Hudební Rozhledy

Přehlídka koncertního umění

Rafael Brom | 08/17 |Festivaly, koncerty

Leoš Čepický a Václav Mácha

Úvodem
Program letošního, počtem skromného festivalu, který se konal čtyři pondělky koncem března a počátkem dubna, tvořila vystoupení čtyř komorních seskupení, Kühnova dětského sboru se sbormistrem Jiřím Chválou a Dvořákova komorního orchestru s dirigentem Jaroslavem Vodňanským, který hrál hudbu Henryka Góreckého, Wolfganga Amadea Mozarta, Edvarda Griega a Antonía Dvořáka. Sborový koncert nesl titul Recitál Kühnova dětského sboru a hostů.


Byli jimi barytonista Roman Janál, recitátor Alfréd Strejček, členové komorního sdružení Apollon Quartet a pianista Daniel Wiesner.

Na programu byly skladby od Arva Pärta – Zwei Beter a Peace upon you, Jerusalem, dále slavný sborový opus Bohuslava Martinů Otvírání studánek a konečně premiéra sboru Modlitba ze tmy od Jiřího Gemrota. Místem konání akce, kterou pořádala Společnost koncertních umělců při Asociaci hudebních umělců a vědců, byl již tradičně Sál Martinů Hudební fakulty AMU v Praze v Lichtenštejnském paláci na Malostranském náměstí. První a druhý komorní koncert byly dramaturgicky koncipovány jako vystoupení dvojice různých sdružení – každé mělo tedy k dispozici polovinu večerního programu.

Zahájení s Leošem Čepickým
Zahajovací představení (20. 3.) otevřel houslový virtuos Leoš Čepický, primárius Wihanova kvarteta, za doprovodu klavíristy Václava Máchy – ten nahradil původně ohlášeného Miroslava Sekeru. Svůj program postavil Čepický na skladbách dvou autorů, přičemž ta první – Suita ve starém slohu Alfreda Schnittkeho z roku 1972 – uvedla zajímavou souhru slohových období a historických dat. Autor 20. století se ve své filmové hudbě obrátil k neoklasicismu a odtud vzešla jeho Suita, často instrumentovaná pro komorní soubor. Ve druhé skladbě dospěl pak program k pozdnímu romantismu. Čepický provedl Suitu s vlídným porozuměním ke starému slohu, jakož i přitažlivému přiblížení současnosti. Pastorale znělo v líbezném tónu bez většího vibrata, klidně a ctnostně. Attacca připojený Balet pojal jako bujnou hudbu v závěru části až brutální. Po pauze provedl skutečně až postbarokně rokokově vedený téměř hravý Menuet uvedený jemným tónem klavíru. V téže dynamické střídmosti nastoupily housle a klidně bez něhy a sentimentu část uzavřely. Následující Fugu přednesly v prudkosti a s efektní houslovou finesou. V Pantomimě dosáhlo duo přesvědčivého dojmu důležitosti a v závěru doznívaly housle do nicotnosti.
Jako druhou skladbu svého vystoupení uvedlo duo Čepický–Mácha Sonátu pro housle a klavír A dur Césara Francka. Velkolepé dílo houslové literatury přednesli se zaujetím pro styl, propracovaným dynamickým průběhem a výstižným tempovým plánem. Čepický vtiskl dílu přitažlivou toužebnou náladu první věty s lyrickými malebnými pasážemi zvýrazněnými vřelým tónem s kontrastním recitativním přednesem i fantazijním vzruchem. Právě ono skvělé vystižení náladových proměn dodalo Sonátě na přitažlivosti a zdůraznilo nádheru slavného Franckova díla, které je s oblibou hráno i v jiných nástrojových verzích. Václav Mácha se své role zastupujícího partnera za Miroslava Sekeru, často toto dílo doprovázejícího, zhostil se ctí a vedl plnohodnotný, rovněž výrazově diferenciovaný a procítěný dialog s houslemi. Leoš Čepický přidával romanticky vzletnou Sicilianu od Marie Theresie von Paradis.
Po přestávce koncertu vstoupilo na pódium Heroldovo kvarteto a předneslo jedinou skladbu svého programu. Byl jí Smyčcový kvartet G dur, op. 106 Antonína Dvořáka. Pozdní dílo skladatele nastudoval soubor s uvědomělou odpovědností. Již první věta přinesla ujištění o značném pochopení proměnlivé dynamiky a tempa i v nejmenších strukturálních částech Dvořákovy hudby. Zároveň byla stejně intenzivně naplněna stylová poloha díla romantickou náladovostí a uvážlivě prezentovanou lyričností, jakož i kontrastním vzruchem hudby. Rytmické nuance, razantní nasazení či rezolutní sjednocené smyky zdobily výrazovou kvalitu přednesu. Členové souboru tvoří dobře sehraný ansámbl, v němž se individuální charakteristiky harmonicky sbíhají k celistvému zvukovému obrazu jak v mocnosti, tak v kvalitě tónu a současně přesvědčivém hudebním citu a vědomě prezentované mladistvé energii.
Heroldovo kvarteto poděkovalo za uznalý potlesk přídavkem – jedenáctou částí Nad krajem vévodí lehký spánek z cyklu Cypřiše Antonína Dvořáka (v původním písňovém cyklu č. 17).

Duo Aslamas a Jedlička-Gogova a Petrof Piano Trio
Druhý komorní cyklus otevřelo vystoupení klavírního dua Inna Aslamas a Ema Jedlička-Gogova (27. 3.). Jako první zazněly Balady z Moravy pro klavír čtyřručně, jak zní titul skladby Vlastimila Lejska (sedm skladeb). Dílo bylo provedeno jako připomenutí nedožitých devadesátin autora, člena legendárního brněnského Klavírního dua Vlastimil a Věra Lejskovi. Paní Lejsková byla koncertu přítomna. Skladba charakteristického moravského melosu vydaná v Brně roku 1991 nakladatelstvím Editio Vivo byla plna poetiky i bouřlivého vzruchu, hravosti, rychlého pohybu, tanečního reje, lidové melodiky – prostě mnoha proměn i v rámci jednotlivých částí sedmi variant. Druhou skladbou programu klavírního dua byly Tři české tance pro dva klavíry Bohuslava Martinů. Dámy zde zaujaly parádním nástupem, skvělými ritardandy. Pěkně se vyvedly i náladové hudební obrazy, laškovné vedení rytmu a melodie, klavírní poetika, baladické i písňové dojmy. Duo založené v roce 2003 a vystupující také pod jménem Klavírní duo EGIA, vládne pečlivostí v souhře a mocností zvuku, dokáže neomylně spolupracovat v mnoha dynamických, tempových a technicky náročných proměnách.
Druhým souborem večera byl rezidenční soubor firmy PETROF vystupující pod názvem Petrof Piano Trio. Jeho členy jsou pianistka Martina Schulmeisterová, houslista Wihanova kvarteta Jan Schulmeister a violoncellista Kamil Žvak. Úvodní skladbou programu souboru bylo furiantsky nabídnuté Klavírní trio z podnětu L. N. Tolstého „Kreutzerovy sonáty“ Leoše Janáčka, neboť originální skladbou s tímto podtitulem je notoricky známý Smyčcový kvartet č. 1 jmenovaného skladatele. Tento „objev“ má ale své reálné jádro. Janáček totiž skutečně nejprve napsal pod dojmem Tolstého povídky klavírní trio, které bylo provedeno v roce 1909. Známý smyčcový kvartet vznikl v roce 1923, podle autora z několika motivů zmíněného tria. Rukopis tria se, kromě několika taktů, nezachoval. Někteří badatelé míní, že Janáček převzal hudbu tria do nového kvartetu a původní předlohu zničil. Někteří – muzikolog a skladatel Jan Burghauser, muzikolog a skladatel Miloš Štědroň a violoncellistka Pavla Jahodová – pak dílo zrekonstruovali. Petrof Piano Trio nastudovalo dílo podle aranžmá Miloše Štědroně a provedlo je s evidentním nasazením a snahou dosvědčit, že trio – vedle nepřekonatelného smyčcového kvartetu – může mít v triovém repertoáru své místo. Provedení nepostrádající janáčkovskou poetiku, kompoziční charakteristiky ani náladové okamžiky i v něžné melodice, vzruchu a konečně v působivé katarzi závěru mělo vysokou kvalitu souborové souhry i emotivního náboje. Ten koneckonců hrál hlavní roli i v druhé skladbě programu souboru – Elegickém triu č. 1 g moll Sergeje Rachmaninova. Úvodní violoncellové extempore přebírá part houslí, které Schulmeister vede v nakažlivě vášnivém přednesu, podpořeném nevšedně vedenou takřka levitační cheironomií těla. Klavírní part byl výrazově veden v klidnější citové exhibici – v závěru díla skvěle nostalgické a violoncello v souborově vhodně líbivé barvě tónu doplňovalo hloubku prožitku a nosnost emočního náboje interpretace.

Dvořákův komorní orchestr

Julius Hůlek
Velice solidní výkon a stylová čistota v podání Dvořákova komorního orchestru s dirigentem Jaroslavem Vodňanským – tak by se jednou větou dal charakterizovat závěrečný z přehlídkových koncertů, realizovaný 10. 4. opět v Sále Martinů. Připomenuli jsme si jím kromě jiného letitou existenci komorního tělesa, jež vzniklo už v šedesátých letech minulého století a působilo především jako studiové orchestrální sdružení. Po delší odmlce byla jeho činnost obnovena. Jeho v podstatě fakultativní členové jsou přední hráči pražských renomovaných orchestrů, ale působnost je soustředěna na aktivitu především koncertní. Uměleckým vedoucím je právě J. Vodňanský (81), zkušený dirigent, jehož kariéra, realizovaná namnoze v nahrávacích studiích, se rozvíjela spoluprací s četnými orchestry, aby výraznější stopu zanechal v dnešní Jihočeské komorní filharmonii, kterou 1981 založil a celou následující dekádu stál v jejím čele.
Úvodní „rozehrávací“ skladbou byly Tři věty ve starém slohu novodobého polského skladatele Henryka Mikolaje Góreckého. Triptych možno do jisté míry považovat za reminiscenční či revivalistické kompoziční zrcadlo autorových radikálních stylových snah a výbojů. Na pozadí stylových archaismů, zvýrazněných minimalisticky opakovaným motivem, se dirigentovi i interpretům dařilo ozvláštnění prosté struktury především pečlivou prací s dynamikou, barvou a plností zvuku. Dramaturgicky obligátního koncertantního díla před přestávkou se zhostil Jan Simon Klavírním koncertem A dur (KV 414) Wolfganga Amadea Mozarta. Dílo, které má blízko k poněkud rozverné náladě autorovy známé trojice „salcburských“ Divertiment, disponuje jasnou dominancí klavíru a sólista ji melodicky svítivými pasážemi klavírního partu účinně stvrzoval. Vzápětí je ovšem třeba dodat, že i orchestr se charakteristicky mozartovským výrazovým „švihem“ na této atmosféře podílel. Simonova sóla vyzněla s patřičnou elegancí, leč věcně, přejemnělý detailismus by byl jen na škodu. Kontemplativně laděné kolektivní smyčcové spektrum na začátku druhé věty poskytlo vhodné východisko poměrně rozsáhlým, samostatným klavírním plochám, také zde klavír zachoval, včetně bezchybné souhry a cody uměřený poměr virtuozity a výrazu. Brilance orchestru vynikla v závěrečné větě, podpořené masivnějším zvukem, na jehož pozadí tím více vynikla hravost sólové složky. Na složce orchestrální oceníme pozorně tvarovanou dynamiku a souhru prostou zbytečných příkras a afektů. Bylo evidentní, že dirigent ctí tradiční zvyklosti a s potřebnou citlivostí zůstává přiměřeně věcný. Tuto svou koncepci, kdy svěřený kolektiv stimuloval nenápadnými, ale účinnými gesty, ostatně dodržel i v podání zbývajících dvou skladeb, počínaje úvodem pětivěté suity „ve starém slohu“ Z časů Holbergových, op. 40 Edvarda Hagerupa Griega, již navíc obohatil zvukovou plností (Sarabanda), témbrovou a dynamickou barvitostí i dramatičností (Air), bryskností a vpravdě šťavnatou muzikalitou obou vět posledních. Griegova suita má stylově i časově blízko ke spřízněným útvarům Dvořákovým a Sukovým a právě tahle okolnost z ní mj. učinila vhodné „předpolí“ k poslední kompozici – Dvěma valčíkům A dur a D dur, op. 54 Antonína Dvořáka. Dvořákovci s J. Vodňanským tu šli ještě dál – v prvním valčíku dynamicko-agogickým „vlněním“, vedeným dirigentovým jemným vkusem, umocnili podmanivě nasládlý, lehký sentiment, zatímco vřelou expresí druhého valčíku večer spontánně vygradovali.

Nahoru | Obsah