Hudební Rozhledy

Krakatit – plaisir d´amour?

Anna Šerých | 12/17 |Události

Alžběta Poláčková (Princezna)

Sté výročí narození Václava Kašlíka (1917–1968) navodilo důležitý dramaturgický počin – na scénu Národního divadla se po jednapadesáti letech vrátila jeho opera Krakatit. Dílo, které renesanční umělec dvacátého století – režisér, skladatel a dirigent – napsal plně v rozsahu svého avantgardistického smýšlení, a to na libreto podle filmového scénáře Otakara Vávry. Vávrův film existuje od roku 1948 v titulní roli s Karlem Högrem. Zajít na Kašlíkovu operu znamená pochopit, jak Čapkův ikonicky antiutopický román málo známe a zároveň, jak iluzivně vynalézavé dílo skladatel napsal. Není to dílo běžného operního vkusu, na krásné árie nikde nedojde, ale každý, kdo alespoň trochu monitoruje operu dvacátého století, by měl Krakatit znát.

Děj se odehrává ve fantazii Prokopa, zraněného vynálezce Krakatitu. Skladatel položí hlavního hrdinu na operační stůl pod obrovskou lampu a vtáhne nás do atraktivně surreálného příběhu, s Prokopem jsme stále, ve všech stavech jeho halucinací – v nemoci i v laboratoři, v zajetí mocipánů, kteří chtějí jeho vynález zneužít k světovládě a válce, jsme s ním i v čase jeho milkování a barové zábavy. Všechny děje se prolínají docela nekonsekventně, halucinace nerespektuje faktický čas. O čem Kašlíkův Krakatit vypovídá? Překvapivě hlavní akcent díla není v antimilitarismu – byť jako poselství mírové naděje opera končí, ale jako pravý kairos díla září osobnostní vyzrání mladého vynálezce: po zoufalém úsilí domoci se zpět svého vynálezu, domoci se lásky, zabránit zkáze pochopí ničivý aspekt egoistické pýchy, mladistvé exhibiční výbušnosti, z níž lze vystoupit: „Hledej a zkoumej, aby to lidem bylo k užitku“ – radí Pošťák, který jej sveze k cíli, a nad operačním stolem, na němž se Prokop probouzí, zní z filmového záběru: „Zachráněn!“
Současná inscenace akceleruje literárně historická fakta, tj. autobiografický aspekt Krakatitu, érosem ovinutý čas vzniku románu, tehdy spisovatel vztahově balancoval mezi dvěma ženami, které obdařil bohatou korespondencí. Je běžně dostupná, psaníčka kumštýře, literáta zavaleného prací, který svá milostná vyznání formuluje ve chvílích samoty do vyprávěnek, kterým víc než erotika vévodí estetika. Ovšem inscenace chce akcentovat eroticko svádivou linii děje natolik, že opeře předsunulo činoherní prolog, napsaný Alicí Nellis. Spisovatel, matkou decimovaný Karlík, se ve společnosti literárního salonu Anny Lauermannové setká s oběma svými láskami – Věrou Hrůzovou a Olgou Scheinpflugovou, přičemž herečka a literátka Scheinpflugová se svým Čáčou jedná jak šlapka z Poříčí, nepatřičná vulgarita čiší z pánů, kteří v saloně(!) mají na hlavě klobouky, poněkud deklasován je i spisovatel, ikona české literatury je troubelín neschopný společenského jednání, nešika, který se opaří, omdlí a jako ten neznámý muž na operačním stole prolne do děje Kašlíkovy opery…

Kolážová technika děje a kolážová technika Kašlíkova zhudebnění je impozantně efektní, zvláště, když zvážíme všechny strukturní jednotlivosti – přitažlivou symfonickou hudbu klasickou, v lyrických pasážích nepřeslechnutelně janáčkovskou, pasáže lidovek, jazz v mnoha ztvárněních barových scén a hudbu ve své době zcela inovační – hudbu elektronickou a konkrétní. Tyto zvukové vrstvy jsou určující pro charakter celku – dávají posluchači atraktivní zvukové impulzy, nejenom zlověstná našeptávání – „Bloudění, bloudění“ i „Krakatit, Krakatit“, také třesky a výbuchy jsou nepřeslechnutelné. Na inovačních zvukových reáliích Václav Kašlík stavěl, měly znít celým divadlem. Filmově uvažující skladatel zkomponoval operu jako modernisticky dynamické dílo, počítá s proměnlivostí a prolínáním scén, počítá s efekty asociačními, jeho hudebně-scénicky-jevištní mix má být plně smyslově atakující. Zde zůstalo představení mnoho dlužné, zvukový atak lze umístit kamkoli, lze rozeznít hlediště a rozeznít jednotlivé vrstvy tak, aby vtíravě komentovaly Prokopův „delirijní“ boj. Prolínání reálné scény a filmové projekce mohlo být dějově bohatší, erotiku poetizující klusy koně či kužel výbuchu je málo. Scéna Matěje Cibulky má spoustu přitažlivých funkčních nápadů, Negrelliho most jako schránu Prokopovy dílny, velkorysé Balltinovo panství, významově zřejmé shromaždiště anarchistů atd. Právě při scénografově nápaditosti bouří otázka, proč nebyl s týmem tvůrců projekce angažován víc. Režisérka Alice Nellis jedná v linii bouřlivý milostník Čapek – trhavinový bouřlivák Prokop, který blouzní v balanci sexu a výbušniny. Režie je líbivá a má detaily, které podsouvají otazníky v citlivosti vůči dobovým reáliím (výstupy Ančí), legitimní jsou nároky diváka, který by pozoruhodné dílo chtěl vidět v nejvyšších kvalitách.
Hudební nastudování Petra Kofroně budí respekt, zároveň kloubený s výtkou vůči razanci zvuku a razanci tempa i nedotaženým dynamickým stupňováním prostorových linií zpěvu na forbíně a rozehraném pozadí. Při náročném deklamačním zpívání je nehorázné uvádět premiéry dva večery za sebou, ostatně druhá prokazovala únavu víc než zřetelně, a to i v podání hlavního hrdiny, tenoristy Josefa Moravce, který si prvým večerem vydobyl zaslouženou úctu, taktéž Princezna Alžběta Poláčková, což nelze vyslovit o projevu Lucie Hájkové – Anči. Daří se Richardu Haanovi (dr. Tomeš), zaujme dobře znělý Zdeněk Plech (Baron Rohn), lahodí Luděk Vele (Pošťák), zlovolný Carson v podání Václava Sibery má razantně přesvědčivý výraz, efektní je zlověstně ozvučený zpěv D’Hémona (Ivo Hrachovec). Kostýmy Kateřiny Štefkové jsou slušivé a výstižné, jejich dobrou reklamou je fakt, že je vlastně ani nevnímáte.
Navzdory všem výtkám vyhlašuji jasně – Kašlíkův Krakatit nepropásněte!

Praha, Národní divadlo – Václav Kašlík: Krakatit. Dirigent Petr Kofroň, režie Alice Nellis, scéna Matěj Cibulka, kostýmy Kateřina Štefková, choreografie Klára Lidová, kameraman projekcí Matěj Cibulka, výtvarníci projekcí Michal Mocník, Jakub Del, Zdeněk Durdil, Anna Kytičková, sbormistři Martin Buchta, Adolf Melichar. Premiéra 20. 4. 2017.

Nahoru | Obsah