živě ve Smetanově síni v recitálu, do kterého vedle operetních melodií zpívaných s patřičnou lehkostí, espritem a švihem zařadil jako přívětivou pozornost pro pražské publikum Princovu árii Vidino divná, přesladká z 1. dějství Rusalky a Jeníkovo Jak možná věřit z 2. dějství Prodané nevěsty. Beczała má na repertoáru nejen tyto árie, ale už několik let celé role z těchto dvou nejznámějších českých oper. Prince, se kterým debutoval v roce 2008 na Salcburském festivalu a s nímž vystupuje na různých scénách, vytvořil i na dvou nahrávkách – na DVD z MET s Renée Fleming jako Rusalkou (2015) a na CD po boku Camilly Nylund s dirigentem Franzem Welser-Möstem (2011).
I vystoupení v pražské inscenaci Rusalky v režii Jiřího Heřmana (premiéra 13. 5. 2009) potvrdilo Beczałovo dominantní postavení mezi současnými vrcholnými sólisty jeho oboru. Zdaleka nejen plností a kompaktností jeho hlasu, intonační jistotou, muzikalitou, vláčností kantilény a báječnou deklamací se srozumitelností textu a správnými přízvuky i délkou slabik. Jeho umění zpěvem vyjádřit obsah textu a hudby se klenulo od chvějivého roztoužení (Zde mihla se), přes dychtivostí nabité milostné vzplanutí, když poprvé spatří Rusalku proměněnou z víly v ženu (Vidino divná, přesladká) po vyznání s krásně zaobleným dlouhým drženým heses a jistotou velké rezervy výšek (Vím, že jsi kouzlo). Ve druhém dějství do vztahu k Rusalce Beczała vnáší výčitky a vášeň neukojené touhy (Již týden dlíš mi po boku) s nádherně měkkým nástupem ve frázi Leč oči její říci zapomněly. Postupně pak graduje emoce vůči Cizí kněžně (Ach, výčitka to věru včasná), které kulminují do milostného vzrušení (... vy jste ten žhavý květ), aniž překročí hranici vkusu – v kontrastu s chladným odstrčením Rusalky (Nač rozpaky tvoje a Mrazí mě tvoje ramena). Vyvrcholením Beczałovy kreace v roli Prince bylo 3. dějství, ve kterém volá Rusalku (Bílá moje lani!) a touží po odpuštění (Všechno chci ti dát) s vidinou míru ve smrti – v jednolitě klenuté frázi včetně zaobleného, lahodně znějícího vysokého „c“.

Vedle Beczały se v roli Vodníka svým zvučným basem prosazuje v této inscenaci od premiéry Štefan Kocán, Beczałův kolega z MET (od roku 2009 Král i Ramfis v Aidě, Sparafucile v Rigolettovi, Ferrando v Trubadúrovi, Velký inkvizitor v Donu Carlosovi, Komtur v Donu Giovannim, Gremin v Evženu Oněginovi, Končak v Knížeti Igorovi). Třebaže jeho hlas zní na Vodníka mladistvě, také z jeho výkonu bylo zřejmé, že patří do „první ligy“ operních sólistů.
Po boku takto „vrcholově“ nastavené konkurence se zaskvěla trojice žínek s dovádivým prolínáním hlasů Lucie Silkenové, Michaely Kapustové a Václavy Krejčí Houskové. V tomto srovnání soprán Dany Burešové pro výrazově mnohotvárnou titulní roli přece jen neměl takovou plasticitu a Jolana Fogašová se prosadila jako svůdná Cizí kněžna spíše herecky a pro Ježibabu, kterou v tomto nastudování zpívá stejná sólistka, jí chyběla temná výhružnost i posměch. Otázkou je hostování dirigenta Łukasze Borowicze v osm let zaběhané inscenaci. Ani jeho taktovka v mladistvě energickém pojetí Rusalky nebyla „kouzelným proutkem“, který by dokázal na dvě představení změnit hudební nastudování. Vznikala tak místa, ve kterých se shoda s orchestrem a sólisty spíše hledala, než nacházela, a ne vždy Borowicz udržel vyváženost zvuku, když v dramaticky vyhrocených místech orchestr zejména Danu Burešovou ve střední poloze a Jolanu Fogašovou v hlubších partiích Ježibaby překrýval. A škoda, že se ani pod vedením hostujícího dirigenta lesní rohy nevyvarovaly kiksů na začátku 2. dějství.
Inscenace Jiřího Heřmana si i při 87. repríze stále držela standard „alternativního“ pojetí Rusalky jako ponurého existenciálního dramatu v kontrastu obřadnosti „jiné“ říše s nadužíváním polonahých těl a světa lidí ovládaného erotickým chtíčem. I přes zdvojnásobení ceny vstupného bylo na první „Beczałovu“ Rusalku Národní divadlo zcela vyprodáno a publikum bouřilo nadšením.

Praha, Národní divadlo – Antonín Dvořák: Rusalka. Dirigent Łukasz Borowicz, režie Jiří Heřman, choreografie Jan Kodet, scéna Jaroslav Bönisch, kostýmy Alexandra Grusková, světelný design Daniel Tesař, sbormistr Pavel Vaněk. Psáno z 87. reprízy 18. 2. 2017.

Nahoru | Obsah