Hudební Rozhledy

Editorial 06/17

Hana Jarolímková | 12/17 |Úvodník

Vážení čtenáři,
Česká televize, vůči níž mohu mít jako asi většina národa tisíce výhrad, se přece jen může kromě specializovaného Artu, věnovaného kultuře, pochlubit jedním kanálem (ČT2), který v poslední době zařadil do svého programu vynikající německé, anglické a ruské dokumentární filmy o II. světové válce. Mezi nimi vynikl dokument „Heydrich – konečné řešení“, který mě přivedl na myšlenku realizace nesporně zajímavé série článků z pera Roberta Rytiny, jejíž první díl uveřejňujeme v tomto čísle.

Hlavním tématem seriálu je vztah zmíněného „řezníka českého národa“, prominentního nacisty a po krátkou dobu zastupujícího říšského protektora „Protektorátu Čechy a Morava“ (1941–1942) Reinharda Tristana Eugena Heydricha (1904–1942) ke kultuře a hudbě zvláště, jenž nastoluje otázku, kterou si kladou mnozí z nás v jiných, méně hrůzných souvislostech. Jak je možné, že vzdělaný, uměnímilovný člověk se chová tak, jak se chová. Připomenu, že Heydrich byl mimo jiné „architektem“ tzv. konečného řešení české otázky. Dne 2. října 1941 prohlásil v širším kruhu těch, kteří mu naslouchali, že „Čech v tomhle prostoru už nemá koneckonců co pohledávat“, a dodal, že on se nebude v žádném případě pokoušet „předělávat tuhle českou svoloč podle staré metody na Němce“. Když se nad tím hlouběji zamyslíme, je to vlastně naznačený „holokaust“ Čechů, které také rád nazýval „smějícími se bestiemi“. Přitom jeden z nejvyšších nacistických pohlavárů, syn hudebního skladatele, operního pěvce a posléze i ředitele hudební konzervatoře v Halle Richarda Bruna Heydricha miloval hudbu, sám výborně hrál na housle, byl několikanásobným přeborníkem SS v šermu a plynně ovládal několik světových jazyků. Dokonce jeho první jméno pochází z opery „Amen“, kterou napsal jeho otec.
A pomalu se dostáváme k „meritu věci“: jak je možné, že takový kulturní člověk se v reálném životě stává nikoliv „zvířetem“ (to by byla urážka nevinného tvora), ale krutou, chladnou a citově zcela vyprahlou bestií. V jeho případě (a v případě jiných) rozhodně např. neplatí parafrázované přísloví Boženy Němcové, které praví, že pod vlivem hudby krotnou i „sápaví lvové“. Vzpomeňme např. na Adolfa Hitlera, který zbožňoval dílo Richarda Wagnera, a to dokonce natolik, že norimberské sjezdy NSDAP byly zahajovány hudbou z „Mistrů pěvců norimberských“ a „vůdcovi“ spolustraníci měli za úkol ne zrovna jimi oblíbené povinné návštěvy Wagnerových oper! Většina z nich totiž dávala přednost posezení u bavorského piva, což – podle dobových svědectví – Hitlera, když se to dozvěděl, strašně rozčililo...

Člověk je bytost složitá a komplikovaná (tím nevyslovuji žádné moudro) a přehlédneme-li celé dějiny lidstva, najdeme důkazů tolik, až se nám z toho zatočí hlava. A mnohé z nich, bohužel, zcela jasně ukazují, že umění nedokáže zušlechtit všechny (nakonec uvedené případy Heydricha a Hitlera jsou toho více než zjevnými příklady). Obdobně je tomu i v případě vzdělání: obecně rozšířená a vcelku naivní představa, že vzdělaný člověk nemůže být přece špatný, bere v našich časech velmi rychle za své. Vždyť vzdělání v rukou některých lidí může být i velmi nebezpečné, neboť jim umožní sofistikovaně páchat promyšlené zločiny, aniž by si toho ti ostatní všimli. Nakonec v dnešní době najdeme kolem sebe příkladů více než dost...
Vraťme se však ke vztahu umění a nikoliv ušlechtilosti, ale krutosti. Tady se nabízí, domnívám se, velká příležitost zejména pro psychology.

Nahoru | Obsah