Hudební Rozhledy

Tristan a Isolda ve Vídni

Hana Jarolímková | 09/17 |Zahraničí

Obsazení z premiéry v roce 2013: Peter Seiffert (Tristan) a Nina Stemme (Isolda)

Téma lásky – lásky nešťastné, neopětované, tragické, citu, který velmi často nedokáže zvítězit nad nepřekonatelnými překážkami, jež mu do cesty klade sám život, provází lidskou kulturu od samotných počátků ústní a později psané slovesnosti. Je nadčasové, překračující hranice staletí. Mnohé příběhy se staly doslova věčnými, neboť se k jejich zpracovávání uchylovali (a uchylují) umělci, ať již literáti, hudebníci či malíři, stále znovu a znovu.

Jedním z klasických příběhů tohoto druhu je původně keltská legenda, později zpracovaná do formy francouzského rytířského eposu pod názvem Tristan a Isolda, jejíž nejstarší písemná verze pochází z 12. století. Jímavý příběh o nenaplněné lásce rytíře Tristana a irské princezny Isoldy (končí smrtí obou protagonistů) byl mnohokrát zpracován i těmi nejvěhlasnějšími umělci, jeho základní osu ale najdeme i v českém folkloru (v pohádce Zlatovláska), kde ovšem konec příběhu nevyznívá tragicky.
Vedle Tristana a Isoldy či např. skutečného příběhu francouzských středověkých milenců Abélarda a Heloisy představují další – a bezpochyby nejznámější nešťastnou mileneckou dvojici Romeo a Julie. I jejich tragický příběh má hluboké kořeny, jež tentokrát sahají dokonce až do antické literatury. Nesmrtelnými je ovšem učinil teprve anglický dramatik William Shakespeare svou tragédií „Romeo and Juliet“, jež měla premiéru v roce 1595 a v níž Shakespeare vycházel z básně svého krajana Arthura Brookea. I toto dílo o čisté lásce, jež nedokáže čelit nepřízni okolí, vyústí v tragickou smrt obou milenců.
A protože nešťastná láska provází lidský život co svět světem stojí, není divu, že jako nosné téma zlákala ke ztvárnění i Richarda Wagnera, který díky ní, opíraje se přitom o stejnojmenný dvorský epos Gottfrieda von Strassburg (byť poprvé se s touto tematikou setkal již v roce 1830, kdy si přečetl knihu Johanna Gustava Gottlieba Büschinga Ritterzeit und Ritterwesen, vydanou 1823) vytvořil jednu ze svých nejkrásnějších oper. Dokončil ji 6. 8. 1859 (ještě předtím ale představil na koncertě 12. 3. pražskému publiku Hans von Bülow samostatně předehru) a premiéru měla – opět pod taktovkou Hanse von Bülowa – po šesti letech 10. 6. 1865 v Královském dvorním divadle v Mnichově. Ovšem ve Vídni zazněla poprvé, tehdy ještě ve vídeňské Dvorní opeře, která do té doby uvedla již devět premiér Wagnerových děl (Mistři pěvci norimberští, Tannhäuser, Lohengrin, Bludný Holanďan, Rienzi, Valkýra, Siegfried, Rýnské zlato a Soumrak bohů), teprve 4. 10. 1883, tedy až po skladatelově smrti. Hudebně ji tehdy nastudoval Hans Richter a hlavních rolí se zhostili Hermann Winkelmann (Tristan), Amalie Friedrich-Materna (Isolde), Emil Scaria (Král Marke), Rosa Papier (Brangäne), Karl Sommer (Kurwenal) a Viktor Schmitt (Melot). Premiéra i obě dvě reprízy (7. a 10. 3.) byly tehdy beznadějně vyprodány a inscenace se hrála celkem pětašedesátkrát. Od té doby se na scéně tohoto operního domu vystřídalo celkem sedm nových produkcí, z nichž první v roce 1903 nastudoval tehdejší ředitel opery Gustav Mahler, druhou až po čtyřiceti letech Wilhelm Furtwängler, třetí v roce 1946 (premiéra se uskutečnila 29. 5.) Josef Krips – a to jako první provedení Wagnera ve Vídeňské státní opeře (v Theater an der Wien) po druhé světové válce opět jako před třemi lety s Maxem Lorenzem jako Tristanem, čtvrté roku 1959 Herbert von Karajan (uvedeno bylo tehdy pouze 19 představení!), páté po osmi letech Karl Böhm a šesté v roce 2003 Christian Thielemann. Premiéra dosud poslední inscenace v režii Sira Davida McVicara se odehrála 13. 6. před čtyřmi lety, kdy hudebně ji nastudoval Franz Welser-Möst a v hlavních rolích se na ní představili Peter Seiffert (Tristan), Nina Stemme (Isolde), Stephen Milling (Král Marke), Janina Baechle (Brangäne) a Jochen Schmeckenbecher (Kurwenal). Od vídeňské premiéry v roce 1883 do premiéry současné produkce byl tak na této scéně Tristan hrán již 425x a do data recenzovaného představení z 15. 3. 2017, kdy se jednalo o 17. provedení, celkem 442x.

Režie dosud poslední vídeňské inscenace Tristana a Isoldy se chopil ostřílený skotský operní a divadelní režisér Sir David Mc Vicar, který působí v nejprestižnějších operních domech světa včetně newyorské Metropolitní a na svém kontě má již na čtyři desítky operních titulů. Pokud bychom od něho čekali nějaký „moderní“, co nejvíce šokující výklad této Wagnerovy opery, byli bychom zklamáni. První dějství se opravdu odehrává na Tristanově lodi, druhé na hradě a v královských zahradách Cornwallu krále Marka a třetí na hradě Tristanova otce – Kareolu. Scéna Roberta Jonese je jednoduchá, ale přitom velmi nápaditá a děj dotváří pomocí nejrůznějších symbolů či drobných detailů.
Již během předehry k prvnímu dějství, v jehož závěru chce Isolda po Brangäně nápoj smrti, který ji i Tristana (jenž zabil jejího snoubence, irského knížete Morolda, a teď ji veze svému strýci – Králi Markovi jako nevěstu) má usmrtit, je černé jeviště postupně rozzářeno vycházející lunou, osvětlující žebroví připlouvající lodi a na pozadí vytvářející zvláštně růžový opar. A protože je vše po všechna tři dějství vzájemně propojeno, tak chladné bílé světlo luny se postupně mění v rudě zářící kotouč, růžový opar v modrý a sytě rudý, šedomodrá barva látky Isoldiných šatů nejprve (v druhém dějství) v černý uhrančivý brokát, třpytící se v horké letní noci stejně jako nebe poseté hvězdami, a poté – v závěru, kdy oba protagonisté umírají, za šaty v zářivé sytě rudé apod.
Druhému dějství dominuje vedle hořící louče v levém rohu šikmy, na níž je přístup po schodech z kamení, a zmíněného nebe s tisíci hvězdami, mohutný kmen stromu s okružím z později – při milostné scéně – rozsvícených, modře zářících neonových trubic, zpočátku však připomínajících spíše trnovou korunu. Při nejdramatičtější scéně tohoto dějství, jímž je odhalení obou milenců Melotem a královými vojáky, však od sebe Tristan s Isoldou, jak bývá zvykem většiny režisérů, ustrašeně neodskočí, ale dokonce i po příchodu Krále Marka se jako v transu stále objímají a líbají... Nápoj lásky, který jim v závěru předchozího dějství místo nápoje smrti donesla Brangäna v tajemně do noci zářící bílé misce, působí jako skutečný kouzelný lektvar, zbavující oba milence jakýchkoliv zábran, strachu či studu.
Třetí dějství otevírá návrat luny – tentokrát i na jeho počátku zářící rudě a osvětlující hrad Kareol, symbolicky znázorněný kamennými kvádry navršenými do výšky v levém rohu jeviště, a lavičku, na níž zhrouceně s věrným Kurwenalem u nohou sedí těžce zraněný Tristan, toužebně a stále marně za zvuků pastýřovy šalmaje vyhlížející Isoldu. Ta se nepozorovaně zjeví v černém s okolní tmou splývajícím plášti v pravé zadní části jeviště a po jeho odhození ve zmíněných rudých šatech s vlečkou se váhavě, se strachem přibližuje k nehybně ležícímu Tristanovi. Po chvíli se zjevivší Brangäny, Melota (s účesem připomínajícím zrádná háďata) s královskými vojáky i samotného Krále Marka si vůbec nevšímá: neví, že se vzájemně Melot s Kurwenalem zabili, ani že Brangäna Markemu svěřila svůj omyl a záměnu nápoje smrti za nápoj lásky – nic pro ni neexistuje. V závěru také vše, až na již mrtvého Tristana a zoufalou Isoldu, zmizí ve tmě. Svou Smrt z lásky Isolda zpívá nejprve objímajíc svého vyvoleného a posléze jako jediná nasvícená postava na celém jevišti, osamoceně stojící v jeho středu...
Po bayreuthské režii Tristana a Isoldy Kathariny Wagner to bylo další strhující pojetí tohoto tragického příběhu, který režie svým nepochopením nejenom nezničila či přinejmenším nenarušovala, ale naopak jej umocnila do ještě silnější a působivější výpovědi.
I hudební provedení pod taktovkou finského dirigenta Mikka Francka, který řídil Orchestr a Sbor (sbormistr Martin Schebesta) Vídeňské státní opery a sólisty, bylo až na malé výjimky vynikající. Jednoznačný prim hrál americký tenor Stephen Gould, který Tristana zpívá po celém světě (vzpomeňme např. na jeho skvělý výkon při koncertním provedení (vynuceném stávkou personálu) této opery v Hamburku, o němž jsme psali v HR 6/2016, str. 34), a ujal se ho i ve zmíněné poslední inscenaci v Bayreuthu. Věřím, že i v podání Petera Seiferta (kterého jsem slyšela o pár dnů později jako Tannhäusera v berlínské Deutsche Oper, o němž se dočtete v některém z příštích čísel) při premiéře před čtyřmi lety, byl vynikající, v současné době to je ale především Gould, o němž se v souvislosti s Tristanem nadšeně píše. A oprávněně. Má nejen nádhernou barvu hlasu, ale i skvělou techniku, která mu umožňuje bez jakýchkoliv známek únavy vydržet celé představení v neztenčené kvalitě a ve stále stejné zvučnosti a síle. Hlasově se mi velmi líbil i Matthias Goerne jako Kurwenal. Známe ho i z našich jevišť jako vynikajícího interpreta zejména Schubertových písňových cyklů, snad pouze herecky by mohl být o něco přesvědčivější. S úspěchem se rovněž zhostili svých rolí i v Bayreuthu často obsazovaný Kwangchul Youn jako Král Marke, skvěle zpívající Sophie Koch jako Brangäne, či rovněž i herecky výtečný Clemens Unterreiner, který přesvědčivě ztvárnil zrádného Melota. Ani menší role v podání Carlose Osuny (Pastýř), Marcuse Pelze (Kormidelník) a Brora Magnuse Todenese (Hlas mladého námořníka) nebyly co do výběru pěvců nijak podceněny. Záměrně si však nechávám na konec Isoldu proslulé Petry Lang, která se např. představila i při dosud předposlední premiéře této opery ve Vídni v roce 2003 (tehdy v roli Brangäny), nastudované Christianem Thielemannem. Isoldu úspěšně poprvé zpívala – rovněž pod taktovkou Christiana Thielemanna – teprve v roce 2016 v Bayreuthu (debutovala zde již ale roku 2005), kdy nahradila o rok dříve při premiéře zpívající Evelyn Herlitzius. Slyšela jsem obě, ale Herlitzius mě v této roli oslovila mnohem více. Původně vystudovaná houslistka Petra Lang se totiž nejdříve uplatňovala v rolích lyrického mezzosopránu a teprve postupně přešla na role dramatického sopránového oboru – ze kterých k nejtypičtějším patří právě představitelky Wagnerových oper, z nichž ve svém repertoáru jich má již celou řadu (Fricka, Waltraute, Brünnhilde, Brangäna, Sieglinda, Ortrud, Kundry, Venuše...). Snad i proto nejsou její výšky tak zářivé, jak by měly být. Ovšem mnohem podstatnější je, že její Isolda zdaleka není hlasově a výrazově tak proměnlivá, jak jí role předepisuje. Některé okamžiky mi vůbec připadaly herecky naprosto nelogické (v čemž mohl ovšem leckdy sehrát roli požadavek režiséra), jako např. vedle – na můj vkus příliš výrazově ploše podané scény s rozlícenou a Tristana nenávidějící irskou princeznou v prvním dějství – především nepřesvědčivé pojetí diametrálně odlišné milostné scény v dějství druhém, kdy Lang zpívá v podstatě celou dobu zcela odvrácena od Goulda. Rovněž v závěru, kdy místo toho, aby alespoň zpočátku, než si nehybně ležícího Tristana všimne, za ním plna nedočkavosti běžela, šine se k němu pomalinku krůček po krůčku, jako by už věděla, že ho nezachrání, a dopředu to vzdala. Vše by se ovšem dalo případně „dohnat“ výrazem hlasu, což se však, bohužel, nestalo...
To jsou ale pouze dílčí, subjektivně laděné poznámky, které nijak neubírají na celkové kvalitě představení. Zvláště když i Vídeňské filharmoniky, skvěle vedené Mikkem Franckem, lze za jejich plasticky rozklenutou a romanticky vášnivou hru jen pochválit. Snad jen jedna poznámka na závěr. Bezkonkurenční akustika v Bayreuthu by asi neměla být měřítkem, kvůli němuž bychom měli orchestrům, hrajícím jinde, strhávat body. Ale přesto, na místě, kde jsem seděla, bych ocenila větší zvukovou velkorysost orchestru vůči pěvcům.

Wien, Staatsoper – Richard Wagner: Tristan und Isolde (Tristan a Isolda). Dirigent Mikko Franck, režie David McVicar, scéna Robert Jones, světla Paule Constable, choreografie Andrew George, sbormistr Martin Schebesta. Premiéra 13. 6. 2013, psáno ze 17. reprízy 15. 3. 2017.

Nahoru | Obsah