Hudební Rozhledy

Holandská Mahlerova Třetí s FOK

Rafael Brom | 10/17 |Festivaly, koncerty

Mezzosopranistka Christianne Stotijn se ujala sóla ve čtvrté větě

Druhý z dvojice koncertů ve Smetanově síni Obecního domu v Praze věnovaných provedení Symfonie č. 3 d moll Gustava Mahlera, jenž se konal ve čtvrtek 27. 4., byl, doufám, tím lepším, neboť první jsem nezažil. Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK přivítal holandské hosty – mezzosopranistku Christianne Stotijn a dirigenta Jaka van Steena, a tak se obě vystoupení konala pod záštitou Jeho Excelence velvyslance Nizozemského království v České republice pana Eduarda W. V. M. Hoekse. Spoluúčinkovali sbor Pueri gaudentes, sbormistryně Zdena Součková, Dětský pěvecký sbor Radost Praha, sbormistr Jan Pirner a Pražský filharmonický sbor, sbormistr Lukáš Vasilek.

Symfonie, prohlašovaná za kolos a za nejdelší opus standardního repertoáru, není kolosem ve smyslu mohutnosti zvuku v celém svém průběhu, kolosální je ale její skutečná délka, a to můžeme být rádi, že autor upustil od zamýšlené sedmé věty, ačkoli mnozí by ji možná přivítali. Nicméně už první věta jako by potvrzovala skutečnost, že večer se protáhne – trvá něco málo přes půl hodiny, další členění hudebního proudu přináší tolik proměn a pozoruhodných okamžiků, že necelé dvě hodiny i s pauzami mezi větami nejsou až k zemdlení.
Úvodní věta Kräftig. Entschieden (Rázně. Rozhodně) je naplněna hudbou dechových nástrojů v pozoruhodně neomylném provedení počínaje silnou fanfárou oktetu lesních rohů, pevným, mužně spolehlivým pozounovým výstupem, ostinátně exhibujícím lesním rohem v sólech a teatrálně řešenými bicími nástroji v prostoru za scénou, jímž se stal přechodně otevřený prostor za pódiem. Přitažlivé reminiscence pochodové hudby dechových kapel vedl dirigent s vážností k uměleckému záměru autora a větu zdobilo i výtečné houslové sólo koncertního mistra Jiřího Hurníka s flétnami. Relativně kratičkou druhou větu Tempo di minuetto, velmi mírně nasazenou a vedenou, s lyrickým hobojovým nástupem, vystavěl Jac van Steen jako serenádové intermezzo s poutavou melodií lázeňské provenience. Třetí věta nese předznamenání Comodo. Scherzando (Bez spěchu). Je uvedena okouzlujícím pizzicatem, nese se lehce a svižně, až strhne celý orchestr, do jehož ztišeného pléna vstupuje za scénou zvuk poštovského rohu v provedení Marka Zvolánka na křídlovku. Silně emotivně nabitá a nádherná hudba je zčeřena hlasem trubky, která strhává orchestr k dynamickému rozkvětu, a po opětné melodické promluvě přichází hřmění orchestru s charakteristickým mementem kotlů a rázným závěrem. Tato věta je v pojetí dirigenta návratem k přitažlivě znějícímu orchestrálnímu životu první věty a uzavírá instrumentální scénu před nástupem sborové složky a sólového zpěvu. Čtvrtá věta předepsaná jako Misterioso (Velmi zvolna) uvádí quasimihotavou scénu, kterou předznamenává název textu Friedricha Nietzcheho Poutníkova noční píseň z eposu Tak pravil Zarathustra. Zde má skvělé sólo mezzosopranistka Christianne Stotijn, která přesně vyzpívává ve shodě s „noční“ hudbou smutně bezútěšný zpěv o bolesti a hloubku emočního ponoření do Mahlerovy hudby posiluje sólo koncertního mistra houslí, hoboje či sboru lesních rohů, jejichž vzestup do úpěnlivých poloh celou scénu lehce dramatizuje – dovětek patří kontrabasové sekci, kterou vystřídá útěšně čistý nástup dětského sboru s úryvkem z cyklu Chlapcův kouzelný roh v nápadně kontrastní náladě. Počínaje sborovým textem Zpívala sladce trojice andělů – jak uvádí překlad německé lidové předlohy – obrací se autor do nápodoby starého až renesančního hudebního melosu, celým vokálně instrumentálním aparátem na scéně vkusně realizovaného. Finální věta, hymnicky vznešená, je vedena v symfonicky klidné melodii tažené klidnými gesty dirigenta. Z celkového jednotného pohybu orchestru se zdvihají a opět do pléna ustupují charakteristické barvy jednotlivých nástrojových skupin a v dlouhém pozvolném pozdvihování dynamiky se začínají prosazovat žestě, které jsou před samotným závěrem pozvolna vráceny zpět do pozadí, až se na povel kotlů nejprve ojediněle, pak v opakovaných úderech celý pohyb takřka zastaví, přičemž zní osamělá flétna. Závěrečných pět minut vytváří Jac van Steen působivou, cíleně zpožďovanou gradaci, v níž údery kotle odbíjejí poslední takty symfonie. Program koncertu neuvádí mnoho z geneze díla, v níž Mahler původně opatřil jednotlivé věty vybranými nadpisy, které později vynechal, vědom si nedokonalosti textu vyjádřit obsah hudby. Vedle toho jimi nechtěl posluchače odvádět od vnímání samotné hudby. Poslední, šestá věta nesla jako motto citát z německé lidové poezie: „Otče, pohlédni na mé rány! Není možné, aby Tvá stvoření hynula!“

Nahoru | Obsah