Hudební Rozhledy

Kristina Fialová: hudba 20. století je mojí srdeční záležitostí

Miloš Pokora | 08/17 |Rozhovory

Kristina Fialová

Pokud bychom chtěli jmenovat mezi mladými českými instrumentalisty nejvýraznější osobnosti, nemohli bychom opomenout teprve devětadvacetiletou violistku Kristinu Fialovou. Je až neuvěřitelné, co všechno tato adeptka vysokých met při svém mládí stihla. Hudebně vyrůstala na brněnské konzervatoři (prof. Miroslav Kovář) a HAMU v Praze (prof. Jan Pěruška). K tomu vystudovala také Královskou hudební akademii v Kodani ve třídě Tima Frederiksona a Larse Anderse Tomtera, Hochschule für Musik Carl Maria von Weber v Drážďanech ve třídě prof. Vladimíra Bukače a své zkušenosti si prohloubila u řady světových sólistů.

Roku 2013 získala titul absolutního vítěze na mezinárodní soutěži Michala Spisaka v Katovicích, a navíc se stala laureátkou celé řady dalších světových soutěžních klání. Ještě během studií se představila na největším dánském Tivoli festivalu za doprovodu Kodaňské filharmonie, debutovala ve slavné Tonhalle Zürich a v roce 2015 vystoupila poprvé se samostatným recitálem na Pražském jaru. Dnes už pravidelně spolupracuje jak s předními domácími i zahraničními orchestry a dirigenty, tak s celou řadou výjimečných instrumentalistů. Svými interpretačními kreacemi vstoupila do povědomí posluchačů ve většině států Evropy, v Rusku, Africe, Asii a v Jižní i Severní Americe. Navíc vedla i mistrovské kurzy v Limě, Kodani a Číně. Její interpretační projev, oceňovaný odbornou kritikou, je zachycen na sedmi CD, realizovaných pro vydavatelství Supraphon, ArcoDiva a dánské Dacapo. Hraje na italskou violu „Carlo Antonio Testore – Contrada 1745“ a jako jediný český umělec patří mezi Pirastro artists.

  • Přiznám se, že mě od počátku imponoval váš zapálený přístup k hudbě 20. a 21. století. Navíc jsem poznal, že umíte moderní hudbu náležitě prožít. Své vůbec první CD ‚Introduction‘ zaměřené pouze na skladby pro violu sólo, jste věnovala právě tomuto období. Co vás k zařazování moderní hudby do vašich programů přivedlo?
    Hudba 20. století je mou srdeční záležitostí. Je to období, kdy skladatelé znovu objevili nádherný zvuk violy a začali se tomuto nástroji důkladně věnovat. Nebylo to ale automatické. V období romantismu postrádáme violová díla známých autorů z velmi prostého důvodu – chyběl interpret, který by vznik takových skladeb inicioval. Od začátku 20. století již skvělých violistů inspirátorů přibývalo – Rebecca Clarke, Lionel Tertis či William Primrose. Díky nim začal opravdový „zlatý věk“ violy a je logické, že na repertoáru violistů se objevuje z velké části moderní hudba. Na druhou stranu se nechci zaměřit pouze na 20. a 21. století. Ráda hraji všechny hudební styly. Miluji hudbu Johanna Sebastiana Bacha, která je základem všeho. Pravidelně hrávám Bachovy Sonáty a Partity a moje nejoblíbenější dílo je jeho Ciaccona z Partity č. 2, která dle mého názoru zní na violu nádherně.
    Když jsem vybírala dramaturgii svého prvního CD „Introduction“, rozhodla jsem se zařadit skladby pro sólovou violu z jednoduchého důvodu. Chtěla jsem, abych se na nahrávce nemohla za nikoho „schovat“, abych to byla opravdu jen já a jednoduchý zvuk sólového nástroje, který ale má obrovské možnosti. Vybraní skladatelé jsou mi hudebně velmi blízcí a nahrávání tohoto disku pro mě byla krásná práce.
  • Při studiích v Kodani jste dva roky hrála v Kodaňské filharmonii. Teď se věnujete pouze sólové dráze a při pohledu na váš nabitý koncertní kalendář je evidentní, že rozhodnutí odejít z prestižního zahraničního orchestru bylo správným krokem. Co vás k tomu ale tehdy vedlo?
    Když jsem nastoupila na Královskou hudební akademii v Kodani, tak byl zrovna vypsán konkurz do Kodaňské filharmonie. Vzhledem k tomu, že Dánsko je nákladná země, byla jsem nucena přemýšlet o možnosti výdělku. Na svůj první (a zatím i poslední) konkurz jsem se přihlásila a hned napoprvé jsem byla úspěšná. Práce ve filharmonii pro mě byla skvělou školou, ale po dvou letech se můj koncertní kalendář stal neslučitelný s plným úvazkem ve filharmonii, proto jsem najednou stála před rozhod- nutím, zdali z orchestru odejít, nebo se zříci sólové dráhy. Ačkoliv mě mnoho blízkých od tohoto kroku zrazovalo, rozhodla jsem se „zariskovat“ a jistotu pravidelného příjmu opustit. Významnou roli v mém rozhodnutí hrál můj manžel, violoncellista Petr Nouzovský, který byl již v té době uznávaným sólistou, a proto měl představu o správnosti mého rozhodnutí jít za vytčeným cílem. Také se za mě jako začínajícího umělce postavila agentura ArcoDiva. Z naší dlouhodobé spolupráce mám opravdovou radost. Svého kroku opustit filharmonii jsem nikdy nelitovala a velmi si vážím toho, že koncertní nabídky stále přicházejí a je jich čím dál více. Hraji v průměru 100 koncertů ročně a moc mě to baví!
  • Jaký máte názor na vývoj hudební kultury a vůbec kulturní vyspělosti u nás i v Evropě? Hodně lidí se domnívá, že kultura se v současnosti nachází spíš na okraji společenského vědomí.
    Myslím si, že se u nás v tomto směru postupuje správným směrem. Zvlášť hudební tradice je zde obrovská, a to je skvělý základ. Mám pocit, že si již lidé uvědomují, že klasická hudba je náš nejúspěšnější vývozní artikl a že je znám po celém světě. Vím, v jaké situaci se kultura nachází například v Dánsku, kde je v současné době péče o kulturu eliminována na minimum. Vláda dělá obrovské finanční škrty na školách i v orchestrech a můj bývalý orchestr je jen krok od zrušení. Není dobré, když si politici neuvědomují, že s potlačením kultury národ také přichází o svoji osobitost. Je velmi jednoduché něco zrušit. Obtížnější však je to vybudovat znovu.
  • Okouzlilo mě, jak hrajete Violový koncert filmového mága Miklóse Rózsy. Jak jste se vůbec k této skladbě dostala?
    Koncert Miklóse Rózsy je mou srdeční záležitostí. Když jsem hledala skladbu pro svůj absolventský koncert s orchestrem na HAMU, díky anglické společnosti Miklóse Rózsy jsem objevila jeho fantastický Violový koncert, který ještě u nás nikdy nezazněl! Jakmile jsem z Anglie dostala nahrávku premiéry Koncertu v podání Pinkase Zukermanna, již po několika minutách jsem se do tohoto díla zamilovala. Lehké vystřízlivění dorazilo, když jsem otevřela noty. Již z nahrávky jsem pochopila, že dílo není lehké, realita byla ale mnohem horší! Naštěstí byl Miklós Rózsa také violista, takže ačkoliv je koncert nesmírně technicky náročný, je psán tzv. do ruky. Tento koncert jsem hrála v české premiéře a pravidelně jej zařazuji na program koncertů, a vždy se setkává s velkou odezvu posluchačů. Je to fantastická hudba!
  • Kolik skladeb musíte v průměru za rok nastudovat a předvést? Sestavujete si programy koncertů sama?
    Každý rok je to různé, když to ale vezmu podle toho letošního, tempo studování nových skladeb je enormní. Jen za poslední dva měsíce jsem hrála devět různých koncertů s orchestry, přičemž většinu z nich jsem ještě neměla v repertoáru. Do toho se stále učím nové skladby na recitály či komorní koncerty. Například na konci května jsem na dánském festivalu Klang odehrála celý program složený ze skladeb dánských soudobých skladatelů, v červnu ve Studiu Live budeme hrát s houslistkou Martinou Bačovou českou premiéru fantastického dua Ciaccona Krzysztofa Pendereckého. Přes léto se musím naučit obtížný Koncert pro violu a orchestr „Der Schwanendreher“ Paula Hindemitha, který budu nahrávat na CD s Českým národním symfonickým orchestrem ještě spolu s Hindemithovou Smuteční hudbou a Rhapsody Concertem Bohuslava Martinů. Musím vše plánovat dlouho dopředu a cvičit s velikým předstihem tak, abych všechen repertoár, který chystané programy vyžadují, měla včas detailně nastudovaný. Snažím se zařazovat podobnou dramaturgii na koncerty, které jsou časově blízko sebe, to ale není zdaleka vždy možné. I proto jsou měsíce, kdy cvičím prakticky nonstop.
  • Vydala jste nové CD s klavíristou Igorem Ardaševem, pravidelně také hráváte se svým manželem, violoncellistou Petrem Nouzovským. S kterými dalšími komorními partnery ještě vystupujete?
    S Igorem jsme na začátku roku vydali u firmy Supraphon CD s českými sonátami pro violu a klavír a společně nás čekají další koncerty, například na festivalu Emy Destinnové v září tohoto roku. S mým manželem jsme právě pokřtili nové CD „Humoresque“ u společnosti ArcoDiva, které z velké části obsahuje nám věnované nové skladby od znamenitých autorů jako Petr Fiala, Adam Skoumal či Roman Haas, a s tímto programem vystupujeme také na koncertech. Mám radost z pravidelné spolupráce s houslistou Václavem Hudečkem či estonskou klavíristkou Irinou Zahharenkovou. V loňském roce jsem měla možnost na koncertech v Číně spolupracovat se skvělými klavíristy Martinem a Kristinou Kasíkovými a houslistou Ivanem Ženatým, což byl pro mě úžasný hudební zážitek. Pravidelně se také na pódiích potkávám s cembalistkou Monikou Knoblochovou či harfistkou Dominikou Ťukovou.
  • Odborná kritika používá při charakteristice vašeho projevu často kromě přívlastku temperamentní slovo „sofistikovaný“. Sám bych přidal ještě přívlastky detailní, vy- nalézavý a zvukově opájející a také něžný. Nakolik vycházíte při studování nového repertoáru z notového zápisu a nakolik se inspirujete nahrávkami (pokud existují)?
    Nahrávky mi pomáhají na začátku studia díla, kdy se učím „noty“. Často si vozím v autě na dlouhé cesty hromadu nahrávek a učím se skladbu tak trochu „za pochodu“. Jakmile již mám dílo pohromadě, snažím se v hudbě najít svoji vlastní tvář. Nahrávky velkých violistů jako William Primrose či Jurij Bashmet jsou úžasně inspirující a fantastické po všech stránkách. Ale protože nemůžeme hrát všichni stejně, snažím se při studiu nového díla posunout interpretaci jiným směrem a vytvořit osobitý charakter skladby.
  • Vzhledem k vašemu věku mě překvapilo, že již pořádáte interpretační kurzy. Jak jste se k nim dostala?
    Většinou mě osloví zahraniční hudební akademie či konzervatoř v místě, kde zrovna koncertuji, abych u nich den po koncertě vyučovala na mistrovských kurzech. Takto jsem učila na několika místech v Číně nebo v Jižní Americe. Je to pro mě vždy milá zkušenost setkat se s mladými umělci z úplně odlišných kultur a tradic.
  • Jak vnímáte jako sólová violistka existenci umělců na tzv. volné noze? Je možné se existenčně „obejít“ bez učení anebo hraní v orchestru? Jak jsou podle vašeho názoru ohodnocováni pedagogové a orchestrální hráči u nás v porovnání se zahraničím?
    Vše má své pro a proti. Jako sólový umělec mám velkou volnost a mohu si vybírat, co chci nebo nechci dělat. Nemám fixní pracovní dobu a, jak se říká, jsem „pánem svého času“. Na druhou stranu je ale tato volnost vykoupena nejistotou, kdy jsem každý měsíc závislá na počtu koncertů, a pokud koncerty nejsou, nemám žádný příjem. Musím sama vymýšlet různé projekty, komunikovat s pořadateli a řešit administrativní záležitosti. Pro mě je ale možnost dělat to, co mě nesmírně baví, tak velké privilegium, že jsem ochotna tuto nejistotu podstoupit. Velmi často si na koncertech uvědomuji, že mám opravdu skvělou práci, i když je to občas řehole.
    Ohodnocení pedagogů a hráčů v orchestru je u nás kapitola sama pro sebe. Je smutné, že většinou musí mít všichni ještě další práci, aby se uživili, ačkoliv odvádějí skvělé výsledky a jsou většinou vysokoškolsky vzdělaní. Měla jsem tu čest spolupracovat takřka se všemi českými orchestry a opravdu hrají na velmi vysoké úrovni. Stejně tak jsem prošla konzervatoří a hudební akademií v České republice a oba moji profesoři (Miroslav Kovář a Jan Pěruška) se mi vždy věnovali vysoko nad rámec svých povinností. Výchova nové generace muzikantů je velká odpovědnost a u nás máme ještě k tomu fantastický vzdělávací systém (ZUŠ – konzervatoř – vysoká škola), který je ve světě velmi ojedinělý. Tento systém nám v zahraničí opravdu závidí a zároveň obdivují a my bychom měli dělat vše pro to, aby učitelé a profesoři všech hudebních škol byli na základě svých výsledků patřičně ohodnoceni.
  • Na které vaše interpretační počiny se můžeme v nejbližší době doma těšit a co chystáte pro zahraničí?
    V červnu vystoupím spolu s německým orchestrem Bosch na několika místech v Německu a České republice včetně festivalu Mahler Jihlava, spolu s Václavem Hudečkem a Petrem Nouzovským se představíme s Pražským komorním orchestrem v Rudolfinu a se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu budeme nahrávat Vaňhalův Koncert pro violu a orchestr. Také mě čekají koncerty na Beethovenově festivalu nebo Studio Live v Českém rozhlase. V létě koncertuji v České republice a Dánsku, na podzim mám naplánovaná dvě velká turné po Číně, sérii koncertů s Filharmonií Bohuslava Martinů a představím se opět v Německu či Rusku. Také se moc těším na natáčení CD s Českým národním symfonickým orchestrem, které by mělo být hotové do konce letošního roku.

    Nahoru | Obsah