Hudební Rozhledy

Muzikantské fugy II

V. Johann Joseph Fux

Stanislav Bohadlo | 11/17 |Studie, komentáře

D. Zelenka: Collectaneorum Musicorum I, Vídeň 1718 IMLSP

Když Ludwig Ritter von Köchel vydal ve Vídni v roce 1872 zásadní pramennou monografii Johann Joseph Fux, Hofcompositor und Hofkapellmeister der Kaiser Leopold I., Josef I. und Karl VI. von 1698 bis 1740, představil osobnost, která reprezentuje „kulminaci rakousko-italského hudebního baroka“ v pozici císařského skladatele, kapelníka i habsburské reprezentativnosti ve Vídni s 394 položkami v soupise jeho díla. Za jeho učebnici Gradus ad Parnassum (1725) mu také přisoudil roli nejvlivnějšího hudebního teoretika a učitele kontrapunktu pro skladatele 18. a 19. století v celé Evropě. Vždyť se podle jeho zevrubné příručky učili Leopold Mozart, Haydn i Beethoven. Následující výzkum sice upřesňoval a doplnil řadu nových faktů (dnes známe přes 500 jeho kompozic), avšak Fuxovu jedinečnost ve všech těchto aspektech potvrzuje i aktuální heslo ve slovníku Oxford (Grove) music online (Harry White) i nejnovější studie a monografie (Rudolf Flotzinger: Johann Joseph Fux. Leben – musikalische Wirkung – Dokumente, 2015).

UTÍKAJÍCÍ FAKTA
I když se v roce 2010 okázale a právem badatelsky i umělecky slavilo 350. výročí Fuxova narození (1660?–1741), nemáme dodnes k dispozici přesné datum, ba ani rok. Podle úmrtního protokolu se v roce 1741 dožil 81 let. Pocházel z rodiny rolníka a správce kostela Andrease Fuxe (Fuchs) z vesnice Hirtenfeld, asi dvacet kilometrů východně od Štýrského Hradce. Příslušná matrika narozených byla vedena až od roku 1663, takže nejpřesnější údaj je stále ante quem. Pro blíže nedokumentovaný vztah malého chlapce a mladíka k hudbě si po Köchlově vzoru pomůžeme citací z jeho Gradus ad Parnassum, kde se učitel ptá žáka, zda v sobě měl pocit skutečného povolání k hudbě. Žák (Fux?) odpovídá: „V době, když jsem ještě neměl rozum, hnala mě neznámá prudkost k tomu, abych směroval všechny mé smysly a činnosti na hudbu, a ještě nyní žhnu podivuhodnou dychtivostí se jí naučit a jakoby bezděčně do ní proniknout. Zdálo se, že moje uši jsou dnem i nocí obklopeny sladkými zvuky, takže nemám nejmenších pochybností o tom, že jsem povolán k hudbě.“ S hudbou a hudebníky se patrně setkal v blízkém farním kostele St. Marein včetně varhaníka J. H. Peintingera ze Štýrského Hradce a mohl tam i zpívat na kůru. Dlabač v roce 1815 dokonce (bez odkazu na prameny) uvádí, že Fux se vzdělával a žil dvacet let v Čechách. Nad tím se pohoršoval už Köchel, který v Praze nenašel nikoho, kdo by ho tehdy mohl tak zásadně vyučit. První doklady pocházejí až z matrik univerzity ve Štýrském Hradci, kdy je v květnu 1680 zapsaný ve třídě gramatiky, to je třetí ročník jezuitského gymnázia. V únoru 1681 byl přijat tamtéž do alumnátu (internátu) Ferdinandeum, kde je mezi ostatními chlapci označen jako „Musicus“. Kvůli celkovému zaopatření museli všichni spolupůsobit na hudebním kůru jezuitského kostela. Fux byl však stále ještě veden jako student ve třetí třídě gymnázia, jako by nesplnil zkoušky. Patrně propadl. Přesto, nebo právě proto tu cítíme velkou nesrovnalost, protože jednadvacetiletý student by se tak neobvykle pohyboval mezi třináctiletými chlapci. I kdyby se narodil až na konci roku 1662, i tak byl jako student přestárlý. Důvodem jeho neúspěšného studia a zároveň pardonem pro jeho nestandardní věk musely být jeho výjimečné hudební schopnosti, nezastupitelnost a vytíženost na kůru.

INGOLSTADT – PRVNÍ A POSLEDNÍ FUXŮV ÚTĚK
Po Vánocích, 28. prosince 1683, zapsal matrikář jezuitské univerzity v Ingolstadtu nového studenta: „Joannes Josephus Fux Styrus Hyrtenfeldensis logica studiosus, pauper“. Ve Štýrském Hradci zase k jeho jménu připsali „profugit clam“ – utekl tajně, asi dva měsíce před tím, kdy měl gymnázium absolvovat. Ale v Ingolstadtu mu kupodivu gymnázium uznali celé a na univerzitě začal studovat práva, což se mu později velmi hodilo při administraci vídeňské dvorní kapely. Zatím byl jeho majetkový statut bídný – byl prostě „chudý“. Avšak do dvou let získal místo varhaníka ve sv. Mořici a podle dochovaného inventáře zde začal i komponovat. U jeho prvních skladeb se objevuje označení „student práv a varhaník“. Na přelomu let 1688/89 město opustil a jeho stopa se opět ztrácí. Až po letech se roku 1696 objevuje v úředních záznamech díky svému sňatku s Julianou Clarou Schnitzenbaum, dcerou vládního úředníka. Zde také figuroval jako varhaník benediktinského kláštera Schotten. A jakmile začal „za své kompozice“ od Leopolda I. dostávat od počátku roku 1698 plat jako řádný člen císařské kapely, bylo o jeho kariéře ve službách tří císařů rozhodnuto. Stal se tak i legendární protiváhou italských hudebníků u dvora. Komponoval chrámovou i světskou hudbu, jak to dokládá jeho první tištěný sborník Concentus musico-instrumentalis z Norimberka 1701. Postupně zastával paralelně i několik pozic: dvorní skladatel, vicekapelník, dvorní kapelník, kapelník u sv. Štěpána, kapelník císařovny vdovy. Z takové umělecké a společenské pozice se už neutíká.

JAK PUTOVALA FUXOVA HUDBA DO DRÁŽĎAN A DO PRAHY
Když roku 1733 „v největší bídě“ a po 24 letech věrné služby žádal (neúspěšně) Jan Dismas Zelenka poníženě drážďanského kurfiřta a polského krále o uvolněné místo kapelníka, zmínil „jeden a půl roku ve Vídni bez nejmenšího požitku a nějakého uvolnění [a] veliké výlohy za notové opisy“. Týkalo se to jednak Zelenkova studia kompozice u obdivovaného Fuxe a zejména čtyřsvazkového souboru skladeb Collectaneorum Musicorum, kde píše, že 16 Moralesových Magnificat získal v roce 1718 k opisu od „Velkého Maestra zdejší císařské kapely, zbožného a laskavého Pána Johanna Josepha FUXE, mého nynějšího učitele kompozice, Mistra nejctihodnějšího. Vídeň, Rakousko 1718“.
V létě 1723 se ve Vídni chystaly korunovační slavnosti císařského páru na českého krále a českou královnu v Praze za účasti hostů a umělců z celé Evropy. Kompozicí slavnostní opery – Festa teatrale na Pariatiho libreto byl pověřen Fux. J. J. Quantz vzpomíná, jak s loutnistou S. L. Weissem a kapelníkem Graunem cestovali do Prahy. „Opera se jmenovala Costanza e Fortezza, složená Fuxem, tím starým slavným císařským kapelníkem. Kompozice byla více církevní než divadelní, ale velice nádherná… Takt udával kapelník Caldara, Fux trpěl podagrou: císař ho tedy dal z Vídně přinést na nosítkách.“ Aby se dostali na operu, dali se všichni tři najmout do operního orchestru, podobně jako Zelenka měl zpívat ve sboru. V den korunovace zaznělo i Fuxovo Te Deum a další jeho skladby v jiných kostelech města.

ÚTĚK PŘED VĚČNOU SMRTÍ
Fuxem fugatově zhudebněný text Libera me Domine, de morte aeterna pro SATB s generálbasem z jednoho jeho rekviem byl tedy dokonale vyslyšen a Fux opravdu unikl své věčné umělecké smrti. Nejenom že ediční cyklus Denkmäler der Tonkunst in Österreich zahájil už roku 1894 Quido Adler právě Fuxovými mešními partiturami, ale i v současnosti probíhá zásadní čin pro zpřístupnění Fuxova umění v podobě souborného vydávání jeho díla péčí vydavatelství Bärenreiter a Akademische Druck und Verlagsanstalt.
Penzionovaný dvorní kapelník Johann J. Fux umíral v únoru 1741 v domě U Zlatého medvěda na Fleischmarktu ve Vídni na hectica Fieber, tedy zimniční horečku. Neodešel však z tohoto světa 14. února, jak oznámilo Wienerisches Diarium, ale nejméně o den dříve, kdy byla za přítomnosti notáře otevřena jeho závěť. Specializovaný archivář a znalec vídeňského kurentu Michael Lorenz na svém webu předkládá obdivuhodné výsledky vlastní badatelské práce včetně edic, korektur a výkladů známých i nepublikovaných fuxovských pramenů. Vyvrací např. opakované omyly, domněnky a nesmysly typu: Fuxův pohřeb představoval šílené náklady, císař sám je uhradil a byl na pohřbu s celou císařskou kapelou, přišla i celá kapitula z katedrály a chlapec Joseph Haydn zpíval. Naproti tomu je Köchlem publikovaných 260 Fuxových dobrozdání k žádostem dvorních hudebníků z let 1715–1740 samostatnou monografií Fuxovy odbornosti, poctivosti, laskavosti i poselstvím. Byli to právě ti nejlepší, kteří Fuxem napsané noty proměňovali v jeho duchu v krásnou muziku.

Nahoru | Obsah