Hudební Rozhledy

Felix Mendelssohn-Bartholdy: Sen noci svatojánské

Jaroslav Someš | 09/17 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Francouzský institut v Praze nás už delší dobu seznamuje prostřednictvím přímých přenosů či záznamů s francouzskými divadelními scénami, činoherními, operními i baletními. A je záslužné, že se tato jeho činnost neomezuje jen na Prahu, nýbrž že stále častěji proniká i do mimopražských kin. Tím větší škoda, že prozatím ještě pořád zůstává ve stínu populárních přenosů oper z newyorské Met a baletů z moskevského Velkého divadla.

Březnový přímý přenos v Institutu v jeho Kině 35 patřil jedné z posledních premiér baletního souboru Pařížské národní opery, nastudování Snu noci svatojánské v dnes už klasické choreografii George Balanchina. Vytvořil ji původně v roce 1962 pro New York City Ballet a jako podklad pro ni použil montáž ze skladeb Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Nejenom jeho scénickou hudbu ke stejnojmenné Shakespearově komedii, zazní tu např. i část Symfonie č. 3 A dur „Italské“ nebo ouvertura k Racinově tragédii Athalie. Libreto baletu se v zásadě dějové linky komedie drží, celou zápletku však soustřeďuje výhradně do 1. dějství. To končí vyřešením všech konfliktů, smírem Oberona a Titánie i obou mileneckých párů, takže 2. dějství se mění už jen v nedějovou svatební scénu ve stylu klasických baletů 19. století, jak to známe třeba ze Spící krasavice nebo z Raymondy.
Balanchinovu choreografii v Paříži nastudovala jeho asistentka Sandra Jennings a baletní soubor Pařížské národní opery prokázal, že je pro neoklasický styl výborně disponovaný. Každá role je obsazena vícenásobně. V alternaci, která byla vybrána pro přímý přenos, byli hvězdami Eleonora Abbagnato jako Titánie a Hugo Marchand jako Oberon, oba charizmatičtí a technicky bravurní. Rovnocenným partnerem Eleonory Abbagnato byl také Stéphane Bullion jako anonymní kavalír, což je role, které Balanchine využil k prezentaci Titánie na počátku děje, když nemůže tančit dueto s Oberonem, s nímž se sváří. Ve druhé vladařské dvojici, v postavách Thésea a Hippolyty, dává choreografie mnohem více prostoru právě Hippolytě a její představitelka Alice Renavand této příležitosti plně využila. Jádrem 2. dějství je velké divertissement v čele se sólovým párem, jehož technickou náročnost dokonale zvládli Sae Eun Park a Karl Paquette. Stejně jako v Shakespearově komedii je i v její baletní podobě vděčnou rolí Puk. Taneční složka se v jeho partu pojí s hereckou a Emmanuel Thibault výrazně naplnil obě.
Mendelssohnova hudba ke Snu noci svatojánské je známá především z orchestrální suity, kterou z ní skladatel sestavil. Ta má však jen pět částí, zatímco celá scénická hudba ke Snu je mnohem rozsáhlejší a formálně bohatší. Vyskytují se v ní také třeba jen krátké hudební předěly, a dokonce i zpívaná čísla (už u Shakespeara elfové uspávají Titánii zpěvem ukolébavky). I ta Balanchine pro svůj balet využil. Dirigent pařížské inscenace Simon Hewett nepojal Mendelssohnovu hudbu jako pouhý doprovod. S evidentním citem pro hudební romantismus vyklenul jeho barevnost v plné kráse, především v 1., „lesním“ dějství. Zpíval Sbor Pařížské národní opery a sólové pěvecké party Pranvera Lehnert a Anne-Sophie Ducret.
Francouzský institut i v příštích měsících hodlá v přenosech, případně v promítání záznamů pokračovat. Do prázdnin má přijít na řadu Prokofjevova Popelka, v létě se stejně jako loni uskuteční cyklus přenosů z operního festivalu v Aix-en-Provence a podzimní sezonu zahájí přenos Rostandova Cyrana de Bergerac z Comédie-Française. Je tedy na co se těšit. Proto na závěr jeden povzdech: Drobnou skvrnkou na bohatém programu se občas stávají textové materiály, které Institut k akcím poskytuje. Loni leták k Rossiniho Turkovi v Itálii přinesl obsah opery opsaný z programu k dávnému Bednárikovu nastudování ve Státní opeře Praha, jehož svérázné pojetí vůbec neodpovídalo tomu, co se na plátně dělo. Teď se situace znovu opakovala. Opět byl do letáku opsán obsah z programu Státní opery Praha k baletnímu nastudování Snu v choreografii Libora Vaculíka z roku 2006, a opět se diametrálně lišil od adaptace Balanchinovy. Je to lapsus napůl komický a napůl smutný.

Přenosy baletů do kin – Cinémaculture – Felix Mendelssohn-Bartholdy: Sen noci svatojánské. Choreografie George Balanchine, realizace Sandra Jennings, scéna a kostýmy Christian Leroix, dirigent Simon Hewett, sbormistr José Luis Basso. Premiéra v Opéra Bastille v Paříži 9. 3. 2017, přímý přenos 23. 3. 2017.

Nahoru | Obsah