Hudební Rozhledy

Ostravská opera má tajemství

Karla Hofmannová | 10/17 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Lucie Kašpárková (Blaženka)

Uvádět klasické české opery je v současné době téměř hrdinský čin. Není to kasovní jistota a inscenátoři se vydávají všanc kritice ze všech možných úhlů. Jestli je česká klasika nedotknutelná či vyčpělá, má-li se modernizovat text, děj nebo reálie a má-li tato produkce ještě dnes divákům, zejména mladým, vůbec co říct a jaká je tedy její paralela k dnešnímu vnímání světa.
Proto je třeba smeknout před odvahou ostravské dramaturgie v osobě Evy Mikuláškové, proklamující jako cíl uvést postupně do roku 2024 celé Smetanovo operní dílo a udržet inscenace na repertoáru. V roce 2014 to byla Čertova stěna, 2016 Braniboři v Čechách a nyní Tajemství.

Poslední premiéra této sezony je inscenovaná překvapivě tradicionalisticky a inteligentní a vnímavý divák nepotřebuje berličky současného světa, aby rozšifroval hnutí mysli protagonistů. Láska, hrdost, ponížení, touha po sebeprosazení a majetku se táhne dějinami jako červená nit a projevuje se jako motivace lidí k jejich konání stále stejně. A stejně jako Montekové a Kapuleti, tak i Malinovi a Kalinovi jsou na smrt rozhádaní a usmíří je až láska jejich mladých potomků. Jen v Tajemství to není smrt, kdo vítězí, ale láska, živá i po dvaceti letech.
Že není třeba nic upravovat a stačí několik žánrových obrázků, pochopil dobře režisér Tomáš Studený a držel se předlohy, ze které se snažil vytáhnout jemný humor a reálie národního obrození. Především květiny, které jsou všude, od kytice, kterou během předehry vztekle hodí odmítnutý Kalina Róze k nohám, až po květinové vzory na kostýmech z dílny Evy Jiříkovské. Ty jsou nadčasové a slušivé, odstíny do červena patří příznačně Malinovým, do zelena Kalinovým. Scéna Davida Janoška je rozdělena horizontálně na tři podlaží a vytváří jakési tableau. To je působivé ve druhém dějství, kdy na pozadí scény je žánrový obrázek u kapličky. Daří se tu vytvořit i iluze podzemí, kde provádějí své reje duchové v Kalinově snu o pokladu v choreografii Ladislavy Košíkové. Možnost zaplnění jeviště je využita do posledního místa, takže světnice u Malinů vypadá jako přeplněná hospoda. Jeviště oživují drobné akce, předávání košíků či obrovských chmelových šišek, které působí rušivě a nepatřičně. Přesto se našlo i místo pro humor, když velký kámen zavalil za Kalinou padací dveře, či situace, ve kterých se „slavně, těžce slibuje, že zamlčíme to, co zvíme, všem lidem na zemi“, a to před celou vsí a hlásnou troubou.
Hudební nastudování má na svém kontě dirigent Jakub Klecker, recenzovanou reprízu dirigoval Robert Kružík. Těžko tedy dešifrovat, co bylo záměrem a co z něho zůstalo. Při tak početném ansámblu a sboru byl výsledný zvuk předimenzovaný. Nasazená tempa dirigentem byla nad schopnost vyslovitelnosti slova, a tak „Rádi a veseli pomůžem při chmeli“ se podobalo závodům, kdo to dřív řekne. Hutnost smetanovské hudby poněkud ztrácela na plasticitě a agogika utrpěla dnešní uspěchaností.
Nicméně sólisté si vedli velmi dobře a ustáli hlasově i ansámbly se sborem. Martin Bárta v roli Kaliny působil důstojně a jeho baryton zněl příjemně a nosně. Jeho protivník Malina v podání Pavla Vančury byl sice poněkud nevýrazný, ale hlasově roli zvládl. Barnabáš v podání Jevhena Šokala nebyl přesvědčivý ani v komice, ani v pěveckém projevu, ztratila se melodická linka i barva. O to lepší výkon podala Lucie Hilscherová jako panna Róza, důstojná, s barevným, kulatým a nosným mezzosopránem, kralovala jevišti. O něco hůře seděla role Blaženky Lucii Kašpárkové, lyrická poloha jí neumožnila hlas otevřít a uvolnit. Vítek v podání Tomáše Černého patřil k méně vydařeným výkonům. Exteriérově působil na jevišti starší než jeho otec, takže herecky nepřesvědčil, a po pěvecké stránce měl problém s vyšší polohou. Příjemným projevem byl Skřivánek v podání Petra Levíčka, i když slyšitelně bojoval s hlasovou indispozicí. Mistr zednický v podání Romana Vlkoviče byl úderný a nosný a duch frátera Barnabáše v podání Petra Urbánka měl vystaráno, neb jeho hlas se nesl z reproduktorů, a strašidelná atmosféra tím byla dokonalá.
Inscenaci nechybí svěžest a humor, vládne jí laskavá pohoda, prýštící ze starých časů, přesto promlouvá i k dnešnímu divákovi, jestliže vnímat chce. A publikum vděčně odměnilo inscenátory návštěvností i potleskem, což je pro uvádění dalších Smetanových oper povzbuzením do budoucna. A snad může být i inspirací pro ostatní operní domy v republice.

Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské – Bedřich Smetana: Tajemství. Hudební nastudování Jakub Klecker, dirigent Robert Kružík, režie Tomáš Studený, scéna David Janošek, kostýmy Eva Jiříkovská, pohybová spolupráce Ladislava Košíková, dramaturgie Eva Mikulášková. Premiéra 27. 4. 2017, psáno z reprízy 5. 5. 2017, Divadlo Antonína Dvořáka.

Nahoru | Obsah