Hudební Rozhledy

Dagmar Pecková hledající

Jaroslav Someš | 07/17 |Festivaly, koncerty

Z kabaretní revue Wanted, kde byli protagonisty Dagmar Pecková a Jiří Hájek.

Na loňské Smetanově Litomyšli se Dagmar Pecková představila s pozoruhodným večerem, sestaveným ze songů, písní a šansonů skladatele Kurta Weilla a nazvaným Cabaret Epoque. Protože její zaujetí Weillovou tvorbou je trvalé, proměnila teď weillovský pořad v ambiciózní projekt. Výběr hudebních čísel zachovala, pouze změnila jejich pořadí. Zachovala také původní spolupracovníky, jimiž byli barytonista Jiří Hájek, Epoque Orchestra v čele s dirigentem a klavíristou Janem Kučerou, Miroslav Hloucal Jazz Band a taneční duo Marta Trpišovská, Michael Vodenka. Rozšířila ovšem počet hudebníků a hlavně počet tanečníků o celou skupinu Jednotka Rychlého Nasazení. Přizvala kostýmní výtvarnici Simonu Rybákovou a především získala jako producenta Tomáše Ságla a jeho Ságl Production a jako režiséry, výtvarníky i choreografy bratry Cabany, Michala a Šimona. Tak vznikla kabaretní revue Wanted, uváděná od 11. do 30. 4. letošního roku celkem sedmnáctkrát ve Velkém sále pražské Lucerny.

Většina vybraných čísel je společným dílem Kurta Weilla a dramatika, básníka a divadelního reformátora Bertolta Brechta. Ačkoli jejich spolupráce v Berlíně trvala jen několik málo let, rozhodně jde o nejvýznamnější období ve Weillově tvorbě, o období, které ho proslavilo nejvíc. Jeho pozdější kompozice, vzniklé v emigraci v Paříži a pak v USA, stojí ve stínu oné berlínské éry, ale právě proto je záslužné, že byly v projektu Wanted rovněž připomenuty. Jednotlivá čísla jsou spojována průvodními texty, interpretovanými střídavě oběma pěvci (pod scénářem jsou podepsáni Dagmar Pecková a Šimon Caban). Texty ovšem neodpovídají celkovému kabaretnímu rázu, mají spíš informativní charakter, jen občas – a zbytečně – zabíhají do rádoby filozofických úvah anebo do levného vtipkování.
Weillovy a Brechtovy songy jsou už tak zpopularizované, že je známe v nejrůznějších stylových provedeních. Jednotný „recept“ na jejich interpretaci neexistuje. Zachováno by však u nich mělo být jediné – obsah by měl asi vždycky převládat nad formou a sdělení zpívaného slova nad samotnou melodickou linkou. Dagmar Pecková si toho je zjevně vědoma. Snaží se o co nejperfektnější podání originální jazykové verze (v němčině, francouzštině i angličtině). Na druhé straně je však Weillovou osobitou a dráždivou melodičností provokována natolik, že v pěveckém přednesu zabíhá do stylu málem operního. Divák pak vnímá víc, jak zpívá, než co zpívá. A naplno „vyjetá“ zvuková aparatura tento pocit ještě násobí. Nejvíc to vadí právě u brechtovských songů; vždyť jsou původně psány pro zpívající činoherce! Platí to však i pro další čísla. Např. při poslechu elegantního šansonu Je ne ť aime pas bytostně zatoužíme slyšet jeho melodii v komornějším prostředí, než je Velký sál Lucerny, a rozhodně přímo, bez nazvučení.

To ovšem nejsou jediné otazníky, které se nad večerem (byl jsem přítomen tomu 17. 4.) vznášejí. Rozpaky budí celkové pojetí, které bratři Cabanové projektu Wanted dali. Hovoří sice o „velkolepé kabaretní revui“, ale výsledek má s kabaretem, nota bene s berlínským kabaretem, pramálo společného. Vznikla jakási revuální show. Často až hřmící orchestr, zapojení tanečníků do všech pěveckých čísel, množství stále střídaných kostýmů, proměny zadní projekce, celá baterie barevných světel, náznak cirkusového vystoupení… Méně by rozhodně bylo více. Menší oslnivost by totiž také přispěla k lepšímu vnímání toho, o čem Weill a jeho textaři (mezi nimiž najdeme kromě Brechta např. i Ericha Kästnera, Liona Feuchtwangera nebo Oscara Hammersteina II.) chtěli zpívat. Navíc je choreografie bratří Cabanů často popisná a ilustrativní a na několika místech zpěv přímo „přebíjí“ – vpředu celá skupina tančí a kryje pěvce zpívajícího za ní. Ilustrativní je mnohdy i režijní řešení řady písní; příkladem může být celý song Die Seeräuber-Jenny (zde Pirátka Jenny, jindy také Pirátská Jenny) včetně málo šťastného převleku Dagmar Peckové za jednookého piráta.
Stejně jako v Litomyšli spoluúčinkuje i v tomto weillovském večeru barytonista Jiří Hájek. Patří mu dvě dueta s Dagmar Peckovou, dvě sólová čísla a navíc Kanonensong z Brechtovy Třígrošové opery, který si se zjevnou chutí zazpívá společně s dirigentem Janem Kučerou. A je to jedno z nejsympatičtějších čísel večera. Stylově velmi přesně Hájkovi také vychází muzikálové číslo Buddy on the Nightshift. Pomineme-li často až nepříjemně silné nazvučení, lze s uznáním hovořit také o hudebním doprovodu, skládajícím se z Epoque Quartetu, Epoque Orchestru a Miroslav Hloucal Jazz Bandu. Dirigent a klavírista Jan Kučera je znám svou všestranností a hledáním interaktivit v různých oblastech hudby. Dagmar Pecková si pro svůj záměr nemohla vybrat lepšího spolupracovníka.
A pokud jde o ono hledání, v souladu s názvem večera mají jeho tiskové materiály včetně plakátů design policejních vývěsek o stíhaných zločincích, jak to známe ze starých amerických filmů. Je na nich fotografie Dagmar Peckové v převleku za Mackieho Messera a slovo „Wanted“, což znamená „Hledaný, hledaná“. V přeneseném slova smyslu však hledání charakterizuje celý tento projekt. Dagmar Pecková se odvážně vydala hledat nové cesty, a to je na jejím večeru vůbec nejcennější.

Nahoru | Obsah