Hudební Rozhledy

Concerto grosso pro jazz a disharmonii doby

V. Roky 1977–79: Jazz v aréně žánrů

Vladimír Kouřil | 11/17 |Studie, komentáře

Plakát VI. Pražských jazzových dnů

Dnes je to už nepochopitelné, ale prolínání žánrů v rámci festivalů, ba přímo koncertů, původně žánrově vymezených, se muselo vybojovat. Právě Jazzová sekce SH na tom měla lví podíl. Ministerstvo kultury věc vidělo jinak. V májovém čísle Melodie roku 1975 se tehdejší odborník hudebního oddělení ministerstva kultury Zbyněk Mácha zmiňuje o materiálu, v němž „… je především vyjasněna koncepce jednotlivých festivalů, zpřísňuje požadavky na jejich úroveň i určitou specifičnost.“ Tady, na nejvyšším úřadu kultury, se rozhodovalo o všem a kvůli nekompatibilitě dramaturgie Pražských jazzových dnů s ministerskými výnosy se také rodil nepřátelský postoj vůči jazzové sekci.

„Jde nám také o to, aby se jednotlivé festivaly žánrově a stylově nepřekrývaly“, dí byrokrat v roce Charty 77 stříhající ušima na všech postech. Sekční programové výlety za hranice jazzu měly své kořeny. Především příchozí mladí aktivisté Jazzové sekce nebyli ortodoxní jazzofilové, byli zvyklí naslouchat širokému spektru nekomerční hudby, hudby mimo mainstream žánrů. S tím souvisí skutečnost, že progresivní či nekomerční proudy v té době téměř výhradně vznikaly na amatérské či neoficiální scéně. Důvodem byla usazenost oficiální scény v zaběhnutých kolejích, v tichém souznění s představami komunistického establishmentu. Z toho vycházel nezájem expe- rimentovat nebo přijímat nové podněty (ještě ke všemu ze západní ciziny), na něž nebylo publikum zvyklé; scéna byla „normalizovaná“. Žánrově rozvolněný program Jazzové sekce – nejen Pražských jazzových dnů, ale také obsah bulletinu Jazz – chtěl být navíc osvětou v širším pojetí, což se v programech PJD projevovalo stále výrazněji.
Sedmidenní 5. PJD vypukly 4. 4. 1977. Dramaturgicky navazovaly na vývoj předchozích ročníků, vystoupilo na nich 8 profesionálních formací, 11 poloprofesionálních a 12 ryze amatérských kapel. Pro amatéry byly lokální amatérské přehlídky či vystupování v podnikových nebo studentských klubech jedinou šancí se předvést na veřejnosti. Byli nejpečlivěji sledovaní nehudebními státními institucemi. Proč? Svou nekonvenční hudbou, leckdy provokačním pojetím, kritickým textem či vnějším zjevem dávali najevo opovržení oficiální režimní scénou, často režimem státu přímo. Přehlídky amatérů představily z jazzové oblasti Jazz Fragment klávesisty Aleše Faixe, Tlön s basistou Alešem Charvátem a flétnistou Jaroslavem Šolcem a z hlediska progresivity bylo nejzajímavější duo basisty Miroslava Posejpala s altsaxofonistou Jiřím Durmanem – zde začala jejich umělecky ojedinělá dráha na naší scéně. Postupem času se jejich hudba uvolňovala, mísily se v ní prvky free jazzu, lidové hudby a volné improvizace, arzenál nástrojů, na něž hráli, se rozrůstal. Podobně jako originálně samorostlé Free Jazz Trio z Olomouce působí příležitostně dodnes, nahrávky si vydávají samizdatově, prvního tuzemského oficiálního CD se dočkali až po pětatřiceti letech. Uvádějící Miloš Čuřík promítal z kanadské ambasády zapůjčené krátké výtvarně experimentální filmy. Jazz Dance tanečního a baletního mistra, choreografa a pedagoga, veterána branže Franka Towena tančil na hudbu saxofonisty Gene Ammonse, Leonarda Bernsteina a rockových Ten Years After či Paula Butterfielda.
Z „outjazzových“ pořadů stojí za připomenutí poslechový pořad Od Varèse po Zappu mladého publicisty Petra Dorůžky v Divadle hudby a film Easy Reader /Bezstarostná jízda Dennise Hoppera z roku 1969. Ten byl naší distribucí sice zakoupen, byly i vytištěné plakáty, ale v rámci normalizační cenzury nebyl promítán. Co vadilo více? Vlasatci, drogy, nebo hudba? Ve spolupráci s ředitelkou Ponrepa bylo domluveno jeho promítnutí s tím, že se jedná o neveřejnou akci Jazzové sekce. Obě představení byla zcela vyprodána, pořadatelská služba kina zděšená davem před letenským kinem nakonec pustila do sálu i hloučky mimopražských návštěvníků, na něž nezbyly vstupenky. Toto promítání filmu otevřelo dveře filmových klubů. Také na druhém ze dvou koncertů moderního jazzu v Lucerně se děly věci: amatérská skupina Extempore představila svou dada-hororovou rockovou operetu Milá čtyř viselců ve spolupráci s pantomimou Paskvil Pavla Kočího. Zařazení tohoto čtyřicetiminutového opusu mezi jazzrockové skupiny Fousy trombonisty Jiřího Jelínka, Chameleon klavíristy Jana Hály, nového seskupení Jiří Stivín & Co., klávesové konkláve Nikomu ani moog II s Milanem Svobodou, Michaelem Kocábem a Tomášem Víškem a triem saxofonisty Viktora Kotrubenka působilo pro mnohé jako pěst na oko. Recenzent v denním programu píše: „Odvážné umělecké ztvárnění vyrazilo publiku dech a provokovalo jej. Všichni diváci tuto provokaci přijali, ba co více, nechali se jí odvázat tak, že toho ani následující soubory nelitovaly.“ Za vzpomínku stojí také hudební happening Jiřího Stivína, ovládajícího klávesami dvacetičlenné „harmonium“ naladěných pivních lahví – když se hráči rozsvítila na čele žárovka, vydal patřičný tón. Stivín později zvuk vodou vyladěných lahví použil na vynikajícím LP Zvěrokruh s Gabrielem Jonášem, Talichovým smyčcovým kvartetem a Kühnovým smíšeným sborem. Festival skončil v neděli 10. 4. opakovanými koncerty Jazzrockové dílny odpoledne a večer.

Co do délky a pestrosti hudební i mimohudební byly historicky nejrozsáhlejší festivalovou akcí své doby 6. PJD na jaře 1978. Začaly 16. května přednáškou Karla Srpa ml. a Petra Rezka Nové umělecké směry druhé poloviny 20. století a skončily večerním výletním parníkem s hudbou jedenáctý den 26. 5. Mezi tím se opět konala už celopražská přehlídka amatérských jazzových a rockových skupin, na níž zazářila hanspaulská skupina Bluesberry s klasickým folkbluesovým černošským repertoárem se skvělými českými texty, pokračovaly další přednášky: Josefa Vlčka o punk rocku, Tomáše Křivánka o polské jazzové a rockové scéně. Konaly se dva koncerty tradičních jazzových směrů. Pět koncertů v Lucerně opět představilo stylovou škálu českého jazzu, počínaje big bandy Kamila Hály, Václava Kozla a Milana Svobody a konče vítězi amatérské přehlídky – kapelami Jazz Fragment a Hemenex. Opět se objevila řada experimentů: Combo FH improvizovalo společně s laserovou produkcí Via Lucis z Brna. Dalším průlomem byla progresivní soudobá hudba, opět zasazená doprostřed jazzového a rockového programu. Klávesista Lubor Šonka připravil program 4P pro Ena pod vlivem Enovy studie Vytyčování a organizace možností v umění. Koncert se skládal ze dvou skladeb z oblasti kompozičních experimentů: od Michaela Nymana opus 1–100 pro čtyři klavíry a od Cornelia Cardewa Velké učení – § 7. Nutno přiznat, že tyto československé premiéry se chápání publika přece jen vymkly. Nikoli tak vystoupení Due Boemi di Praga, jehož protagonisté, klavíristka Emma Kovárnová a především basklarinetista Josef Horák, přijeli do Lucerny rovnou ze Stuttgartu, aby zahráli jedinou skladbu – jedenáctiminutové Tabu Václava Kučery – inspirovanou témbry a rytmy africké džungle. Nicméně v denním programu se nepodepsaný autor stati 3x Proč Due Boemi na závěr přece jen ptá: „Možná, že se zdá někomu neopodstatněné, že zveme soubor interpretující klasiku na přehlídku jazzových skupin. Už takhle je tu víc než dost rocku, a teď ještě klasiku! Kolik jazzu tu potom zbyde?“
Tato otázka tu zůstane viset ještě pět let, než se skupina jazzově pravověrnějších k radosti státních orgánů rozhodne založit nový spolek – Českou jazzovou společnost. 6. PJD měly ještě další novinku: přítomnost zahraničních skupin, které si jazzová sekce přivezla bez povolení a zajištění Pragokoncertem, výlučným „dovozcem“ a „vývozcem“ hudby. Jako turisté hrající za diety a ubytování si zahrálo maďarské kvarteto Kaszakö vynikajícího pianisty Frigycse Pleszkána, východoněmecký jazzrockový big band Fusion, a hlavně polský Ossian představující inspirativní fúzi evropských a orientálních vlivů pomocí běžného i folklorního instrumentáře, vše propojené jazzovou improvizací. Tato hudba dostane až v roce 1987 obchodní značku „world music“. Nastupující trend podpořila i domácí kapela perkusisty Vlastimila Marka Amalgam se třemi kytarami a hostujícím indickým hráčem na tabla Mohamem Lalem. Kritik v denním programu byl však hudbou Amalgamu natolik zmaten, že v úvodu jinak pochvalné recenze napsal: „Byla to prapodivná směsice folku, rocku, indické hudby, rock and jokes a bůhvíčeho ještě.“ Publikum si přesto vyžádalo přídavek. Z „ryzího“ jazzu zaujaly ještě skupiny Tlön, Horký dech zpěvačky Jany Koubkové a výlupek z Celluly – duo trumpetisty Laca Decziho s kytaristou Zdeňkem Dvořákem. Samozřejmě Pražský Big Band a Tandem Stivína s Daškem – Stivín zaujal také se svými novými „partnery“, s magnetofonem a rozhlasovým přijímačem.
Víkendové 7. PJD 6. – 9. října 1978 působily zdánlivě skromně. Jejich význam spočíval v přiznání určité stagnace celé scény. Projevilo se to v textech denních zpravodajů. „Tvrdím, že úroveň amatérského rocku v Praze a okolí mají na svědomí jen a jen ti, kteří ho dělají. Nevěřte jejich nářkům: většinou mají kde zkoušet, v aparaturách a nástrojích mají oni nebo jejich rodiče desetitisíce a mnozí mají i kvalifikaci“ – píše v denním programu 7. PJD amatérský hudebník. „V Česku není zvykem hrát jako já sám, ale vždy jako někdo. Jako Corea, jako Weather Report, jako McLaughlin. Tuto podivnou vlastnost našeho jazzu a rocku bych nazval nezájmem vymýšlet a přemýšlet o jiných souvislostech, které na první pohled třeba s hudbou nesouvisí“ – tamtéž. Jazzová hudba sedmdesátých let byla ovlivněna výrazně jazzrockovou syntézou, a to podstatné se v ní již odehrálo, stalo se součástí mainstreamu, z něhož také hodně čerpal zvuk populární hudby. Žánrové spektrum 7. PJD od folku, přes amatérskou scénu, jazz, jazzrockové dílny až k Rezkově Autoportrétu Johna Cage rozprostřelo své ležení v Lucerně, Malostranské besedě, Divadle hudby a v Tatra klubu v Ženských domovech. Potěšila zpěvačka Jana Koubková s kytaristou Zdeňkem Hráškem s vlastní jazzovou úpravou Rodrigova Aranjuezského koncertu ve zkratce. Autorsky se představil pianista Jan Hála s kapelou Congomerát. Zaujal Jazz Half Sextet saxofonisty Viktora Kotrubenka s barevně znějící hudbou, k čemuž napomohla tuba Petra Fleischera, vokál Jany Koubkové, bicí Petra Špruňka a baskytara Iva Durczaka, recenzentem označenou jako jazzové dada. Zjevil se Andrštův Energit posílený Emilem Viklickým po návratu ze studijního pobytu v Bostonu. Opět zazářil Impuls vedený trumpetistou Michalem Gerou, naopak rozpaky vyvolal projekt už druhé a třetí verze Nouzového přistání Michala Kocába, ale i premiéra Jazz Q Martina Kratochvíla se zpěvákem Oskarem Petrem. Jako by podtrhovaly úvahy o nejistotě na cestách objevených jazzrockovou syntézou.
8. PJD 23.–27. 10. 1979 začaly originálně: na trase Kampa – Klárov – Staré Město hraje Pražský originální synkopický orchestr na valníku taženém koňmi. V sálech pokračuje asimilace jazzových a rockových stylů, dvakrát se s různým programem představí JOČR řízený Kamilem Hálou, Pražský Big Band sestavil repertoár napůl ze skladeb svého kapelníka Milana Svobody a ze skladeb převzatých od Billa Stapletona, Thada Jonese a Carole Kingové. Nouzový úlet Michaela Kocába byl dalším pokusem vyvést jazzrock ze zajetí stereotypů. Kytarista Rudolf Dašek se představil sólově. Švýcarský perkusista Pierre Favre nejdříve nadchl sólovým koncertem v Divadle hudby, následně v duu s Jiřím Stivínem v Lucerně. Progresivně rockoví Art Bears z Anglie vnutili recenzentovi úvahu, že takto by hrál Schönberg, kdyby byl rockovým hudebníkem. Hned po nich nastoupivší Classic Rock’n’roll Band Pepy Pilaře jen dokresluje neuvěřitelnou žánrovou a stylovou dramaturgickou koláž těchto PJD. Hudebně nejdrsnějším příspěvkem byla u nás neslýchaná volná improvizace dua kytaristy Freda Frithe a bubeníka Chrise Cutlera. Amatérská scéna se poprvé představuje pod pojmem „Scéna alternativní hudby“ – z jazzových položek opět zaujme multiinstrumentální duo Jiřího Durmana s Miroslavem Posejpalem, dále karlovarská Brigáda bratří Pelců (Jindřicha a Ivana) s výborným trumpetistou Františkem Kučerou. Stručná zpráva v deníku Svobodné slovo oprávněně konstatuje, že všech pět PJD tohoto ročníku se tentokrát vydařilo.

(Příště: 9. až 11. PJD 1979–1982, nástup koncertní diskriminace.)

Nahoru | Obsah