Hudební Rozhledy

Kolik trumfů má jazzové jaro?

Vladimír Kouřil | 10/17 |Horizont

Chris Potter (Foto: Martin Zeman)

Brněnský Jazzfest, průběžný festival Jazz Meets World či Americké jaro v klubu Jazz Dock v Praze, nebo prolog k podzimnímu festivalu jazzových pianistů – to je výčet jen těch nejsledovanějších událostí letošní jarní sezony, kdy lze naslouchat živě hudbě špičkových představitelů současné americké jazzové scény. Hned dvě z takových osobností se představily na Jazzfestu Brno, jehož tucet koncertů probíhal mezi 23. březnem a 4. květnem. Zatímco Chick Corea je klasikem generace sedmdesátníků spjatých s historií jazzu vlastním vkladem, Chrisu Potterovi bylo v lednu teprve čtyřicet šest a upozornil na sebe už v devadesátých letech. A u nás nepříliš známý padesátiletý pianista Marc Cary sólově předvedl, kolik živelnosti a témbrů dokáže dát jazzu vášnivě oddaný pianista.

Jazzfest Brno – Chris Potter Quartet
Velká postava brněnské jazzové scény, houslista jazzový i symfonický, Jan Dalecký, uvádí koncerty Jazzfestu vždy slovy: „Vítám přátele hudby Spojených států severoamerických…“ a právě toto označení je velmi přesné pro hudbu kvarteta saxofonisty Chrise Pottera (19. 4., Sono Centrum). Je v ní slyšitelná návaznost nejen na historii moderního jazzu, ale hlavně na hudební mentalitu, z níž vyrůstají kořeny celého žánru. Někde v podvědomí je, vzhledem k časům, v nichž sám dospíval, také usazeno hodně vlivů dobové černošské populární hudby druhé poloviny minulého století, oscilující na pomezí jazzu a soulu. Potterovo kvarteto tvoří v současnosti rovnocenně vynikající muzikanti – pianista David Virelles, kontrabasista Joe Martin a bubeník Nasheet Waits. Protože se koncertní repertoár opíral především o hudbu z aktuálního alba kvarteta The Dreamer Is The Dream (ECM 2017), je třeba poznamenat, že v Brně Waits nahradil původního bicistu z nahrávky Marcuse Gilmora – v obou případech se jedná o vynikající bubeníky citlivě reagující na hru spoluhráčů a nabité energií uvolňovanou v duchu hudby, jak Waits například předváděl ve skladbě Ilimba. Oba bubeníci si k vyjádření často složité rytmizace vystačí se základní soupravou bicích nástrojů, jež bývávala označována literaturou jako „velká jazzová“. Mimořádně hrou zapůsobil také klavírista kubánského původu David Virelles. Ten se v Brně představil už loni s vynikající americkou kapelou polského trumpetisty Tomasze Stańka (s nímž hraje jak na úvodním albu Wislawa z roku 2012, tak na letošní novince December Avenue, obojí u ECM). Basista Joe Martin je s Potterem a Gilmorem spjat už od konce nulté dekády století, kdy si je přizval do svého kvarteta a natočil s nimi album Not By Chance (Anzic 2009). Martin je oporou nejen rytmice a dynamice kapely, k celkovému vyznění skladeb výrazně přispívá i svými improvizacemi. Oproti zmíněnému novému Potterovu albu jsme byli na koncertě „ochuzeni“ nástrojově; v Brně hrál Potter na saxofon tenorový a sopránový, na nahrávce hraje ještě na klarinety, flétnu a etnickou ilimbu. Podobně Virelles si na nahrávce vedle klavíru zahrál také na celestu. Naštěstí taková koncertní redukce v jazzu nic neznamená, výsledné podání je důležitější než instrumentace. U amerických muzikantů je vždy slyšet v zárodku jejich hry blues, ať je vnější slupka avantgardní, freejazzová či prostě baladická, jako v nádherné Potterově Heart In Hand či v The Dreamer Is The Dream. V hudbě kapely jsou odkazy na hudbu nejlepších kvartet druhé poloviny šedesátých let (Ilimba) s dravými, až „shorterovskými“ sóly tenorsaxofonu i expresivního sopránsaxofonu. Na mnoha místech Potterova hra připomíná naléhavostí tónu tenorsaxofonistu Sonnyho Rollinse. Chrise Pottera (1971, Chicago) ovlivnila hlavně dlouhodobá spolupráce s kapelami trumpetisty Davea Douglase, bubeníka Paula Motiana a basisty Davea Hollanda, což vše jsou silné muzikantské osobnosti, formující každý svým způsobem jazzovou současnost integrací avantgardních výbojů do hlavního proudu jazzové hudby. Potterovo kvarteto nás poučilo o stavu současné americké jazzové scény, která s vědomím souvislostí zajišťuje jazzu trvale důležité postavení ve spektru světové hudby. Potter se v anketě kritiků Down Beatu objevil jako Rising Star tenorsaxofonu v letech 2004 až 2007, Asociace jazzových žurnalistů JJA mu v roce 2013 udělila čestný titul Tenorsaxofonista roku.

Mezinárodní festival jazzového piana –Marc Cary
Na podzim proběhne už dvacátý druhý ročník klavírního jazzového festivalu, na němž se sólově představují zavedené i rodící se osobnosti. Prologem se stávají jarní koncerty v Sukově síni Rudolfina, letos byl tento úvod 24. 4. svěřen americkému pianistovi Marku Carymu (1967). Také tento hudebník je silně spjatý s americkou jazzovou tradicí – v devadesátých letech byl pianistou zpěvačky Betty Carterové, trumpetisty Roye Hargrowa a zvláště zpěvačky Abbey Lincolnové (1930–2010), významné následovnice Billie Holidayové. V jejím zpěvu se mísily vlivy blues, spirituálů a jazzové tradice obecně. Caryho spolupráce s ní je zaznamenána na albech Who Used To Dance (Verve 1997) a Wholly Earth (Gitanes 1998). Jejím zpěvem byl natolik uhranut, že dva roky po její smrti sólově nahrál k její poctě album For The Love Of Abbey (Motéma 2013). A právě repertoár z této desky se stal těžištěm Caryho zmíněného koncertu v Sukově síni.
Základem repertoáru byly písně, jež si Abbey Lincolnová sama složila a zpívala, Cary je pojal čistě instrumentálně. Sám přispěl vlastním holdem For Moseka – čímž připomněl její „etnické“ jméno Aminata Moseka, jež přijala na svém africkém turné v půli sedmdesátých let. Třetím „přispěvatelem“ koncertu byl Duke Ellington s vlastní skladbou Melancholia, kterou nahrál v roce 1953 na své klavírní sólové album. Cary v písních Lincolnové uchovává gospelovou přesvědčivost, melancholii (Down Here Below) a swingující rytmus. Pohrává si s prologem, občas pro zpestření zvuku dokonce prsty rozezní struny zevnitř křídla, téma obaluje bohatě improvizacemi. Caryho hru tohoto repertoáru lze zařadit k jazzovému romantismu, expresivnější pasáže pak vpašovává do svých improvizací. Občas vám připomene Errola Garnera, slyšíte echo Dukea Ellingtona, sám se hlásí k rytmicky výraznějším McCoyi Turnerovi a Randymu Westonovi. Cary hrává také písně Betty Carterové – prožitek hraní s vynikajícími jazzovými zpěvačkami ho silně ovlivnil. Jeho hudba ale není žádné staromilství, integruje v sobě škálu vlivů. Výborné je jeho trio Focus, s nímž se objevuje na festivalech, má elektrickou kapelu a nechá se inspirovat třeba indickými vlivy. Týdeník zábavního odvětví Bilboard Caryho ocenil titulem Nejlepší jazzový umělec roku 2000. Časopis Down Beat ho vyhodnotil jako vycházející hvězdu oboru klávesových nástrojů sice až v roce 2014, současně jej však zařadil mezi dvacet pět osobností budoucnosti jazzu. Marc Cary by si zasloužil hlavní sál Rudolfina, ale kde vzít v Praze tolik natěšeného jazzového publika.

Jazzfest Brno – Chick Corea Trio
Chick Corea (1941) se zařadil k jazzovým obrozencům, kteří na přelomu šedesátých a sedmdesátých let syntézou rockových elementů – témbrů elektrických nástrojů, rytmů – navrátili jazzu nejméně na jednu dekádu širší popularitu, hlavně v okruhu rockové hudby. Z této éry si historie zapamatuje hlavně nahrávky jeho kapely Return to Forever, a s odstupem času především tu druhou, LP Light As a Feather (Polydor 1973), z níž se nejhranější Coreovy písně už stávají „nesmrtelnými“. Osou jeho kariéry je však linie jeho nahrávek sólových či s komorními sestavami (v duetech či triích) ryze akustickými, s nimiž jde jazzrocková větev jeho kapel od roku 1970 souběžně. Na této akustické linii najdeme celou řadu nahrávek i z dnešního hlediska mimořádných a pro Coreův styl nejpodstatnějších. Mezi nimi vedle převážně autorské tvorby najdeme vyznání jeho vztahu k jazzovým standardům: sólově výběrem na Expressions (GRP 1994), obdobně na Remembering Bud Powell se sextetem zase ocenil jeho vliv na klavíristy moderního jazzu. A posledním takovým skvostným opusem bylo 3CD album Trilogy (Concord 2014) v triu s basistou Christianem McBridem (1972), bubeníkem Brianem Bladem (1970) a s dalšími třemi hosty na třech skladbách ze sedmnácti. Právě tuto trojici s jejím repertoárem uvítal 4. 5. v Bobycentru brněnský Jazzfest, byť s jednou záměnou – místo McBridea přijel předem ohlášený Eddie Gomez (1944), rodák z Portorika, další slavný veterán, který se už v počátcích šedesátých let zabydlel na scéně v New Yorku a podílel se na hudbě vznikající avantgardy: jeho nejrozsáhlejší spolupráce byla s pianistou Billem Evansem a trvala téměř tucet let. Ale také se už podílel na čtyřech albech Chicka Corey vydaných v letech 1976 až 1981 a Corea s ním na oplátku hrál, ještě s bubeníkem Stevem Godem, na jeho albu Gomez (Interface 1984). Stejně jako na loňském koncertě Corey s McFerrinem jsem byl potěšen, jak dokázal úvodem rozezpívat brněnské publikum, když mu po taktech přehrával motiv svého „superhitu“ Spain, což ctěné posluchačstvo akceptovalo a zvládlo rytmicky i intonačně. Coreův styl klavírní hry je jedinečný díky vlivům španělských i karibských, pod jeho prsty vzniká hudba rytmicky dráždivá a melodicky mámivá. Svěřil se, jak jeho matka znala a zpívávala spoustu písní v rytmu tanga, a proto jí věnoval tango vlastní, na němž se vysloveně muzikantsky vydováděli všichni tři protagonisté. Celé trio také posluchače zaškolilo, jak dravě zní hudba vyrůstající z bebopu. Hold jednomu z mistrů jmenovitě pak vzdalo závěrečným, už druhým přídavkem, skladbou Blue Monk Theloniouse Monka. Corea se sám hlásí zvláště k Budu Powellovi (1924–1966), bebopovém novátorovi, o němž se říká, že jazyk Charlieho Parkera transformoval do klavírní hry, a k Ahmadu Jamalovi (1930) z téže průkopnické líhně. Eddie Gomez hraje expresivně s neuvěřitelnou lehkostí při předváděné virtuozitě. Dlouhým legato prologem vzdal hold baladickým melodiím Richarda Rogerse, skladatele evergreenů z amerických music hallů. Ač sluch i zraky posluchače se zaměřují především na Coreu, jakmile si začnete všímat více hry bubeníka Briana Bladeho, okamžitě strhne pozornost na sebe. Znovu si uvědomíte, jak je pro vzrušení z rytmu podstatný jeho swing. Chick Corea je skvělý hudební „vypravěč“ – k tématu skladeb vás obvykle přivádí delším improvizačním příběhem, v němž se postupně zjevují útržky příštího nápěvu. Průběh každé, i pomalejší skladby je pak pro posluchače opravdovým dobrodružstvím, zážitkem. Hra Coreova tria je emocionální, má v sobě muzikantskou dokonalost spojenou se vstřícností vůči posluchačům.

Nahoru | Obsah